ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1102.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1102/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr.Hany Müllerové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Z. Z., zastoupené advokátem, proti žalovanému Agrodružstvu Ž., zastoupenému advokátem, o zaplacení 1.364,013 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 123/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.1.2000, čj. 28 Co 724/99-107, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 12.10.1998, čj. 6 C 123/95-80, ve znění opravného usnesení ze dne 1.11.1999, čj. 6 C 123/95-102, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 1.364,013 Kč se 17% úrokem z prodlení od 20.1.1995 do zaplacení, jako náhrady za živý a mrtvý inventář podle ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.1.2000, čj. 28 Co 724/99-107, změnil na základě odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně aktivně provozuje zemědělskou výrobu, a rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 22.12.1993 byl žalovaný určen povinnou osobou k poskytnutí části náhrad za živý a mrtvý inventář (dále jen „zemědělský inventář“) žalobkyni. Rozhodnutí ministerstva zemědělství vycházelo z okolnosti, že nebylo možno zjistit, která právnická osoba převzala odpovídající část zemědělského inventáře, a za rozhodující, pokud jde o tuto část, považovalo okolnost, že žalované družstvo užívalo půdu zbytkového statku Ž. ke dni účinnosti zákona o půdě. Žalobkyně je vyzvala k poskytnutí shora uvedených náhrad, žalovaný však vykryl žalobkyni pouze jejich polovinu. Zbytek odmítl nahradit s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 24.5.1994, podle něhož nelze uložit povinnost k náhradě za zemědělský inventář právnické osobě, která újmu sama nezpůsobila, a ani není právním nástupcem právnické osoby, která újmu způsobila.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný není pasivně legitimovanou osobou v daném sporu. Tento závěr odůvodnil především tím, že na souzený případ musí soud vždy aplikovat právní předpis platný v době jeho rozhodování, pokud z jeho přechodných ustanovení nevyplývá nutnost použití právního předpisu v jeho znění dosavadním. V daném případě, v důsledku shora citovaného nálezu Ústavního soudu, žalovaný nebyl věcně legitimován od samého počátku řízení, protože žaloba byla podána poté, co uvedený nález nabyl účinnosti. Tím, podle názoru odvolacího soudu, pozbylo účinnosti i správní rozhodnutí o rozkladu ministra zemědělství ČR, které žalovaného určilo jako povinnou osobu, neboť se vázalo na tu část zákona o půdě, která byla nálezem Ústavního soudu ze dne 24.5.1994 zrušena jako protiústavní. Odvolací soud rovněž vyjádřil názor, podle něhož za této situace měla žalobkyně dosud neuspokojený nárok uplatnit proti P. f. ČR, který jediný byl ke dni podání žaloby v tomto sporu pasivně legitimován.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 9.3.2000, napadla žalobkyně včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, přičemž dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.d) OSŘ. Dovolatelka má zato, že právní názor odvolacího soudu, že rozhodnutí ministra zemědělství o určení žalovaného jako jedné z povinných osob k poskytnutí náhrady za zemědělský inventář pozbylo účinnosti dnem účinností nálezu Ústavního soudu ze dne 24.5.1994, jde nad rámec ustanovení §71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Žalobkyně se domnívá, že účinnost ani platnost shora uvedeného pravomocného správního rozhodnutí ve věci určení povinné osoby nebyla nálezem Ústavního soudu dotčena, jen práva z něho vyplývající nelze vykonat. Je-li následkem vydání nálezu Ústavního soudu nemožnost vykonatelnosti pravomocných rozhodnutí, vydaných na základě zrušeného předpisu, pak má žalobkyně zato, že žalobou o zaplacení náhrady za zemědělský inventář se výkonu tohoto správního rozhodnutí nedomáhá. Dovolatelka dále konstatuje, že zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě, nebyl tímto nálezem zrušen, resp. v nálezu nebylo vysloveno jeho zrušení ve smyslu ustanovení §70 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. Proto zastává názor, že odvolací soud měl při posuzování pasivní legitimace žalovaného přihlížet k pravomocnému a platnému rozhodnutí správního orgánu, kterým byly určeny povinné osoby k poskytnutí náhrady ve smyslu §20 zákona o půdě. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád (OSŘ), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle OSŘ ve znění účinném před 1.1. 2000.
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ, je přípustné podle ustanovení 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a opírá se o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 OSŘ, nebo podle ustanovení §241 odst. 3 písm.b) OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241 odst. 3 písm. d) OSŘ).
Předmětem přezkumu je tak právní názor odvolacího soudu, že žalovaný není v řízení pasivně věcně legitimován, protože v důsledku nálezu Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“), jímž bylo zrušeno ustanovení hmotného práva z něhož byla původně pasivní legitimace žalovaného dovozována, ztratilo toto ustanovení účinnost a nelze je ke dni rozhodnutí soudu aplikovat.
Dovolací soud konstatuje, že tento právní názor je v souladu s judikaturou, která se postupně vyvíjela v tom směru, že pokud odvolací soud rozhoduje v době, kdy hmotněprávní ustanovení, zakládající původně pasivní věcnou legitimaci žalovaného účastníka, již neexistuje proto, že bylo zrušeno Ústavním soudem pro protiústavnost, a pozbylo tak účinnosti i platnosti, nemůže při právním posouzení věci takové ustanovení aplikovat. Tento výklad dokonce pronikl do řízení o mimořádném opravném prostředku, jakým je dovolání, když Nejvyšší soud České republiky ve věci 2 Cdon 1334/ 96 rozsudkem ze dne 27.10.1998 vyslovil právní názor, že dovolací soud je povinen přihlédnout k tomu, že odvolací soud použil ustanovení zákona, které Ústavní soud později shledal protiústavním.
V dané věci však bylo třeba přihlédnout k tomu, že určení povinné osoby k poskytnutí náhrady za zemědělský inventář v případech, kdy nelze zjistit právnickou osobu, která jej převzala, bylo zákonem č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě (dále jen „zákon 243/1992 Sb.“), svěřeno správnímu orgánu - tj. ministerstvu zemědělství, a že v daném případě správní řízení před ministerstvem zemědělství proběhlo a bylo pravomocně skončeno určením žalovaného jako povinné osoby k poskytnutí náhrad ještě předtím, než nabyl účinnosti nález Ústavního soudu ze dne 24.5.1994 ve věci návrhu na zrušení zákona č. 183/1993 Sb., publikovaný pod č. 131/1994 Sb., tj. přede dnem 21.6.1994. Dovolací soud proto považuje za nutné zabývat se danou problematikou jednak z hlediska ustanovení §71 zákona č. 182/93 Sb., o Ústavním soudu ( dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jednak z hlediska ustanovení §9 zákona 243/1992 Sb. ve vztahu k ustanovení §20 odst. 2 zákona o půdě.
Nálezem Ústavního soudu č.131/1994 Sb., bylo dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů, jímž byl den 21.6.1994, zrušeno pod bodem 4 ustanovení vyjádřené v §20 odst. 2 ve větách třetí a čtvrté slovy: „poskytne náhradu podle odstavce 1 právnická osoba, která ke dni 24.června 1991 užívala pozemky oprávněné osoby. Nelze-li takto určit povinnou osobu,“. V odůvodnění nálezu Ústavní soud konstatoval, že toto ustanovení ukládá povinnost poskytnout náhradu za újmu právnické osobě, která ji sama nezpůsobila a není ani právním nástupcem osoby, která ji způsobila. Poukázal na článek 1, článek 3 a článek 11 Listiny základních práv a svobod, které zakotvují princip rovnosti, a na její článek 4 ve vztahu k nutnosti zachovávat základní práva a svobody. Přitom dospěl k závěru, že pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát jenom na základě odvolání se na veřejné hodnoty. Takové odvolání zákonodárce v ustanovení §20 odst. 2 nevyjádřil a není je možno dovodit ani z jiných ustanovení zákona o půdě, včetně jeho preambule, a zákonem stanovená povinnost nesměřuje vůči subjektům spojeným s uplatněním účelu zákona. To vede k závěru, že důvodem zrušení uvedeného ustanovení byl názor Ústavního soudu, že toto hmotněprávní ustanovení odporuje ústavním principům rovnosti a zachování základních práv a svobod, jak jsou zakotveny v Listině základních práv a svobod, čili je třeba dovodit jeho protiústavnost přede dnem účinnosti nálezu Ústavního soudu.
Podle §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zůstávají pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl nálezem Ústavního soudu zrušen, nedotčena, avšak práva a povinnosti podle takových rozhodnutí nelze vykonávat. V §71 odst. 2 uvedeného zákona se dále stanoví, že „jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají zachována“. Uvedená ustanovení vykládá dovolací soud tak, že:
- Výkonem práv a povinností z pravomocných rozhodnutí vydaných před účinností nálezu Ústavního soudu, jímž bylo zrušeno hmotněprávní ustanovení, na jehož základě bylo rozhodnutí vydáno, nelze rozumět jen výkon na základě vykonávacího (exekučního) řízení, ale taková práva nelze ani přiznat, pokud nalézací řízení nebylo před účinností nálezu Ústavního soudu ukončeno. V daném případě nebylo žalovanému rozhodnutím správního orgánu uloženo plnění, protože šlo o rozhodnutí deklarující pouze skutečnost, kdo je povinnou osobou. Po zrušení příslušného hmotněprávního ustanovení ztratil žalovaný pasivní věcnou legitimaci, jak správně dovodil odvolací soud, takže poté mu již nebylo možno povinnost k plnění uložit.
- Rozhodnutí správního orgánu, jež nabylo právní moci přede dnem účinnosti nálezu ústavního soudu, je sice nedotčeno, ale je nadále pro uložení povinnosti žalovanému se strany soudu bezvýznamné, protože již neexistuje hmotněprávní předpis, který původně pasivní věcnou legitimaci založil, pokud žalovaný nesplňuje některé z kriterií pro posouzení osoby povinné podle ustanovení hmotněprávního předpisu (zde ustanovení §20 odst. 2 zákona o půdě) ve znění platném ke dni rozhodování odvolacího soudu.
- Nedotčena zůstávají práva a povinnosti (§71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), která byla již naplněna, tj. bylo dobrovolně plněno na základě pravomocného rozhodnutí správního orgánu o určení povinné osoby.
Dovolatelka dále namítá, že Ústavní soud nezrušil ustanovení §9 zákona 243/1992 Sb., které správnímu orgánu - Ministerstvu zemědělství - ukládá rozhodovat o povinné osobě v případech, kdy nelze jednoznačně určit, která právnická osoba je povinnou k poskytnutí náhrady za zemědělský inventář. Podle tohoto ustanovení rozhodne ministerstvo ve správním řízení, že povinnou osobou je právnická osoba, která užívala pozemky oprávněné osoby ke dni účinnosti zákona o půdě. Dovolací soud tuto námitku shledává opodstatněnou, nicméně vychází z dosavadní judikatury, která překlenula uvedený rozdíl v právních předpisech. V rozsudku ze dne 23.2.1996, sp.zn. 7 A 126/94, dospěl Vrchní soud v Praze k tomuto závěru : „Před účinností zákona č. 183/1993 Sb., kterým byl od 1.7.1993 změněn a doplněn zákon o půdě, byla ... obsažena celá právní úprava určování povinné osoby pouze v §9 zákona ČNR č. 243/92 Sb. ve znění zákona ČNR č. 441/1992 Sb. Pozdější novelizací ustanovení §20 odst. 2 zákona o půdě zákonem č. 183/1993 Sb. došlo s účinností od 1.7.1993 také k nepřímé novelizaci hmotněprávního obsahu ustanovení §9 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. ve znění novely. To se v důsledku toho stalo pouze kompetenčním ustanovením, zakládajícím působnost Ministerstva zemědělství rozhodovat ve správním řízení o určení povinné osoby podle hmotněprávní úpravy obsažené v ustanovení §20 odst. 2 zákona o půdě“.
Dovolací soud proto shledal rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správným, a podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ dovolání žalobkyně zamítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, který by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měl nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu