ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.108.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 108/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců A) Ing. P. T. a B) K. V., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. M., a.s. a 2) M. T., o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 481/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 16. 10. 2000, č.j. 30 Co 373/2000-201, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 16. 10. 2000, č.j. 30 Co 373/2000-201, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 4. 2000, č.j. 12 C 481/92-151, se zrušují.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 4. 2000, č.j. 12 C 481/92-151, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovaným vydat žalobcům dům čp. 608 v J. ulici ve F. a pozemky parcelních čísel 177, 3696/28, 3767, 3719/2, vše v kat. území F. K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 16. 10. 2000, č.j. 30 Co 373/2000-201, potvrdil rozsudku soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. 11. 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 19. 12. 2000 dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Navrhli zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání, případně jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\").
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníku, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.
V této věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že původní žalobkyně je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. a svůj nárok uplatnila včas u subjektu, kterého označila v žalobě, jenž je tak procesně pasívně legitimován. Důvody zamítnutí žaloby však shledal dílem v tom, že ve sporu označený první žalovaný není věcně pasívně legitimován, pokud jde o vydání pozemků parc. č. 177 (nyní 528), 3696/28 (nyní 530) a část pozemku parc. č. 759 (nyní 527/2), neboť ani on, ani jeho právní předchůdci neměli v užívání tyto pozemky. Ve zbytku, pokud jde o dům čp. 608 a zbývající části pozemku parc. č. 759 (nyní 527/2) a pozemku p.č. 367, vyslovil závěr, že k odmítnutí dědictví a pozdějšího vzdání se druhé ideální poloviny zadluženého přídělu nedošlo ve stavu tísně tkvící v dobových politických poměrech, nýbrž byla vyvolána osobními poměry v manželství původní žalobkyně poté, co její manžel zemřel. V důsledku toho se soud prvního stupně dalšími podmínkami úspěšnosti uplatněného nároku nezabýval.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru o postavení původní žalobkyně, jakož i jejich právních nástupců jako osob oprávněných podle zákona č. 87/1991 Sb. Vyslovil rovněž, že pro žalobkyni nelze dovodit nepříznivé procesní důsledky z označení povinného tak, jak tento byl uveden v obchodním rejstříku tím spíše, že takto označený subjekt na výzvu prostřednictvím svého právního zástupce reagoval.
Ztotožnil se rovněž s právními závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobě nebylo možné vyhovět ohledně parcel č. 177, 3696/28 a části parcely 759, když první žalovaný ani jeho právní předchůdce nedrželi tyto nemovitosti ke dni účinnosti restitučního zákona, to je k 1. 4. 1991, ale byly v užívání jiných právních subjektů. Vyhovění žalobě v tomto rozsahu proto brání nedostatek věcné legitimace prvního žalovaného.Tím spíše nebylo možno žalobě vyhovět proti druhému žalovanému podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Odlišně však hodnotil náležitosti výzvy původní oprávněné osoby ve vztahu k včasnosti uplatnění jejich nároků.
Podle odvolacího soudu výzva ze dne 30. 7. 1991 doručená (původně prvnímu) žalovanému dne 1. 8. 1991 obsahovala tvrzení, že stát převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu. Na výzvu žalovaného pak v dopise ze dne 16. listopadu 1991 uvedla původní žalobkyně, že majetek byl odňat v tísni - darován. Odvolací soud proto kvalifikoval obsah výzvy s přihlédnutím k textu ze dne 30. 7. 1991, nesoucímu se k tvrzení podřaditelnému pod ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odlišně označený důvod odnětí (darování v tísni), kterému odpovídá ustanovení §6 odst. 1 písm. d) téhož zákona, byl uplatněn oprávněnou osobou až po uplynutí lhůty uvedené v §5 odst. 1 zákona. Proto odvolací soud považoval za nepodstatné zjišťování tvrzené tísně u odmítnutí dědictví nebo vzdání se přídělu (darování), neboť takové důvody ve výzvě ve lhůtě uvedené v §5 odst. 4 zákona uplatněny nebyly.
Z výše uvedeného tak vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v této věci je rozsudkem svou povahou měnící, neboť se zakládá na odlišném právním posouzení důvodů zamítnutí žaloby, které se váží k odlišnému okruhu skutkových zjištěních významných pro jeho právní závěry. Ze shora uvedeného srovnání důvodů rozhodnutí soudů obou stupňů se tak vcelku přehledně a srozumitelně nabízí závěr o diformitě právního posouzení a s tím souvisejícího zaměření na skutková zjištění významná pro jeho právní posouzení. Dovolání je v této věci proto přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
Vzhledem k důvodům podaného dovolání je předmětem dovolacího přezkumu pouze posouzení správnosti právních závěru odvolacího soudu nesoucích se k náležitostem výzvy oprávněné osoby podle §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon\") a možnostem oprávněné osoby tuto výzvu doplnit či konkretizovat po uplynutí lhůty uvedené v §5 odst. 2 téhož zákona.
Dovolatelé v tomto směru poukazovali na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. 1. ÚS 117/93, podle něhož „k vydání věci podle §5 zákona č. 87/1991 Sb. vyzve oprávněná osoba osobu povinnou a na základě písemné výzvy vydá povinná osoba věci ve stanovené lhůtě, když předtím oprávněná osoba prokázala svůj nárok na vydání a uvedla způsob převzetí věci státem. Zákon nemá žádné ustanovení o formálních náležitostech této výzvy a nelze jí bez dalšího podkládat větší význam, než skutečně má, protože předmět důkazního břemen strany oprávněné je přesně v zákoně definován. Zejména v tomto případě vlastník pouze vyzývá povinnou osobu, aby mu vrátila věc, která mu náleží\".
V návaznosti na závěry uvedeného nálezu dovozovali dovolatelé, že původní žalobkyně formulovala svoji výzvu k vydání věci jako právní laik, když jako důvod uváděla, že stát převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu. Tím mínila, že nedošlo k řádnému převodu nemovitostí na stát a že k takovému převodu by za normálních okolností nikdy nedošlo. Darování v tísni nebo odmítnutí dědictví v tísni považovala původní žalobkyně za úkony, které nebyly činěny dle svobodné vůle tehdejších jejich účastníků, a proto byly v podstatě - laicky formulováno - učiněny bez právního důvodu. Je nutné zvlášť pečlivě zkoumat vůli původní žalobkyně a především obsah výzvy vzhledem k tomu, za jakým účelem byla tato výzva učiněna. Výzva totiž sledovala vydání věcí, které na stát přešly z úkonů učiněných v tísni, které z tohoto důvodu považovala původní žalobkyně za natolik vadné, že v jejím vyjádření vlastně tyto věci na stát přešly bez právního důvodu, čímž je nepochybně míněno bez řádného právního důvodu. Dovolatelé proto soudí, že výzva původní žalobkyně splňovala náležitosti stanovené výše uvedeným zákonem, takže soud se měl zabývat způsobem tohoto přechodu, tedy zda nebylo odmítnuto dědictví v tísni či zda bylo darováni učiněno v tísni.
Takto formulovaným dovolacím námitkám nelze upřít důvodnost.
Podle §5 odst. 1 věty první zákona povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydáni věci a uvede způsob jejího převzetí státem. Podle §5 odst. 2 zákona k vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců, jinak její nárok zanikne. Podle §5 odst. 4 zákona nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odstavce 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.
K výkladu výše uvedených zákonných ustanovení lze připomenout závěry řady rozhodnutí obecných soudů i nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR. V rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 194/93, bylo vysvětleno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stanoví jako náležitost výzvy podle ustanovení §5 odst. 1 tohoto zákona jen její adresnost, písemnou formu a povinnost doložit doklady vyplývající z ustanovení §6 téhož zákona. Je proto správné posuzovat výzvu, kterou se uplatňuje nárok podle uvedeného zákon,a z hlediska obecných náležitostí právního úkonu jako projev vůle podle ustanovení §34 a násl. o.z. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1230/96 není dokonce ani požadavek písemné výzvy podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. součástí práva na vydání věci, nýbrž je pouze podmínkou vzniku na nároku na vydání věci, neboť nárok teprve zakládá. K povaze výzvy osoby oprávněné a nároků na její obsahové náležitosti v souvislosti s jazykovým výkladem takového úkonu oprávněné osoby lze připomenout závěry usnesení Ústavního soud ČR ze dne 28. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 189/98 akcentující cíl výpovědi s funkcí výzvy, totiž přimět adresáta k realizaci nějaké činnosti a následně posouzení adekvátní reakce adresáta. Obecně pak pro výklad restitučních zákonů platí závěry usnesení téhož soudu ze dne 7. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 234/97, podle něhož výklad restitučních zákonů je nutno provádět s přihlédnutím k zákonu č. 198/1993 Sb. Mnohé přechody a převody vlastnictví v rozhodném období nelze podřadit pouze požadavkům občanského zákona, protože k nim docházelo postupy totalitních orgánů, porušujících obecně uznávaná práva a svobody. V takových případech je nutno postupovat podle §6 odst. 2 ve vztahu na ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
Ve vztahu k problematice řešené shora uvedeným rozsudkem odvolacího soudu je třeba připomenout poměr mezi ustanovením §6 odst. 1 písm. a) až k) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a ustanovením §6 odst. 2 téhož zákona. Zatímco v prvně uvedeném ustanovení povinnost vydat věc se vztahuje na případy v něm vyjmenované, odstavec druhý téhož ustanovení míří i na ty případy odnětí věcí, které nejsou uvedeny v odstavci 1, jež spadají pod §2 odst. 1 písm. c) zákona, jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Z porovnání obou ustanovení tak plyne, že pokud v konkrétní věci není dán důvod k vydání věci z některého z důvodů uvedených v §6 odst. 1 zákona, nastupuje podpůrně možnost posouzení nároků oprávněné osoby podle ustanovení druhého odstavce téhož ustanovení, tedy mimo jiné i v případech, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Tento závěr neplatí opačně, tedy tak, že by v případě, tvrdí-li oprávněná osoba důvod vydání opírající se o ustanovení §6 odst. 2 zákona, a vyjde-li najevo, že důvod k vydání lze podřadit pod některou z alternativ uvedenou v §6 odst. 1 zákona, bylo možno nárok na vydání věci odmítnout pro nepřiléhavé uvedení takového konkrétního důvodu vydání podle §6 odst. 1 zákona, případně pro jeho opožděné uplatnění. Výzva původní žalobkyně v této věci ze dne 30. 7. 1991 tak svou formulací zahrnovala implicitně i případně v řízení zjištěné jednotlivé důvody vydání podle §6 odst. 1 zákona. Pokud odvolací soud v tomto ohledu vycházel z odlišného právního posouzení, nelze jeho závěry považovat za správné.
V rozsahu přípustnosti dovolání v této věci (když opačný právní závěry odvolacího soudu postačoval sám o sobě k potvrzujícímu zamítavému rozsudku, bez ohledu na další, odvolacím soudem zmíněný důvod týkající se údajného nedostatku věcné pasívní legitimace na straně žalovaného ohledně pozemků parc. č. 177, 3696/28 a části parcely 759) tak dovolacímu soudu nezbylo, než za použití ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. přistoupit k zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud, jakož i pro soud prvního stupně, závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. března 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová