ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1237.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1237/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A) R. Š., zastoupeného A. Š. a B) V. Š, zastoupené prvým žalobcem, proti žalovanému Státnímu statku V., zastoupenému advokátem, o náhradu mrtvého inventáře, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 269/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16.1.2001, čj. 20 Co 661/1999-61, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16.ledna 2001, čj. 20 Co 661/99- 61, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14.července 1999, čj. 6 C 269/96-41, s výjimkou výroku pod bodem II. o zastavení řízení, se zrušují, a věc se vrací Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 14.7.1999, čj. 6 C 269/96-41, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům jako oprávněným osobám podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), částku 111.000 Kč s úroky z prodlení jako náhradu za mrtvý inventář. Dalšími výroky jednak zastavil řízení pro částku 77.700 Kč s úroky z prodlení, jednak rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně na základě odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně „změnil\" rozsudkem ze dne 16.1.2001, čj. 20 Co 661/99-61, tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit prvnímu žalobci částku 55.500 Kč s 16% úrokem z prodlení od 8.9.1994 do zaplacení a druhé žalobkyni taktéž částku 55.500 Kč s 16% úrokem od 8.9.1994 do zaplacení, vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V průběhu řízení totiž připustil změnu žaloby ve znění výroku tohoto rozsudku. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku především potvrdil správnost skutkových zjištění a z nich vycházejících právních závěrů soudu prvního stupně o tom, že žalobci jsou osobami oprávněnými a žalovaný osobou povinnou a že se jedná o nárok podle ustanovení §20 zákona o půdě. Uznal včasnost uplatnění nároku u soudu s přihlédnutím k ustanovení §13 zákona a §100 a násl. ObčZ. Odvolací soud dále zdůraznil význam dohod uzavřených mezi účastníky, které deklarují závazek právního předchůdce žalovaného poskytnout žalobcům plnění včetně způsobu poskytnutí náhrady. Považuje však za protismyslnou část znění čl. 3 dohod mezi účastníky, neboť je nerealizovatelný záměr, podle něhož by byly nároky žalobců vypořádány podílem na jmění privatizovaného podniku po ukončení jeho privatizace či prodeje. Tyto části ujednání mezi účastníky považuje odvolací soud za neplatné podle ustanovení §37 odst. 2, případně podle ustanovení §37 odst. 1 ObčZ, dodává však, že nejde o neplatnost celé smlouvy. Jinak totiž ze smlouvy jasně vyplývá, kdo a komu má plnit, v jaké hodnotě a za co. Odvolací soud proto považuje za platně uzavřenou smlouvu v čl. 3 potud, pokud se povinný zavázal poskytnout žalobci na vypořádání jeho podílu podíl na privatizovaném státním podniku do 31.12.1993. Nedodržením tohoto závazku ze strany žalovaného nárok žalobců však nezanikl; v situaci, kdy tato povinnost přešla na právního nástupce původně žalovaného, který přejal pouze pasiva, proto dle odvolacího soudu nebylo možno plnit formou původně účastníky dohodnutou, a žalobci jsou proto oprávněni domáhat se plnění i ve finanční formě, jak ostatně učinili. Podle odvolacího soudu v daném případě nezačala obecná tříletá promlčecí lhůta běžet od uplatnění nároku u právního předchůdce žalovaného, ale až od 1.1.1994, poněvadž účastníci si v čl. 3 smlouvy dohodli, že pohledávka bude vyrovnána do 31.12.1993. Protože se tak nestalo, obecná tříletá promlčecí lhůta počala žalobcům běžet až dnem 1.1.1994, a žalobci tak uplatnili svůj nárok v rámci této lhůty, tedy včas. Rozsudek nabyl právní moci dne 14.2.2001.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v zákonné lhůtě dovoláním, v němž navrhuje, aby o jeho přípustnosti rozhodl dovolací soud. Odvolací soud totiž návrhu žalovaného na připuštění dovolání nevyhověl, přestože se podle názoru žalovaného jedná o věc zásadního právního významu. Dovolací důvod žalovaný založil na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Nesprávnost napadeného rozsudku spatřuje žalovaný především v tom, že odvolací soud se zabýval pouze jednou z námitek žalovaného uplatněných v odvolání, totiž námitkou promlčení práva. Stanovení počátku běhu promlčecí lhůty podle odvolacího soudu by žalovaný považoval za správné jen v tom případě, kdyby žalobci žalovali na dohodnuté plnění. V daném případě bylo však žalováno zaplacení finanční náhrady, tedy nedohodnuté plnění, jehož důvodnost byla podle žalovaného zpochybněna, a proto je nutno za počátek běhu promlčecí lhůty považovat den 15.12.1992, kdy žalobci uplatnili nároku původního žalovaného; jestliže byla žaloba podána až dne 6.11.1996, je námitka promlčení důvodná. Žalovaný dále vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho dalšími, v odvolání podrobněji uvedenými argumenty a závěrem vyjadřuje nejistotu ohledně správnosti procesního postupu odvolacího soudu při změně rozsudku soudu prvního stupně v důsledku změny žaloby v odvolacím řízení. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1. 2001 (dále jen „OSŘ“).
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v ustanovení §241 odst.2 OSŘ a je založeno na důvodech podřaditelných pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d), OSŘ. Dovolací soud se proto nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §236 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné jen v případech stanovených zákonem. Přípustnost dovolání je upravena v ustanoveních §237 odst. 1 až §239 odst. 2 OSŘ. Vady řízení podle ustanovení §237 odst. 1, ke kterým je dovolací soud povinen přihlížet vždy, nebyly zjištěny, ani dovolatelem namítány.
Podle §238 odst.1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle §238 odst. 1 písm. b) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 OSŘ, nebo zda postupoval podle ustanovení §220 OSŘ, a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §238 a §239 OSŘ je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.
Z porovnání výroků i obsahové stránky rozsudků soudů prvního stupně a soudu odvolacího v dané věci nelze dojít k závěru, že by rozsudek Krajského soudu v Brně byl rozsudkem měnícím ve shora uvedeném smyslu. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen proto, že žalobci v odvolacím řízení pozměnili znění žalobního návrhu - namísto původně uplatněné částky ve výši 111.000 Kč s příslušenstvím, jako náhrady za mrtvý inventář podle zákona o půdě pro oba žalobce požadovali, aby žalovaný zaplatil každému z nich částku 55.000 Kč s příslušenstvím. Žalobci tak, aniž by změnili obsahovou stránku žaloby, přizpůsobili znění žalobního petitu požadavkům ustanovení §512 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „ ObčZ“).. Dovolací soud z tohoto hlediska považuje rozhodnutí odvolacího soudu, jímž změnu žaloby připustil, za nadbytečné, neboť v daném případě šlo pouze o upřesnění žaloby ve smyslu shora citovaného ustanovení ObčZ, nikoli o změnu práv a povinností. Skutečnosti, že jeho rozhodnutím se nemění ani právní důvod uplatněného nároku, ani jeho právní základ a výše, si byl ostatně zřejmě vědom i odvolací soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jím připuštěná změna žaloby fakticky znamenala pouze „kosmetickou„ úpravu požadavku žalobců.
Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů při tomto vymezení práv a povinností dospěly ke shodným závěrům, je třeba rozsudek odvolacího soudu považovat, bez ohledu na formulaci výroku tohoto rozsudku, za rozsudek potvrzující, nikoli měnící; nemůže se proto uplatnit přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ. Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) OSŘ nepřichází v úvahu proto, že ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen.
Odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil ( §239 odst. 1 OSŘ), žalovaný však návrh na připuštění dovolání v odvolacím řízení učinil (§239 odst. 2 OSŘ). Dovolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci je přípustnost dovolání žalovaného podle ustanovení §239 odst. 2 OSŘ dána, protože otázka včasnosti uplatnění nároku a formy náhrady za odňatý zemědělský inventář podle ustanovení §20 zákona o půdě, jak je řešena v rozsudku odvolacího soudu, má zásadní právní význam. Věc posoudil proto v rámci důvodů uvedených v dovolání (§242 odst. 3 věta prvá OSŘ).
Pro posouzení shora uvedených otázek je rozhodující právní závěr, který dovolací soud zastává ve své konstantní judikatuře, tj. že řízení o náhradě podle ustanovení §20 zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 OSŘ. Soud v něm totiž nerozhoduje jen o vzniku práva na náhradu zemědělského inventáře, včasnosti jeho uplatnění a výši nároku, ale též o formě náhrady (§20 odst. 3 zákona o půdě). Proto také v případě, kdy případná dohoda účastníků o náhradě neupravuje jasně formu náhrady, takže její řešení závisí na rozhodnutí soudu, nepřichází v úvahu úroky z prodlení do doby právní moci jeho rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.3.1999, sp.zn. 28 Cdo 149/99).
V dané věci odvolací soud správně uzavřel, že nedošlo k promlčení nároku žalobců. Z obsahu dohod ze dne 2.3.1993 a 22.6.1993 o náhradě za odňatý mrtvý inventář, uzavřené mezi žalobci a právním předchůdcem žalovaného, z nichž vycházejí účastníci i soud, vyplývá, že plnění mělo být poskytnuto buď formou podílu na jmění privatizovaného podniku (právního předchůdce žalovaného) do 31.12.1993, nebo – pokud by k plnění uvedenému na prvém místě nedošlo, později, po ukončení privatizace či prodeje podniku. Přitom pro tento případ nebyla již žádná forma náhrady dohodnuta. Odvolací soud také logicky dovodil, že po uskutečněné privatizaci nepřichází již v úvahu náhrada formou „podílu na jmění privatizovaného podniku\". Vzhledem k tomu, že dle obsahu spisu nastala právní situace uvažovaná na druhém místě ( tj. podíl na jmění privatizovaného podniku nebyl do 31.12.1993 poskytnut), začala běžet tříletá promlčecí lhůta k jinému vypořádání nároku žalobců. Není přitom rozhodující, jakou formu náhrady žalobci požadují, protože jde o určitý způsob vypořádání, v němž soud není vázán návrhy účastníků. (Viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp.zn. 2 Cdon 91/97, uveřejněný pod č. 49 v publikaci \" Zemědělské restituce a soudní praxe\", C.H.BECK, 1998).
Dovolatel odkazuje - pokud jde o věcné naplnění dovolacích důvodů - rovněž na obsah odvolání, včetně toho, že soud se nevypořádal s návrhem na plnění ve věcech, který právní předchůdce žalovaného učinil. Podle ustanovení §20 odst. 3 zákona o půdě se náhrada za zemědělský inventář poskytuje ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a v přiměřeném množství, a teprve, není-li to možné, nastupují jiné formy náhrady – především poskytnutí služeb pro zabezpečení zemědělské výroby, popřípadě podílem na jmění povinné osoby, či v jiné formě. Okolností, zda lze náhradu poskytnout ve věcech, se musí tedy soud zabývat, a pokud náhradu přizná v jiné formě, musí její použití řádně zdůvodnit. Takto rozhodl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 27. května 1998, sp.zn. 26 Cdo 850/98. Z hlediska těchto závěrů se jeví odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, proč byla zvolena peněžitá forma náhrady, nedostatečná. Odvolací soud totiž nezdůvodnil, proč by žalovaný nemohl plnit žalobcům ve věcech. Takovému plnění by jistě nebránila okolnost, že je právním nástupcem původní povinné osoby, který převzal pouze pasiva.
Dovolací soud proto neshledal z hlediska formy náhrady správným právní závěr odvolacího soudu, a rovněž tak i soudu prvního stupně, a podle ustanovení §243b odst. 1 věta za středníkem a odst. 2 OSŘ obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm jsou oba soudy vázány právním názorem dovolacího soudu, a nově rozhodnou o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( §243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu