ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1206.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1206/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr.Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A) V. V. a B) E. V., zastoupených advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu L. zastoupenému advokátem, o náhradu za znehodnocené a odstraněné nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 751/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.2.2000, čj. 8 Co 283/2000-153, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.února 2000, čj. 8 Co 283/2000-153, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 17.9.1999, čj. 5 C 751/98-128, uložil žalovanému povinnost poskytnout navrhovatelům náhradu v celkové výši 93.212,52 Kč (za znehodnocení domu č.p. 27 v L. částku 4.234 Kč a za stavbu kolny (stodoly) na parcele č. 126 tamtéž, částku 88.978,52 Kč), a to ve věcech, které žalovaný vlastní, popřípadě v podílu na jeho jmění.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodoval o odvolání žalovaného do části výroku soudu prvního stupně, týkající se náhrady za odstraněnou kolnu ve výši 88.078,52 Kč. V tomto rozsahu rozsudkem ze dne 24.2.000, čj. 8 Co 283/2000-153, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Výrok soudu prvního stupně o náhradě za znehodnocení domu čp. 27 ve výši 4.234 Kč zůstal nedotčen.
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i s odůvodněním jeho závěrů o tom, že nárok žalobců není prekludován ani promlčen. Naproti tomu nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný je povinnou osobou k poskytnutí náhrady za kolnu. Vyložil ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\") tak, že žalovaný nesplňuje ani jeden z předpokladů, uvedených ve shora citovaném ustanovení zákona o půdě. Kupní smlouvou ze dne 26.6.1973 totiž žalovaný převedl kolnu (stodolu) na manžele K.; kolna ke dni účinnosti zákona o půdě již neexistovala, protože jako věc v právním smyslu zanikla demolicí v době, kdy byla v držení manželů K. Ti na jejím místě začali budovat rodinný domek, který pak prodali dne 16.12.1982 Ústavu sociální péče a mládeže v L. Podle odvolacího soudu nelze pasivní legitimaci žalovaného jako povinné osoby dovodit ani z dikce zákona o půdě, podle níž je povinnou osobou „právnická osoba, která věc převedla na osobu, která nemovitost podle zákona nevydává“, jak učinil soud prvního stupně. Odvolací soud argumentoval především tím, že se musí jednat o nemovitost ke dni účinnosti zákona o půdě existující, která je pouze ve vlastnictví osoby, která není podle téhož zákona osobou k jejímu vydání povinnou. Odvolací soud dále dovodil, že předpokládaná existence věci v tomto případě vyplývá i z ustanovení §14 odst. 1 zákona o půdě, vymezující právo oprávněné osoby na náhradu za stavby, které nelze vydat, které zanikly, nebo které byly převedeny na osobu, která není povinna je vydat, tedy opět “...v návaznosti na nikoli neexistenci věci, ale neexistenci „povinnosti„ osoby je ke dni účinnosti zákona držící“. Vzhledem k tomu, že stavba kolny zanikla před účinností zákona o půdě, odvolací soud uzavřel, že není v daném případě dána pasivní legitimace žalovaného ani z posledně vymezeného důvodu. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27.3.2000.
Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ. Dovolací důvod spatřují v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Uvádějí, že v daném případě se nejednalo o nemovitost, kterou nelze vydat, neboť nesplňovala podmínky uvedené v §11 odst. 4 a odst. 5 zákona o půdě. Pokud by tedy fyzicky existovala, bylo by ji možno nepochybně vydat. Žalobci nepopírají, že předmětná stavba zanikla, že žalovaný sám její zánik nezpůsobil, a že žalovaný v době jejího zániku nemovitost nedržel. Dovozují ovšem, že žalovaný je osobou povinnou k poskytnutí náhrady podle §16 odst. 2 zákona o půdě, neboť převedl nemovitost na osobu (manžele K.), která ji podle zákona nevydává. Namítají, že výklad, který učinil v napadeném rozsudku odvolací soud, by mohl vést k tomu, že nároky oprávněných osob v podobných případech, kdy by například žalovaný prodal nemovitost značné hodnoty, vyinkasoval kupní cenu a nemovitost později fyzicky zanikla, by nebylo možno uplatnit vůči nikomu. Proto navrhují zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1. 2001 (dále jen „OSŘ“).
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ, je přípustné podle ustanovení 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a opírá se o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Rozhodnutí soudu není správné, jestliže na daný případ použil právní normu, která předmětné právní vztahy neupravuje, nebo správně použitou normu nesprávně vyložil.
V dané věci je předmětem dovolacího přezkumu výklad ustanovení §14 odst. 1 a §16 odst. 2 věta první zákona o půdě, který zaujal odvolací soud. Dovolací soud tato ustanovení ( která byla na daný případ správně použita) vykládá jinak než soud odvolací. Je nesporné, že zákonodárce hodlal zmírnit křivdy, k nimž docházelo v souvislosti s přechodem zemědělských nemovitosti z původních vlastníků na stát nebo jinou právnickou osobu na základě skutečností, uvedených v ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě, a to tak, aby práva oprávněných osob na náhradu za nemovitosti, odstraněné nebo znehodnocené v uvedené době, byla uspokojena i v těch případech, kdy nebylo možno nemovitost z různých důvodů vydat. Ustanovení §14 odst. 1 zákona o půdě proto zakládá toto právo na náhradu mj. i v případech, kdy hospodářské budovy a jiné stavby zanikly, nebo byly převedeny na osoby, které nejsou povinny je vydat. Takto založenému právu odpovídá v daném případě nárok žalobců jako oprávněných osob, protože jejich nemovitost, která přešla na stát a posléze na žalovaného, nesporně zanikla, přičemž byla před svým zánikem převedena na fyzickou osobu, která dle zákona o půdě není v postavení osoby povinné vydání nemovitostí. Z toho vyplývá jednoznačný závěr, že žalobcům právo na náhradu podle ustanovení §14 odst. 1 zákona o půdě vzniklo. Pasivní věcná legitimace ve sporu o takovou náhradu je upravena v ustanovení §16 odst. 2 zákona o půdě. V případě, že nemovitost zanikla v době, kdy nebyla v držení právnické osoby, která by z tohoto titulu byla osobou povinnou, nastupuje skutková podstata zakládající povinnost k náhradě právnické osobě, jež nemovitost převedla do vlastnictví osoby, která nemovitost podle zákona o půdě nevydává. Osobou, která nemovitost podle zákona nevydává, je nesporně osoba fyzická (§5 odst. 1 zákona o půdě a contr.). Dle názoru dovolacího soudu pak již v případě takového převodu není směrodatný další právní osud nemovitosti (pokud dále nebyla převedena na právnickou osobu, která je osobou povinnou ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona o půdě), včetně toho, že byla následně odstraněna. Úvahy odvolacího soudu, které vážou vznik práva na náhradu podle ustanovení §14 odst. 1 a §16 odst. 2 zákona o půdě na okolnost, že osoba, na niž byla nemovitost převedena, musí být jejím vlastníkem ke dni účinnosti zákona, nemají dle názoru dovolacího soudu oporu v zákoně.
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nebylo shledáno správným a podle ustanovení §243b odst. 1 věta za středníkem a odst. 2 OSŘ bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu; nově rozhodne též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8.listopadu 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu