ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1067.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1067/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Julie Muránské, o dovolání 1) T. K., 2) JUDr. R. K., oba zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze z 8. 3. 2001, sp.zn. 21 Co 57/2001, 21 Co 58/2001 (v právní věci žalobců 1) T. K., 2) JUDr. R. K., oba zast. advokátem, proti žalovaným 1) M. G., 2) O. G., oba zast. advokátem, o vyklizení bytu vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 20 C 224/98), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2001, sp. zn.
21 Co 57/2001, 21 Co 58/2001, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. listopadu 2000, sp. zn. 20 C 224/98 ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu z téhož dne.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. listopadu 2000 pod č.j. 20 C 224/98-80 uznal žalované povinnými vyklidit byt specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku a vyklizený jej odevzdat žalobcům do dvou měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Právo na náhradu nákladů nebylo přiznáno žádnému z účastníků. Doplňujícím usnesením z téhož dne č.j. 20 C 224/98-83 obvodní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení ani České republice.
Žalobci se v řízení domáhali vyklizení sporného bytu, který byl jako byt služební přidělen I. G. Ten ukončil pracovní poměr s právními předchůdci žalobců ke dni 30. 11. 1978 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 3. 1979, sp. zn. 16 C 38/79, který nabyl právní moci 3. 7. 1979, mu bylo zrušeno právo užívat služební byt a uložena povinnost byt odevzdat do 15 dnů poté, co mu bude vykonatelným rozhodnutím národního výboru přidělen náhradní byt nebo náhradní ubytování. Rozhodnutím ONV v P. byl I. G. dne 10. 1 l. 1987 přidělen náhradní byt. Žalobci dovozovali, že spolu s původním uživatelem bytu měli tento vyklidit i žalovaní, tedy manželka a syn, kteří měli toliko odvozené právo bydlení.
Soud prvního stupně vyšel při svém rozhodování ze zjištění, že v době, kdy byl pro I. G. zajištěn náhradní byt, bylo již jeho manželství s žalovanou pravomocně rozvedeno. M. G. tak dnem, kdy nabyl právní moc rozvodový rozsudek, tedy dnem 8. l. 1987, ztratila odvozený právní titul užívání původního bytu, nebot\' pozbyla svého postavení rodinné příslušnice domácnosti I. G. Žalovaní, kteří v bytě bydlí nadále neprokázali v řízení žádný právní důvod pro užívání předmětného bytu. Soud proto žalobě vyhověl, přičemž s ohledem na špatný zdravotní stav žalované určil delší lhůtu k vyklizení. Soud se neztotožnil s návrhem žalovaných, aby vyklizení bylo vázáno na zajištění náhradního bytu, protože by tak konstituoval povinnost žalobců opatřit bytovou náhradu pro žalované, ačkoliv ji ze zákona nemaj í.
Toto rozhodnutí obvodního soudu Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. března 2001 pod č.j. 21 Co 57-58/2001-104 ve výroku o věci samé tak změnil, že žalobu o vyklizení žalovaných z předmětného bytu zamítl. Městský soud dále zavázal žalobce uhradit žalovaným náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 11.500,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí na účet jejich právního zástupce.
Odvolací soud po přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně řízení ještě doplnil zjištěním z obsahu spisu 21 C 379/85, který se týkal rozvodového řízení manželů G., zahájeného v červenci 1985, když manželství bylo rozvedeno rozsudkem ze dne 10. 12. 1986, který nabyl právní moci dnem 8. l. 1987 a všechny tři tehdy ještě nezletilé děti byly svěřeny do péče žalované na dobu po rozvodu. Na základě zjištění, že toto manželství bylo rozvedeno dříve, než byl panu G. přidělen náhradní byt o jedné místnosti, kdy mu tento byt byl přidělen jako rozvedenému a bývalá manželka neměla povinnost ani právo se s ním do takto přiděleného bytu spolu s dětmi přestěhovat, dospěl městský soud k názoru, že za této situace měli žalovaní právo bydlení v předmětném bytě do doby, než by jim byl přidělen náhradní byt, případně po novele občanského zákoníku zajištěn takový náhradní byt. Vztah žalovaných k předmětnému bytu je třeba posuzovat z hlediska tehdy platného znění ustanovení §187 odst. 1 občanského zákoníku, ze kterého vyplývá, že osoby ve stejném postavení jako žalovaní nejsou povinny se z takového bytu vystěhovat do té doby, dokud jim není přidělen přiměřený náhradní byt, nestačí-li podle zákona náhradní ubytování. Obdobně bylo rozhodnuto ve věci publikované pod R 5/1985, kde je uvedeno, že za situace, kdy právo žalovaného užívat byt zaniklo způsobem upraveným v ust. §183, případně bylo zrušeno soudem ve smyslu ust. §184 občanského zákoníku (před novelou), vznikl osobám, které v bytě zůstaly, vlastní, neodvozený právní důvod užívání bytu vyplývající z ust. §187 odst. 1 občanského zákoníku.
Odvolací soud tedy dospěl k právnímu názoru, že žalovaní nejsou těmi, kteří by neoprávněně zasahovali do vlastnických práv žalobců, protože v bytě bydlí na základě vlastního právního důvodu vyplývajícího z ustanovení §187 odst. 1 obč. zákoníku před novelou zák. č. 509/91 Sb.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, ve kterém vyjadřují svůj nesouhlas se závěry městského soudu. Upozorňují na to, že ustanovení §187 odst. 1 občanského zákoníku před novelou se vztahuje na případy oprávněného užívání služebního bytu. V daném případě však toto ustanovení na osoby tehdy spoluužívající byt s panem G. aplikovat nelze, nebot\' v době rozvodu manželství již pan G. nebyl oprávněným uživatelem služebního bytu, ale sám měl pouze tzv. právo bydlení a od něj nemůže být odvozován vznik samostatného právního titulu k užívání bytu spolubydlícím osobám dle citovaného ustanovení. Ani §187 odst. 1 občanského zákoníku před novelou nebyl koncipován tak, aby za jeden byt byly, se zákonnou ochranou, poskytovány bytové náhrady dvě. Pokud jde o městským soudem citovaný judikát R 5/1985, z jeho kontextu podle názoru žalobců vyplývá, že se zde uvedený výklad nevztahuje na situace, kdy skutečnost pravomocného zrušení užívacího práva k dotčenému bytu předcházela skutečnost rozvodu manželství.
K tomuto dovolání podali žalovaní vyjádření, ve kterém schvalují napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které podle jejich názoru správně zohlednilo situaci účastníků po rozvodu manželů G. Žalovaní dále brojí proti tvrzení dovolatelů, že I. G. se zdržuje v předmětném bytě, nebot\' v tomto bytě v současné době kvůli jeho špatnému stavu nemohou bydlet ani žalovaní.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen \"o.s.ř.\").
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem (§240 odst.1 o.s.ř., §241 odst.1 o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§241 odst. 3, písm. c/,d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. 1, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. 1 o.s.ř.
Odvolací soud opřel své rozhodnutí o správné zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno v době předcházející přidělení jednopokojového náhradního bytu panu G., ke kterému došlo rozhodnutím ONV v P. dne 10. 11. 1987. Vzhledem k ustanovení §868 občanského zákoníku - podle kterého platí, že pokud není dále uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákoníku i právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992, vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. 1. 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů -, je při rozhodování o nároku žalobců nutno vycházet z právní úpravy platné před novelou provedenou zákonem č. 519/1991 Sb. Podle tehdy platného ustanovení §187 odst. 1 občanského zákoníku se osoby ve stejném postavení jako žalovaní nejsou povinny se z bytu trvale určeného pro ubytování pracovníka organizace po jeho smrti nebo po rozvodu jeho manželství vystěhovat, dokud jim není přidělen přiměřený náhradní byt, nestačí-li podle zákona poskytnout náhradní ubytování.
Pokud žalobci dovozují, že výše uvedené ustanovení nelze vztáhnout na situaci žalovaných, nebot\' pan G. (manžel a otec žalovaných) nebyl v době rozvodu oprávněným
uživatelem předmětného služebního bytu, nelze než konstatovat, že tento jejich právní názor odporuje tehdejší judikatuře. Jak správně upozornil odvolací soud, z jím citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5/1985 vyplývá, že osoby v postavení žalovaných bydlí v daném bytě již na základě vlastního právního důvodu. Právní praxe byla v době rozhodné pro souzenou věc taková, že soud, který rozhodoval o zrušení práva užívání bytu vyslovil pouze obecně, že právo dosavadního uživatele bytu užívat byt zanikne ke dni, kdy mu bude přidělen vykonatelným rozhodnutím příslušného orgánu náhradní byt, popřípadě náhradní ubytování. O přidělení náhradního bytu či ubytování pak na základě takového soudního rozhodnutí rozhodoval ve správním řízení příslušný národní výbor. Tak tomu bylo i v předmětné věci, kdy bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 3. 1979, sp. zn. 16 C 38/79 I. G. zrušeno právo užívat služební byt a uložena povinnost byt odevzdat do 15 dnů poté, co mu bude přidělen náhradní byt nebo náhradní ubytování. Tento rozsudek bylo možno vykonat i proti jeho manželce a dalším členům domácnosti, ovšem pouze za předpokladu, že by manželství trvalo. Jak totiž bylo judikováno, v případech, kdy ve služebním bytě bydlí se svým rozvedeným manželem rozvedená manželka anebo kdy v tomto bytě zůstala bydlet sama, nezbývá, než tuto bývalou manželku žalovat, a to nikoliv o zrušení práva užívat byt, ale o vyklizení bytu. Bývalá manželka však i v tomto případě bude mít nárok na náhradní byt anebo na náhradní ubytování (stanovisko Najvyššieho súdu SSR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 14/1978).
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud ze správných zjištění, s nimiž je třeba se ztotožnit, vyvodil zčásti nesprávné právní závěry, pokud dospěl k přesvědčení, že uplatněnou žalobu na vyklizení je třeba - vzhledem k vlastnímu právnímu důvodu žalovaných vyplývajícímu z ustanovení §187 odst. 1 - zamítnout. Citované ustanovení sice příslušníky domácnosti chrání, nelze je však interpretovat tak, že by jejich vystěhování nebylo možné. Tato povinnost je pouze vázána dnes na zajištění náhradního bytu, eventuelně náhradního ubytování.
Z těchto důvodů neshledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 1 o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu zrušit. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 2 o.s.ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně i o nákladech řízení včetně nákladů řízení o dovolání (§224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst.1 o.s.ř. a §243d odst.1 věta třetí o.s.ř.).
Pro soud prvního stupně (případně i pro odvolací soud) je závazný právní názor dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního
řádu.
V Brně dne 27. září 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc.
předseda senátu