ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1249.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1249/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Z., spol. s r.o., zastoupeného, proti žalovanému S. s. S., s.p., o náhradu za živý a mrtvý inventář, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 7 C 369/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.2.2001, čj. 23 Co 362/2000-204 takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.února 2001, čj. 23 Co 362/2000-204, se zrušuje.
II. Rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29.února 2000, čj. 7 C 369/96-149 s výjimkou výroků označených II. a VI., jimiž byla zamítnuta žaloba proti P. f. Č. r. a bylo rozhodnuto o nákladech řízení s tím souvisejících, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 29.2.2000, čj. 7 C 369/96-149, uložil žalovanému jako právnímu nástupci O., semenářského státního statku, s.p., povinnost zaplatit žalobci na náhradách za živý a mrtvý inventář částku 869.564 Kč podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o půdě“). Zaujal totiž názor, že žalovaný měl oprávněným osobám (jež převedly své pohledávky na žalobce) plnit vyšší hodnotou, když věci poskytované v náhradu měl oceňovat v účetních cenách, nikoli v cenách tržních. Proti druhému žalovanému P. f. Č. r. soud prvního stupně žalobu zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání prvního žalobce Z., spol s r.o., rozsudkem ze dne 27.2.2001,čj. 23 Co 362/2000-204, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu (obsahující i návrh na eventuelní plnění převodem podílu na nemovitosti) ve proti tomuto žalovanému zamítl. Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně na výklad ustanovení §28a zákona o půdě ve znění po novele, provedené zákonem č. 183/93 Sb., podle něhož citované ustanovení jen dodatečně stvrzovalo skutečnost, že od počátku účinnosti zákona o půdě měly být vydávány náhrady na nároky plynoucí ze zákona o půdě, pokud jde o movité věci, v cenách účetních. Odvolací soud svůj závěr opřel o stanovisko Nejvyššího soudu ČR publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož vyplývá, že pokud již byla oprávněné osobě poskytnuta náhrada mimosoudně před 1.7.1993 (před nabytím účinnosti zákona č. 183/1993 Sb.), nelze uvažovat o dodatečném přiznání náhrady podle ustanovení §28a zákona o půdě. Tímto stanoviskem podle něj Nejvyšší soud ČR stvrdil postup, podle kterého se do 30.6.1993 měly vykrývat nároky oprávněných osob, pokud na jejich vykrytí byly použity movité věci, v tržních cenách, zatímco po 1.7.1993 v zůstatkových cenách účetních, a u movitých věcí s nulovou účetní hodnotou v cenách ve výši 10% z pořizovací hodnoty. Odvolací soud vyslovil názor, že Nejvyšší soud si byl nepochybně vědom toho, že se tím může rozsah plnění, kterého by se dostalo z téhož nároku téže oprávněné osobě, kdyby plnění bylo poskytnuto do 30.6.1993, lišit od plnění poskytnutého po 1.7.1993; přesto dal přednost uvedenému výkladu, zřejmě proto, že opačný výklad shledával zcela nepřípustným zásahem do již jednou nabytých práv a závazků. V dané věci se jednalo přímo o stav předpokládaný citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, který vylučuje použití ustanovení §28a zákona o půdě ve znění novely č. 183/1993 Sb., neboť pokud žalovaný jako povinná osoba poskytoval na vykrytí náhrad inventáře základní prostředky před 1.7.1993, činil tak v tržních cenách, a pokud tak činil až po 1.7.1993, činil tak již v účetních cenách. Žalobce učinil právním důvodem žaloby takto vzniklý rozdíl v plnění. Podle názoru odvolacího soudu však takový důvod v souzené věci není dán, a proto bylo namístě žalobu zamítnout.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27.4.2001. Žalobce proti němu podal dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a jehož důvod založil na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vyslovil názor, že novela zákona o půdě, provedená zákonem č. 183/1993 Sb., specifikovala způsob stanovení cen u věcí movitých podle zůstatkové účetní hodnoty; smyslem novely nebylo změnit způsob oceňování, ale výslovně stanovit, který ze způsobů stanovení cen inventáře používaný, do té doby, je správný. Žalobce přitom poukazuje na požadavek právní jistoty, zakotvený v Listině základních práv a svobod, který spolu s principem rovnosti občanů před zákonem vyžaduje, aby inventář byl oprávněným osobám po celou dobu platnosti zákona vydáván ve stejných cenách a nedocházelo tak v důsledku rozdílného výkladu právní normy ke zvýhodňování některých skupin na úkor jiných. Dovolatel dále uvedl, že žalovaný bez jakéhokoli zákonného opodstatnění stanovil u jednotlivých skupin inventáře rozdílné způsoby ocenění, když ohledně některých věcí používal účetních hodnot, ohledně jiných používal hodnot stanovených znaleckým posudkem, případně i kombinaci obou uvedených způsobů, jinde používal cen pořizovacích. Vyjádřil názor, že nároky oprávněných osob na náhradu živého a mrtvého inventáře podle ustanovení §20 zákona o půdě mohly být vypořádány teprve po dohodě oprávněné a povinné osoby nejen o druhu náhrad, ale i o jejich ceně. Vzhledem ke skutečnosti, že některé věci byly oprávněným osobám fakticky vydány před 30.6.1993, aniž byly určeny jejich ceny, nelze učinit závěr, že byly poskytnuty náhrady živého a mrtvého inventáře ve smyslu zákona. Žalobce nemá za prokázané, že by oprávněným osobám byly náhrady poskytnuty před 1.7.1993, a proto nepovažuje ani stanovisko Nejvyššího soudu, z něhož vyšel odvolací soud, za použitelné pro vztahy mezi účastníky řízení. Navrhl proto zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1. 2001 (dále jen „OSŘ“).
Dovolání bylo podáno včas, splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ, je přípustné podle ustanovení 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a opírá se o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů uplatněných žalobcem (§242 odst. odst. 3 věta prvá OSŘ).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud na zjištěný skutkový stav aplikoval právní předpis, který dané vztahy neupravuje, nebo správně použitý předpis nesprávně vyložil.
V daném případě odvolací soud použil na posouzení vztahů mezi účastníky správný předpis- tj. ustanovení §20 a 28a zákona o půdě, a přihlédl ke stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.12.1995, Cpjn 36/95, publikovanému pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolací soud shledává správnou právní úvahu odvolacího soudu, který, pokud jde o posouzení náhrad za živý a mrtvý inventář poskytnutých před 1.7.1993, vyšel ze znění ustanovení §28a platného v té době. Ustanovení §28a bylo do zákona o půdě vloženo novelou - zákonem č. 93/1992 Sb., a stanovilo, že náhrady podle zákona o půdě se poskytují v cenách platných ke dni 24.6.1991. Pokud zákon v té době nestanovil jiný, administrativní způsob oceňování věcí, bylo nutno dovodit, že cenami se míní ceny dosažitelné v místě a čase, tj. v den 24.6.1991, tedy ceny obecné. Teprve zákonem č. 183/1993 Sb., jímž byl opětovně novelizován zákon o půdě, bylo určeno, že cenami movitých věcí ke dni účinnosti zákona o půdě se rozumí zůstatkové účetní ceny, a současně byla přijata právní konstrukce, podle níž věci s nulovou zůstatkovou cenou se oceňují deseti procenty pořizovací ceny. Dovolací soud považuje za správný i právní závěr odvolacího soudu, že takto nově konstruovaná cena nemohla mít dopad na právní vztahy, jež nastaly před dnem 1.7.1993 v důsledku platných dohod o vypořádání nároků z náhrad za živý a mrtvý inventář. Takový výklad je i v souladu se shora uvedeným stanoviskem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, které zní: \" Pokud už byla oprávněné osobě poskytnuta náhrada mimosoudně před 1.7.1993 (před nabytím účinnosti zákona č. 183/1993 Sb.), nelze uvažovat o dodatečném přiznání náhrady podle ustanovení §28a zákona o půdě\".
Dovolací soud se ve své judikatuře od uvedeného stanoviska neodchýlil a nadále je považuje za správné. To ovšem neznamená, že by bylo možno toto stanovisko aplikovat tam, kde nedošlo k platné dohodě o vypořádání nároku oprávněné osoby, tj. náhrada by byla poskytována jen na základě jednostranného právního úkonu subjektu povinného k náhradě, bez dohodnutí, a dokonce bez uvedení výše ceny věcí, které byly jako náhrada poskytovány. Dohoda o vypořádání, zavazující obě strany, musí být dostatečně určitá, aby z ní bylo patrno nejen jaká je výše nároku oprávněné osoby, ale jakými věcmi a v jakém množství, resp. ceně, bude se souhlasem oprávněné osoby plněno. Teprve plnění na základě takovéto určité dohody lze považovat za plnění poskytnuté před 1.7.1993.
Odvolací soud se tímto aspektem věci nezabýval, takže jeho rozhodnutí není z tohoto hlediska přezkoumatelné, což představuje vadu řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.b) OSŘ. Posouzení plnění podle jednotlivých dohod, kterými byly žalobci převedeny pohledávky oprávněných osob, vyžaduje doplnění skutkových zjištění i soudu prvního stupně, který rovněž – veden jiným právním názorem na zpětný dopad ustanovení §28a zákona o půdě, účinného od 1.7.1993 – se tímto hlediskem nezabýval. Dovolací soud proto podle ustanovení §243b odst. 1 a 2 zrušil rozsudky soudů obou stupňů v rozsahu uvedeném v enunciátu, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; v něm bude třeba zjistit, zda a jak plnění, poskytovaná žalovaným, byla podložena řádnými dohodami s oprávněnými osobami.
Oba soudy jsou vázány právním názorem dovolacího soudu, a rozhodnou nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( §243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu