ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.830.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 830/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce JUDr. M. B. proti žalovaným 1. J. B. a 2. J. B., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 195/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. února 2001, č.j. 6 Co 278/2001 - 56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 12. 2000, č.j. 7 C 195/2000 - 40, přivolil k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 4 + 1 s příslušenstvím v domě č. 45 v K. (dále jen „předmětný byt\" nebo „byt\"), kterou dal žalobce žalovaným dne 20. 6. 2000, rozhodl, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a zavázal žalované byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobci do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu (výrok I.). Žalovaným současně uložil (za použití §150 o. s. ř.) povinnost nahradit žalobci polovinu vynaložených nákladů řízení, které vyčíslil částkou 500,- Kč (výrok II.).
K odvolání žalobce, který se domáhal změny prvostupňového rozsudku ve výroku o bytové náhradě a ve výroku o výši nákladů řízení, Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 2. 2001, č.j. 6 Co 278/2001 - 56, potvrdil rozsudek okresního soudu „ve výroku v bodě I.\" a změnil nákladový výrok (výrok II.) tak, že žalovaným uložil nahradit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 1.000,- Kč. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci 16. 3. 2001, podal žalobce dne 20. 4. 2001 osobně u soudu prvního stupně dovolání datované 19. 4. 2001. Přípustnost tohoto dovolání opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů včetně změn vyplývajících ze zákona č. 30/2000 Sb., když podle něho judikaturou vyšších soudů nebyla dosud řešena „otázka okolností zvláštního zřetele hodných s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu při úvaze o poskytování bytové náhrady\". Uplatněné dovolací důvody žalobce podřadil ustanovení §241a odst. 2 písm. a/, b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů včetně změn vyplývajících ze zákona č. 30/2000 Sb., a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Českých Budějovicích.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) musel řešit otázku, zda o žalobcově dovolání proti rozsudku odvolacího soudu má rozhodnout podle procesních norem, které občanský soudní řád obsahoval předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.\" (tato účinnost nastala dne 1. 1. 2001), anebo podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění po 1. 1. 2001 (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), na která ve svém dovolání odkazuje žalobce. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) vydal své rozhodnutí dne 6. 12. 2000, a že proto nemohl aplikovat jiná procesní ustanovení než ta, která byla součástí občanského soudního řádu do 31. 12. 2000. Krajský soud v Českých Budějovicích sice o žalobcově odvolání proti prvostupňovému rozsudku rozhodl dne 15. 2. 2001, musel se ale řídit přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb., podle nichž se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (viz část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.) - to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. dále platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „občanský soudní řád\" nebo „o. s. ř.\"). Rozhodnutí odvolacího soudu, které chtěl žalobce učinit předmětem dovolacího přezkumu, bylo sice vydáno po 1. 1. 2001, avšak po řízení provedeném „podle dosavadních právních předpisů\" ve výše vyloženém smyslu, tedy po řízení, v němž odvolací soud musel aplikovat občanský soudní řád ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Z tohoto důvodu nelze v dovolacím řízení postupovat podle novelizovaného znění občanského soudního řádu, jak se mylně domnívá dovolatel, ale je nutno - neboť to zákon č. 30/2000 Sb. v citovaném přechodném ustanovení v části dvanácté, hlavě první, bodu 17. výslovně ukládá - aplikovat „dosavadní právní předpisy\" jak při posuzování včasnosti dovolání, tak i při zkoumání jeho přípustnosti a důvodnosti.
V souzené věci podal dovolání účastník řízení - žalobce (osoba k tomu oprávněná ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř.), který vzhledem k tomu, že má právnické vzdělání, nemusel být při podání dovolání a jeho sepisu zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Jeho dovolání je však opožděné.
Podle §240 odst. 1 věty prvé o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle §240 odst. 2 o. s. ř. zmeškání lhůty nelze prominout, lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu, který je napaden dovoláním, nabyl právní moci dne 16. 3. 2000 (toho dne byl doručen jak žalobci, tak oběma žalovaným), připadl poslední den jednoměsíční dovolací lhůty na pondělí 16. 4. 2001, tedy na svátek (pondělí velikonoční); v souladu s ustanovením §57 odst. 2 věty druhé o. s. ř. byl proto posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den, jímž bylo úterý 17. 4. 2000. Dovolání žalobce, předané osobně soudu prvního stupně až dne 20. 4. 2000, bylo tedy podáno až poté, kdy zákonná dovolací lhůta marně uplynula. Z podnětu tohoto dovolání nemohl tedy Nejvyšší soud přezkoumávat správnost napadeného rozsudku z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, ale musel - v souladu s ustanovením §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. - žalobcovo dovolání jako opožděné odmítnout.
Dovolací soud považuje za potřebné uvést i to, že žalobcovo dovolání, které - jak již vysvětlil - musí být posuzováno podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb., je také zjevně nepřípustné. Jak se podává z obsahu spisu, dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí lze obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b/, popř. o ustanovení §239 o. s. ř. Vady uvedené formou taxativního výčtu v §237 odst. 1 o. s. ř. ale dovolatel nenamítl a jejich existence se z obsahu spisu ani nepodává. Potvrzený rozsudek byl prvním rozhodnutím okresního soudu v této věci, takže nešlo o rozhodnutí, v němž by soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který toto dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Nejsou splněny ani předpoklady přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil, a přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku nemá oporu ani v §239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce (dovolatel) neučinil v průběhu odvolacího řízení návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, takže schází základní procesní předpoklad pro úvahu dovolacího soudu o existenci zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce. I kdyby tedy bylo dovolání podáno žalobcem včas, výsledek dovolacího řízení by se nezměnil: také nepřípustné dovolání, stejně jako dovolání opožděné, musí být totiž odmítnuto (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 větu první (per analogiam) o. s. ř. a o skutečnost, že žalovaným nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné výlohy, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu