ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1142.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1142/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců: A/ J. S. a B/ M. S., zastoupených advokátem proti žalovanému Městu B., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 7 C 1389/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2001, čj. 25 Co 359/2000-243, takto:
Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2001, čj. 25 Co 359/2000-243 a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2001, čj. 25 Co 359/2000-243 potvrdil v napadených výrocích rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 24. března 2000, čj. 7 C 1389/99-207, ve kterých Okresní soud v Benešově zamítl jednak žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání věci, a to pozemku parc. č. 1415, 1416 a 1417 v kat. území B., později označených v geometrickém plánu vyhotoveném firmou G., s. r. o., z 25. 6. 1993, č. zakázky 1009-101/93 jako parcela č. 1415/14 a dále zamítl žalobu, kterou se žalobce A/ domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání věci, a to části pozemku parc. č. 1414 v kat. území B., označeného v geometrickém plánu vyhotoveném firmou G., s. r. o., z 25. 6. 1993, č. zakázky 1009-101/93 jako parc. č. 1415/17 a potvrdil i výroky o nákladech řízení. Dále odvolací soud rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Současně ve výroku svého rozsudku připustil možnost dovolání podle §239 o.s.ř., přičemž právní otázku zásadního významu, pro kterou je možno podat dovolání, vymezil pouze v odůvodnění rozsudku tak, že považoval po právní stránce za zásadní posouzení otázky, zda parkoviště je v dané věci stavbou ve smyslu občanskoprávním.
Odvolací soud vycházel z toho, že v předcházejícím řízení bylo bezpečně zjištěno a mezi účastníky je nesporné, že žalobci byli původními vlastníky pozemků parc. č. 1415, 1416 a 1417 v kat. území B., které přešly na stát podle ustanovení §6 odst. 1 písm. d/ a j/ zákona č. 87/1991 Sb., a jejich vlastníkem je nyní město B. Tento nárok žalobců byl tedy správně posuzován z hlediska ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., podle kterých splňují žalobci náležitosti osob oprávněných a žalovaný osoby povinné. Soudy obou stupňů se pak zabývaly otázkou, zda parkoviště na pozemcích umístěné, lze pokládat za stavbu ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. Dále podle odvolacího soudu bylo bezpečně zjištěno, že původní vlastnicí pozemků parc. č. 1414 v kat. úz. B. byla F. S., matka žalobce J. S., a tento pozemek přešel podle vlád. nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhl. č. 88/1959 Ú. l. na stát a nebyla za něj poskytnuta žádná náhrada; nyní je jeho vlastníkem žalovaný - město B. Tento nárok žalobce A/ byl proto správně posuzován podle ustanovení zák. č. 403/1990 Sb., podle kterých žalobce A/ splňuje náležitosti osoby oprávněné a žalovaný osoby povinné. I u tohoto pozemku soudy zkoumaly otázku, zda parkoviště na pozemku umístěné je stavbou ve smyslu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Původně soud prvního stupně dospěl k závěru, že jde pouze o venkovní úpravu terénu bez umístění stavby hlavní a nepovažoval parkoviště ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. ani ve smyslu ustanovení zák. č. 403/1990 Sb. za stavbu, a proto vyhověl žalobě na uzavření dohody na vydání pozemku parc. č. 1415, 1416 a 1417 v kat. území B., rozsudkem ze dne 25. listopadu 1993, čj. 3 C 306/91-67. Dále vyhověl žalobě na uzavření dohody o vydání pozemku parc. č. 1414 v kat. území B., a to rozsudkem ze dne 25. listopadu 1993, čj. 7 C 1134/93-18. Po spojení obou řízení Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. prosince 1996, čj. 25 Co 366/96-137, k odvolání žalovaného rozsudky soudy prvního stupně změnil tak, že žaloby na vydání výše uvedených pozemků zamítl, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. pozemky nelze vydat, protože na nich byla zřízena po převzetí státem stavba. K dovolání žalobců Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne l. září 1999, čj. 28 Cdo 891/98-172, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně se závazným právním názorem, o tom, že právní úvaze soudu při výkladu výše uvedených ustanovení stran posuzování, zda jde u parkoviště o stavbu, která má povahu věci, jež je způsobilá být předmětem občanskoprávních vztahů, tedy o tom, zda jde nebo nejde o věc nemovitou, která není součástí pozemku, musí předcházet úvaha o stavebnětechnickém charakteru stavby, k čemuž je nejvhodnější provést důkaz znaleckým posudkem.
Soud prvního stupně po doplnění řízení znaleckým posudkem, ve kterém znalec posoudil stavebnětechnický charakter parkoviště, které se nachází na části výše uvedených pozemků dovodil, že parkoviště zřízené po převzetí pozemku státem, je stavbou spojenou se zemí pevným základem, má trvalý charakter, neboť je součástí komplexu stavebního sídliště Č., a i když není stavbou hlavní, jedná se o stavbu, která má specifickou funkci v rámci komunikačního systému, proto vydání výše uvedených pozemků brání ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a ustanovení §10 odst. 4 a zák. č. 403/1990 Sb.
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo podle dosavadních předpisů ve smyslu bodu 15, části dvanácté, hlavy I., zák. č. 30/2000 Sb. a dovodil, že soud prvního stupně po zrušení svého rozsudku Nejvyšším soudem ČR a po provedení dalších důkazů, zejména posudkem soudního znalce, dospěl ke správnému právnímu závěru, že jde o zastavěné pozemky ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. a dále vyslovil, že okolnost, zda tato stavba je spojena se zemí pevným základem či nikoliv není podstatná, neboť těžiště věci je v tom, zda jde o stavbu. Z uvedených důvodu rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 17. ledna 2001, čj. 25 Co 359/2000-243, potvrdil.
Žalobci zastoupeni advokátem, podali proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost dovodili z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), neboť odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě není rozhodující, zda jde o stavbu spojenou se zemí pevným základem či nikoliv, když podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. i ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. stačí, aby na pozemku byla umístěna stavba.
Podle bodu 17. přechodných a závěrečných ustanovení hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, podaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 o.s.ř. a je i důvodné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o.s.ř. a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jelikož tyto vady řízení nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají je žalobcům u dovolání, jehož přípustnost byla založena podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. k dispozici pouze dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil právně významné otázky výrokem rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu z 20. února 1997, sp.zn. III. ÚS 253/96, uveřejněných v příloze sešitu č. 7, ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je dovolání přípustné pro všechny právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, a jejichž řešení bylo dovoláním zpochybněno. Dovolacím důvodem, který žalobci uplatnili podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je pak dovolací soud vázán, včetně toho, jak je dovolatelé obsahově vymezili (srov. §242 odst. 1 a 3 o.s.ř.).
Předmětem dovolacího přezkumu je tedy v dané věci posouzení právního závěru odvolacího soudu, že z pohledu §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. není rozhodující, zda jde o stavbu spojenou se zemí pevným základem či nikoliv, neboť stačí, že jde o stavbu.
V naznačeném směru však dospěl Nejvyšší soud ČR, již ve svém zrušujícím rozsudku v této věci ze dne 1. září 1999, čj. 28 Cdo 891/98-174, k opačnému závěru, na kterém setrvává, a který formuloval slovy: „Při výkladu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. bylo nutno dospět i v daném případě k nepochybné úvaze, zda jde o stavbu, která má povahu věci, jež je způsobilá být předmětem občanskoprávních vztahů (srov. §118 občanského zák.), tedy zda jde nebo nejde o věc nemovitou ve smyslu ustanovení §119 odst. 2 občanského zákoníku, která není součástí pozemku (§120 odst. 2 občanského zák.)\". Stručně řečeno jinak, postup podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. i §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. přichází v úvahu jen tehdy, je-li na pozemku stavba, která je nemovitostí, tzn. stavba, která je spojena se zemí pevným základem. Protože odvolací soud dospěl k jinému závěru, když otázku propojenosti se zemí pevným základem nezkoumal a konstatoval, že okolnost, zda stavba je spojena se zemí pevným základem či nikoliv není podstatná, přikročil dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 o.s.ř. a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude vázán shora uvedeným názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. srpna 2001
JUDr. Iva B r o ž o v á , v.r.
předsedkyně senátu