ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1122.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1122/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců A/ JUDr. M. H., B/ Doc. MUDr. Z. H., C/ I. H., D/ G. H. a E/ D. J., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému N. - A., s.r.o., zastoupenému advokátem, o vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 140/91, o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 1999, č.j. 20 Co 350/98 - 222, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 1999, č.j. 20 Co 350/98 - 222, se zrušuje a věc se vrací tomto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 4. 1994, č.j. 44 C 140/91-128, uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí blíže uvedených ve výroku, a to podle zákona č. 87/1991 Sb. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu §3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, že žalovaný je povinnou osobou podle §4 odst. 1 téhož zákona, že oprávněné osoby vyzvaly žalovaného jako povinnou osobu včas k vydání věcí, avšak bezvýsledně. Soud prvního stupně dále vyslovil závěr o splnění podmínek k vydání věci ve smyslu §6 odst. 1 písm. g) zákona, neboť kupní smlouva, na jejímž základě vlastnictví právní předchůdkyně žalobců přešlo na stát, byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek Tehdejší ObNV v B. jí totiž nařídil generální opravy domu, tomuto požadavku však nemohla vyhovět, neboť byla pouze příjemkyní nízkého důchodu. Ostatně do dnešního dne nebyly provedeny ani některé práce, které byly formálně nařízeny již před prodejem nemovitostí. Nápadně nevýhodné podmínky spatřoval soud prvního stupně v tom, že po ztrátě vlastnictví k nemovitosti byla žalovaná přestěhována do bytu o menší podlahové výměře a horší kvality.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. března 1996, č.j. 15 Co 535/94-144, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu ve vztahu k okolnostem nesoucím se ke konkrétním okolnostem, za nichž byla kupní smlouva mezi původní majitelkou a státem uzavřena. Uložil soudu prvního stupně doplnění dokazování o tom, jaký byl vlastní stav hospodaření s finančními prostředky ze správy předmětného domu a konkrétně zjistit podmínky, za nichž se právní předchůdkyně žalobců rozhodla pro převod domu. Vyslovil přitom závazný právní názor, podle něhož nápadně nevýhodné podmínky na její straně nelze spatřovat v tom, že se musela přestěhovat do podstatně méně komfortního bytu. Podle odvolacího soudu bylo zapotřebí zjistit obsah ústního ujednání mezi právní předchůdkyní žalobců a zástupcem nabyvatele ohledně jejího dalšího užívání bytu v předmětném domě.
Dalším rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 13. 1. 1998, č.j. 44 C 140/91-197, žalobě opět vyhověl v plném rozsahu. Naplnění požadavku tísně na straně původní majitelky spatřoval soud prvního stupně v tom, že tato s vybraným nájemným z bytů v domě mohla hospodařit jen omezeně, zejména však na generální opravy domu měla vynaložit částku 600.000 Kč, ač takovou částku na účtě nájemného vůbec neměla. Kromě toho si byla vědoma, že pokud by i částku na účtě na generální opravy vynaložila, stejně by opravy nedokončila a vlastnictví k nemovitosti by byla zbavena. Nápadně nevýhodné podmínky spatřoval soud prvního stupně v tom, že po ztrátě vlastnictví k nemovitosti bylo jí podle tehdejších předpisů (zákona o hospodaření s byty) uloženo se z bytu vystěhovat, takže ve svých 89-ti letech se musela přestěhovat do jednopokojového méně komfortního bytu.
Krajský soud v Brně poté k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. 12. 1999, č.j. 20 Co 350/98-222, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Převzal skutková zjištění a právní posouzení soudu prvního stupně o existenci tísně na straně původní majitelky v době uzavření kupní smlouvy. Na rozdíl od soudu prvního stupně však neshledal, že by k převodu vlastnictví došlo za nápadně nevýhodných podmínek. Vyšel z toho, že z obsahu spisu vyplývá zjištění, podle něhož částka 43.629 Kč, za niž byly nemovitosti od původní majitelky nabyty, nebyla nepřiměřenou částkou vzhledem k technickému stavu budovy, přičemž porovnání výši kupní ceny je třeba provádět s ohledem na dobu, ve které byla nemovitost (spadající do soukromého vlastnictví) prodána. Za nerozhodnou okolnost považoval, zda nabyvatel měl v úmyslu provádět generální opravu domu proto, aby zde byly nadále bytové jednotky nebo aby nemovitosti bylo využito pro jiné účely. Pokud jde o modality vedlejšího ujednání, z nichž nebylo v řízení před soudem prvního stupně spolehlivě zjištěno, zda původní majitelce bylo přislíbeno užívání bytu v domě na dožití nebo na dobu určitou, vyšel odvolací soud z výslechu žalobce a dovodil, že zjištění právního titulu pro užívání bytu původní majitelkou bylo důležité i z hlediska, že v případě, že by nemovitost užívala pouze z titulu vlastnice a prodejem by tento právní důvod odpadl, bylo by možno tuto okolnost přičíst k nápadně nevýhodným podmínkám, za jakých nemovitost prodávala.
Odvolací soud však zjistil, že původní majitelka s manželem užívala byt na adrese D. 34 v B., tento dům ji byl vyvlastněn a poté se přestěhovali na adresu K. ulice. Z listinných důkazů vzal za prokázané, že původní vlastnice bydlela v předmětném bytě dílem z titulu vlastnictví, jako majitelka domu, ale rovněž na základě užívacího práva, které svědčili jejímu manželovi. Tomu podle závěrů odvolacího soudu odpovídalo zjištění, že rozhodnutím ObNV B. z 26. 6. 1985, č.j. 7642/58-byt jí bylo zrušeno užívací právo k bytu. Z toho odvolací soud dovodil, že v době prodeje nemovitosti byla právní předchůdkyně žalobců kryta právním titulem svědčím jí pro právo byt v domě na H. 31 užívat z titulu jeho řádného přidělení a uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, bez ohledu na to, že dům prodávala a pozbyla tedy právo byt užívat z titulu vlastnice nemovitosti. Nemohla se tak tedy dostat do právní nejistoty, že by byla z domu bez jakékoliv přiměřené bytové náhrady vystěhována, v kterékoliv době, a to buď bezprostředně po prodeji, nebo v době následné. Za nerozhodnou skutečnost považoval odvolací soud zjištění, že v době po uzavření předmětné kupní smlouvy došlo v roce 1985 ke zrušení užívacího práva bytu, v důsledku čehož právní předchůdkyni žalobců byl přidělen byt neodpovídající bytové potřebě. V tomto směru zmínil odvolací soud, že jde o skutečnost nevážící se k okamžiku uzavření kupní smlouvy a tedy posuzování tísně a nápadně nevýhodných podmínek, nehledě k tomu, že jmenovaná měla právní prostředky bránit se takovému postupu v příslušném správním řízení.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost opírali o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacích důvodů podle §238 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Nesouhlasili se skutkovými závěry odvolacího soudu a namítali nesprávnost právního posouzení podmínek ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Odkazovali v tomto směru na závěry nálezů Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 141/98, sp. zn. IV. ÚS 97/96, jakož i na výklad Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\\\").
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. při měnícím meritorním rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání obsahuje dostatečná tvrzení o přípustných uplatněných dovolacích důvodech podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 přezkoumá dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle §241 odst. 3 lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, K vadám uvedeným v §237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
O takový případ jde v posuzované věci.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o.s.ř. Může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší dokazování a lze-li je provést bez průtahů (§213 odst. 2 věta první o.s.ř.). S tím souvisí oprávnění odvolacího soudu podle §220 odst. 1 o.s.ř., podle něhož odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Odvolací soud může rovněž změnit rozhodnutí soudu prvního stupně tehdy, jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout (§220 odst. 2 o.s.ř.).
V této věci odvolací soud, aniž opakoval výsledky dokazování provedené soudem prvního stupně, zejména pokud jde o výslech žalobce, odlišně je hodnotil, a to především pokud jde o skutečnosti, z nichž následně dovozoval, zda jsou splněny podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., jmenovitě v otázce existence nápadně nevýhodných podmínek, za nichž byla kupní smlouva mezi původní vlastnicí nemovitostí a nabyvatelem uzavřena. To se týká jak hodnocení výpovědi žalobce, tak hodnocení obsahu a výkladu listinných důkazů, jak bylo shora uvedeno. Z odlišného hodnocení důkazů shromážděných soudem prvního stupně pak vyplývá i odlišné právní posouzení závěrů v otázce nápadně nevýhodných podmínek. Postup odvolacího soudu, jak je patrný z obsahu protokolu o odvolacím jednání na č.l. 220 spisu tak představuje existenci jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty druhé o.s.ř. ve vztahu k ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Už z tohoto důvodu musel dovolací soud přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení podle §243b odst. 1, odst. 2, věty první o.s.ř.
Nezávisle na tomto závěru dovolacího soudu bylo třeba zaujmout stanovisko k otázce důvodnosti dovolacích důvodů uplatněných žalobci.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. je dán, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Musí jít přitom o zjištění právně významné. Tento aspekt tak úzce souvisí s posouzením existenci dalšího dovolacího důvodu uplatněného v této věci, totiž nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Uvedený dovolací důvod může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45). Pod pojem právního předpisu lze zahrnout i ustanovení procesních předpisů, pokud jejich aplikace byla pro postup a rozhodnutí soudu významná.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je třeba posuzovat odděleně, třeba věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí. Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky uzavřené kupní smlouvy, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého případu. U úplatných smluv jde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem. Tento aspekt se může projevovat i v oblasti uspokojování bytové potřeby v tom, kdy převod věc má za následek nutnost přestěhování se převodce do podstatně horších podmínek.
V nálezu Ústavního soudu ĆR z 27. 9. 1995, II. ÚS ř9/95, uveřejněném pod 54 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo připomenuto, že při posuzování naplnění znaku tísně ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba mít na paměti, že se nikdo dobrovolně majetku nezbavuje, pokud tu objektivním působícím a existujícím stavem není vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví a z této pohnutky pak jedná fyzická osoba i ke svému neprospěchu.
S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům vyplývajícím z uveřejněných rozhodnutí Nejvyššího soudu i nálezů Ústavního soudu ČR dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Z výše uvedených výkladových závěrů tak předně vyplývá vcelku přehledný a srozumitelný závěr o nutnosti zkoumání podmínek tísně a nápadně nevýhodných podmínek uvedených v §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.nikoliv izolovaně, nýbrž ve vzájemných souvislostech. S tím koresponduje povinnost soudu vyplývající z ustanovení procesní povahy, jmenovitě §132 o.s.ř. Podle něj důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnoceno z tohoto pohledu, nelze předně přisvědčit postupu odvolacího soudu, pokud ponechal stranou zjištění vyplývající sice z děje nastalého sice po uzavření předmětné kupní smlouvy, nicméně tkvícího svými kořeny v právě v okolnostech, za nichž měla být smlouva (podle tvrzení žaloby) uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Okolnost, že převodkyně, která do doby uzavření kupní smlouvy uspokojovala svou bytovou potřebu jako součást výkonu svého vlastnického práva k převáděné nemovitosti, se obávala, že se po pozbytí svého vlastnického práva dostane do výrazně právně nevýhodné pozice z hlediska tehdejších předpisů o hospodaření s byty, se totiž podle výsledků dokazování nakonec stala skutečností. Tato okolnost proto nemohla zůstat stranou zjišťování a následného hodnocení odvolacího soudu ve smyslu shora uvedených výkladových závěrů. Už z tohoto důvodu třeba dospět k závěru, že je naplněn rovněž dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Odlišný postup odvolacího soudu ve vztahu k ustanovení §132 o.s.ř. tak zakládá současně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tím spíše je tento dovolací důvod dán s odkazem na závěry výše uvedených rozhodnutí a nálezů, s nimiž právní posouzení věci odvolacího soudu není v souladu.
Dovolací soud proto podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.) a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. dubna 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu