ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1042.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1042/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání T. T., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 7. 11.2000, sp.zn. 24 Co 304/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 6 C 319/94 (žalobce T. T., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. J., společnosti s ručením omezeným, 2. P. f. ČR, a 3. Státnímu statku Z., státnímu podniku (v likvidaci), zastoupenému advokátem, o neplatnost smlouvy a o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 30.11.1994, se žalobce domáhal, aby žalovaným právnickým osobám bylo uloženo vydat mu dům čp. 236 ve Z. s pozemky parc. č. 252/1, 252/8, 252/10, 252/11, 403/4, 252/2, 252/6, 440, 459 a 550 a dům čp. 289 ve Z. s pozemky parc. č. 252/2, 376/4, 740 a 741, dále pozemek parc. č. 252/3 s budovou barevny, pozemek parc. č. 252/4 s kotelnou, pozemek parc. č. 252/4 s kotelnou, pozemek parc. č. 252/5 s barevnou, pozemek parc. č. 252/6 se skladištěm, jakož i pozemky parc. č. 252/7, parc. č. 375/2, parc. č. 456, parc. č. 372/2, parc.č. 376/2, parc. č. 376/8, parc. č. 376/7, parc. č. 376/9, parc. č. 376/3, parc. .č. 376/5, parc. č. 376/13, parc. č. 389/2, parc. č. 401/5, parc. č. 403/8, parc. č. 403/4, parc. č. 403/9, parc. č. 404/4, parc. č. 403/4, parc. č. 403/2 a parc. č. 402/4 ve Z. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti patřily původním spoluvlastníkům O. T. a B. T., ale trhovou smlouvou z 27.8.1941 došlo k jejich převodu na německou firmu L. S., H. C. K. K tomuto převodu došlo však z důvodu rasové perzekuce v době okupace. Nároky na tyto nemovitosti podle zákona č. 128/1946 Sb. nebyly po 25.2.1948 uspokojeny. Žalobce je synem a vnukem původních spoluvlastníků. Uvedené nemovitosti byly součástí továrny - K. Z., která byla znárodněna vyhláškou ministra průmyslu z 27.6.1948, č. 1255/1948 Úředního listu. Žalobce uplatnil návrh na vydání nemovitostí písemně dne 26.10.1994 (s poukazem na ustanovení zákona č. 116/1994 Sb.), ale bezvýsledně. Protože se žalobce pak dověděl, že podstatná část v žalobě uváděných nemovitostí (jež byly v roce 1991 v držení Státního statku Z.) byla smlouvou ze 6.6.1994, uzavřenou mezi P. f. ČR a žalovanou společností s ručením omezeným J., převedena do vlastnictví uváděné společnosti, uplatnil žalobce také další žalobní návrh v této právní věci, a to o určení, že citovaná smlouva je neplatná, když byly nemovitosti převedeny i přesto, že na ně byl uplatněn restituční nárok.
Žalovaný Státní statek Z., s.p. (v likvidaci), navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v žalobě uvedené nemovitosti spravuje od roku 1993 P. f. ČR, který pak dále je převedl na žalovanou s.r.o. J., takže Státní statek Z. není držitelem uvedených nemovitostí a není proto v této právní věci pasívně legitimován.
Také P. f. ČR se k žalobě vyjádřil tak, že se nepokládá za povinnou osobu k vydání nemovitostí žalobci. Vyslovil však názor, že při uzavření smlouvy ze 6.6.1994 mezi P. f. ČR a společností s ručením omezeným J. došlo k pochybení v tom smyslu, že nebylo zjišťováno, zda byl či nebyl uplatňován restituční návrh ohledně nemovitostí, uváděných nyní v žalobě žalobce. Žalovaný P. f. ČR poukazoval zároveň na rozhodnutí Pozemkového úřadu v K. z 20.2.1995, čj. 4187/88/92 Poz./Či, jímž bylo podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnuto, že T. T. „není vlastníkem nemovitostí, zapsaných na listech vlastnictví č. 9, 698 a 775 pro obec a katastrální území Z.
Také žalovaná s.r.o. J. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že má za to, že žalobce nesplňuje zákonné předpoklady oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. a že smlouva ze 6.6.1994 nebyla s P. f. ČR uzavřena v rozporu s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníka řízení, vyslechl také A. J., soukromého podnikatele, provozujícího společnost s ručením omezeným J., a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně z 27.6.1995, čj. 6 C 319/94-87, byl zamítnut žalobní návrh na určení, že je neplatná smlouva o převodu nemovitostí „areálu Státního statku Z.\", uzavřená 6.6.1994 mezi P. f. ČR a společnosti J., s.r.o. Rovněž byl zamítnut žalobní návrh, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí, uvedených v žalobě žalobce. Žalobci bylo uloženo zaplatit společnosti J., s r.o., na náhradu nákladů řízení 1.380,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, a žalovanému Státnímu statku Z. na náhradu nákladů řízení 920,- Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo rozhodnuto, že se žalovanému p. f. ČR nepřiznává náhrada nákladů řízení od žalobce.
K odvolání žalobce byl tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Praze z 28.3.1997, sp.zn. 16 Co 563/95, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že tu nejsou dány podmínky ani pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, ani pro jeho změnu. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně především procesní pochybení, která nebylo možné napravit v rámci odvolacího řízení; žalobce nebyl veden k odstranění vad svého podání - a to neúplného označení žalovaného Pozemkového fondu a žalovaného Státního statku Z.; u P. f. ČR nebylo uvedeno sídlo tohoto fondu a označení žalovaného statku není v souladu se zápisem v obchodním rejstříku ohledně tohoto žalovaného. Žalobce nebyl soudem prvního stupně veden ani k upřesnění žalobního návrhu, a to zejména „s ohledem na odpadnutí existence smlouvy ze 6.6.1994 v důsledku odstoupení od této smlouvy ze strany žalovaného P. f. ČR a ze strany žalované společnosti J., s r.o. Odvolací soud vytýkal v této souvislosti soudu prvního stupně, že si neobjasnil postačujícím způsobem otázku, zda má žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti smlouvy ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu. Odvolací soud poukazoval také na to, že se bude muset soud prvního stupně zabývat otázkou charakteru žalobcem uváděných nemovitostí (zejména, zda tu jde o pozemky zemědělské), když související rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 19.6.1995, zabývající se touto otázkou, bylo v mezidobí zrušeno. Bude také nutno, podle názoru odvolacího soudu, vzít v úvahu výsledky řízení podle zákona č. 128/1946 Sb., jež bylo ohledně majetku původních vlastníků O. T. a B. T. vedeno u bývalého Okresního soudu ve Slaném pod sp.zn. Nc III 473/46. Objasnit bude nutno také, uváděl odvolací soud, kdo má v řízení jednat za žalovaný Státní statek Z., který je v likvidaci, ale ohledně jeho majetku došlo k prohlášení konkurzu.
V dalším průběhu řízení rozhodl Okresní soud v Kladně rozsudkem z 25.9.1998, čj. 6 C 319/94-237, jímž zamítl žalobu žalobce o určení, že je neplatná smlouva o převodu „vlastnictví areálu Státního statku Z.\", uzavřená dne 7.7.1995 mezi P. f. ČR a společností J., s r.o. Zamítnut byl také žalobní návrh, aby žalovaným J., s.r.o., P. f. ČR a Státnímu statku Z., s.p. (v likvidaci), bylo uloženo vydat žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku domy čp. 236 a čp. 289 ve Z. s 16 pozemky (konkrétně ve výroku rozsudku uvedených s označením původním podle pozemkové knihy i s označením nynějším podle katastru nemovitostí). Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že pokládá za prokázané, že nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení, byly využívány pro potřeby zemědělské výroby a ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. náleželo právo hospodaření s nimi Státnímu statku Z., takže projednávaná právní věc musela být posouzena podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.
Soud prvního stupně dospěl také na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že žalobce není oprávněnou osobou k vydání požadovaných nemovitostí, neboť tu nešlo o majetek žalobce nebo jeho právních předchůdců, který by v době od 25.2.1948 do 1.1.1990 přešel na stát. Řízení podle zákona č. 128/1946 Sb., jež bylo vedeno od roku 1946, bylo zastaveno „s odkazem na náhradovou dohodu v případě B. T.\" a zamítnut byl i návrh přihlášené dědičky J. M., takže žalobcem uváděný majetek pozbyli původní spoluvlastníci nemovitostí již za války a za okupace, tedy mimo rozhodné období od 25.2.1948 do 1.1.1990.
Soud prvního stupně byl posléze i toho názoru, že žalobci se nepodařilo doložit naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti nově uzavřené smlouvy ze 7.71995, neboť by tímto určením „ještě nebyla vyřešena otázka vlastnictví\" žalobcem uváděných nemovitostí.
Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn použitím ustanovení §150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 7.11.2000, sp.zn. 24 Co 304/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem změněn jen ve výroku o nákladech řízení, a to tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Státnímu statku Z. na náhradu nákladů řízení 5.955,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou s.r.o. J. a žalovaným P. f. ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Na náhradu nákladů odvolacího řízení bylo uloženo žalobci zaplatit žalovanému Státnímu statku Z. do tří dnů od právní moci rozsudku 2.650,- Kč. Výrokem svého rozsudku odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že soud prvního stupně v potřebném rozsahu provedl dokazování a také ve věci správně rozhodl; nerozhodl však správně o nákladech řízení.
Odvolací soud měl za to, že se soud prvního stupně správně zabýval otázkou platnosti smlouvy ze 7.7.1995, která byla uzavřena nově mezi P. f. ČR a společností J., s.r.o., a že také správně posoudil, že tu na straně žalobce není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti uvedené smlouvy, protože ani určením neplatnosti této smlouvy „by nebyla vyřešena otázka vlastnictví předmětných nemovitostí\".
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně posouzení charakteru nemovitostí požadovaných žalobcem a a byl rovněž toho názoru, že je třeba na projednávanou právní věc uplatnit ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud poukazoval na to, že ke dni účinnosti tohoto zákona byly uvedené nemovitosti užívány pro potřeby žalovaného Státního statku Z.; odvolací soud poukazoval také na to, že ke stejnému závěru jako soudy obou stupňů v daném případě dospělo i Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad dne 25.1.1996 pod čj. 163/96-1000.
Odvolací soud posléze poukazoval na to, že právní předchůdci žalobce převedli žalobcem uváděné nemovitosti na jinou osobu v době okupace a restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. skončilo zastavením řízení a právní nástupci původních spoluvlastníků v něm nebyli úspěšní.
Odvolací soud proto ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ale změnil výrok tohoto rozsudku o nákladech řízení s poukazem na ustanovení §224 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb.
Výrok o vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byl odůvodněn odvolacím soudem potřebou zabývat se v dovolacím řízení tím, zda se ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. vztahuje na nemovitosti, které v době jejich přechodu na stát sloužily k jiným účelům než k zemědělské výrobě, zatím co v době účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. již sloužily potřebám státního statku, tedy pro potřeby zemědělské produkce, a byly pro zemědělskou výrobu potřebné, a to jako garáže, byty pro zaměstnance statku a jako administrativní budovy.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 16.1.2001 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Kladně dne 9.3.2001.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel poukazoval na to, že přípustnost dovolání byla vyslovena rozsudkem odvolacího soudu, a jako dovolací důvody uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že vychází z nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatel namítal, že byla nesprávně posouzena na jeho straně naléhavost právního zájmu na požadovaném určení neplatnosti smlouvy ze 7.7.1995; dovolatel byl toho názoru, že „vyslovení neplatnosti tohoto převodu (podle citované smlouvy) považuje za předběžnou otázku, bez které nelze rozhodnout o druhé části žaloby, tedy o vydání nemovitostí\"; smlouva byla, podle názoru dovolatele, uzavřena v rozporu s ustanovením §9 zákona č. 87/1991 Sb. a převodní právní úkon byl učiněn v době, kdy už byl předběžným opatřením zakázán.
Dovolatel však zejména zdůrazňoval, že tato právní věc měla být posouzena podle ustanovení zákona č. 116/1994 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., nikoli podle zákona č. 229/1991 Sb.; šlo totiž o restituci židovského majetku a o případ, v němž nedošlo k ukončení poválečné restituce v důsledku změny politických poměrů po 25.2.1948.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Právní úprava dovolání byla v občanském soudním řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) obsažena v ustanoveních §236 až §243d, zabývajících se přípustností dovolání, podáním dovolání i řízením u dovolacího soudu. Při projednání dovolání podle dosavadních právních předpisů (srov. k tomu již citovaný bod 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.) bylo tedy nutné přihlížet i k právní úpravě náležitostí podání dovolání, jež byly obsaženy v ustanoveních §240 a §241 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) mohl účastník řízení podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Musel tedy dovolací soud v daném případě přihlížet i k tomu, zda bylo dovolání dovolatele podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež nabylo právní moci 18.1.2001, předáním k doručení na poště dne 9.3.2001, tedy po uplynutí uvedené jednoměsíční lhůty, jak byla stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), takže tu šlo o dovolání podané opožděně.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. srpna 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu