ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1208.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1208/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání V. Š. zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 19.5.1999, sp.zn. 14 Co 337/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn.10 C 312/97 (žalobce V. Š. proti žalované Obci B., zastoupená advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u soudu 15.10.1997 se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitosti v navrženém znění. Uváděl, že je oprávněnou osobou (dědicem rodičů otce V. Š., zemřelého 18.12.1956 a matky M. Š., zemřelé 24.9.1964), kteří byli vlastníky uvedených nemovitostí. Rodiče získali nemovitosti na základě přídělu rodinných domků. V roce 1963 jim byli nemovitosti protiprávně odňaty. Žalovanou obec vyzval k vydání nemovitosti, ale bezvýsledně.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, protože byla podána opožděně, když nebyla podána ve lhůtě 1 roku ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 14. ledna 1999, č.j. 10 C 312/97/21, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí č.p. 34 číslo katastrálního území 172 a pozemkové parcely číslo katastrální 956/7 katastrálního území B. a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1.725,- Kč. Uvedl, že po zjištění skutkového stavu dospěl k závěru, že žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., když nebylo zjištěno, že by se na nemovitosti vztahoval některý z případů uvedených v ustanovení §6 odst.1 písm. a - k) citovaného zákona. Navíc také žaloba byla podána u soudu dne 15.10.1997 a nikoli ve lhůtě 1 roku ode dne účinnosti tohoto zákona, proto mu nezbylo, než žalobu zamítnout.
O odvolání žalobce, který považoval rozsudek za nespravedlivý, když mu starosta obce B. vydal potvrzení o včasném podání žádosti dne 20.1.1997, a tedy vyloučil případnou námitku promlčení jako povinné osoby, navrhoval vyhovět jeho žalobě, Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19.5.1999, sp.zn. 14 Co 337/99, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. ledna 1999, č.j. 10 C 312/97-21, o zamítnutí žaloby a uložil povinnost žalobci zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 715,- Kč.
V odůvodnění po přihlédnutí k podanému odvolání žalobce odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Soud prvního stupně provedl dostatek důkazů nutných pro rozhodnutí ve věci a vyvodil z nich také správné skutkové i právní závěry. Uvedl, že v daném případě jde o aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. Podmínky pro zmírnění křivd v oblasti občanskoprávní jsou upravené v ustanovení §3 a násl. citovaného zákona, kde je stanoveno, kdo je osobou oprávněnou a povinnou osobou; na jaké případy se vztahuje povinnost vydat věc, jsou stanovené lhůty k podání písemné výzvy i k uplatnění nároku u soudu; zda jsou splněné zákonné předpoklady pro vydání věci, musí doložit osoba, která žádá o její vrácení; žalobce tedy má důkazní povinnost. Žalobce však pouze tvrdí, že svůj nárok na vydání domu čp. 34 s parc. č.356/7 v k. ú. obci B. řádně uplatnil. V průběhu řízení však neprokázal, že je oprávněnou osobu, jako právní nástupce zemřelých původních vlastníků. Nebylo totiž prokázáno, zda věc vlastnicky vůbec náležela jeho rodičům a že přešla do vlastnictví státu v rozhodném období, a nebyl uveden ani způsob jejího převzetí státem; dále nepředložil písemnou výzvu, kterou měl zaslat nejdéle ve lhůtě do 30.9.1991 povinné osobě, která věc tehdy držela, také ani neuplatnil včas nárok na vydání nemovitosti v propadné jednoroční lhůtě u soudu, která počala běžet nejpozději uplynutím 6-ti měsíců a 30 dní po účinnosti zákona č. 87/1991 (1.4.1991) a proto i z tohoto důvodu došlo k zániku jeho nároku. Ze všech uvedených důvodů proto správný rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu převzal žalobce 24.6.1999, a tímto dnem rozsudek nabyl i právní moci. Dovolání žalobce ze dne 26.7.1999, došlo Nejvyššímu soudu 27.7.1999 (na poštu bylo podáno také 26.7.1999); bylo tedy podáno ve lhůtě, jež byla stanovena v §240 odst.1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel navrhoval rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vyvodil z ustanovení §237 odst.1 písm.g) o.s.ř. a dovolací důvody z ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Tvrdil, že nárok řádně prokázal, protože podle práva platného v roce 1950 byl schválen návrh na příděl k nabytí vlastnického práva k nemovitosti a zápis do pozemkových knih byl už úkonem pouze registračním. Namítal, že odvolací soud nevzal na vědomí potvrzení statutárního zástupce obce (vyjádřené v písemném potvrzení ze dne 20.1.1997), které je jasným důkazem o řádném uplatnění nároku a navíc ji lze kvalifikovat jako uznání závazku. Dále namítal, že soudy obou stupňů v rozporu např. se závěry nálezu Ústavního soudu I. ÚS 54/97 ze dne 25.2.1998, jednoroční lhůtu promlčení považují za lhůtu propadnou (§5 odst .4 zákona č. 87/1991 Sb.).
Žalovaná obec navrhla zamítnutí dovolání. Měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Žádala přisoudit náklady dovolacího řízení ve výši 1.150,-Kč. Nesouhlasila s argumentací žalobce, že jeho nárok na vydání majetku byl prokázán tím, že jeho právním předchůdcům byl schválen „návrh\" na příděl nemovitosti a ten byl titulem na zápis do pozemkové knihy. Také v souladu s rozhodnutím odvolacího soudu měl za to, že žalobce neuplatnil včas svůj nárok u soudu, a že jde o lhůtu prekluzívní (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 20.10.1998, PLÚS 7/98, které je odchylné od stanoviska vysloveného v nálezu ÚS ze dne 24.2.1998 I. ÚS 54/97).
Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č.30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb.) ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud věc projednal bez jednání a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §236 odst.1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst.1 o. s. ř.: toto ustanovení přípustnost dovolání spojuje proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Vada řízení uvedená v ustanovení §237 odst. 1 písm.g) o.s.ř., že totiž rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, dovolatel blíže nespecifikoval. Z obsahu spisu námitka ohledně uvedené vady nevyplývá, protože žádná námitka vůči obsazení soudu jak soudu prvního stupně, tak i na odvolacím soudu nebyla vznesená. Z uvedených skutečnosti pak vyplývá, že důvod dovolání v smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. je nedůvodný. Proto dovolací soud nezjistil, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo uvedenou vadou; jiná vada však nebyla namítána ani dovolacím soudem zjištěna.
V projednávané věci dovolatel dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně.
Ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak (z jiných důvodů než ustanovení §237 odst.1 o. s.ř. uvedených ) dovolání nebylo přípustné. Předpokladem pro vyslovení přípustnosti dovolání je to, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Rozhodne-li se odvolací soud tímto způsobem založit přípustnost dovolání, musí toto své rozhodnutí vyjádřit ve výroku svého potvrzujícího rozsudku.
V daném případě, jak vyplývá z obsahu výroku a odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil (a žalobce ani takový návrh před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nepodal). Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., a protože ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl zrušen (§238 odst.1 písm. b/ o. s. ř.) mohlo být dovolání přípustné jen za předpokladu, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., což nebylo zjištěno.
Protože rozsudek odvolacího soudu není postižen vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s. ř. a z hlediska ustanovení §238 a §239 o. s. ř. proti němu není dovolání přípustné, směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud - aniž by se mohl tedy věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání žalobce odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst.1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení §150 téhož právního předpisu o možnosti nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníku řízení, a to vzhledem k povaze projednávané věci a k obsahu uvedeného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího stručně právní vyjádření, učiněná již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. srpna 2001
JUDr. Julie M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu