ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1271.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1271/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Česká republika - vojenská správa, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování Praha, se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, proti žalovanému V. B., zastoupenému advokátem, o vyklizení služebního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 C 76/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2001, č.j. 35 Co 550/2000-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 26. 1. 1996 u Obvodního soudu pro Prahu 9 domáhal se žalobce vydání rozsudku ukládajícího žalovanému povinnost vyklizení bytu blíže popsanému v petitu žaloby. Tvrdil, že na základě žádosti o přidělení bytu došlo mezi účastníky dne 3. 11. 1993 k uzavření nájemní smlouvy. Jednalo se o byt služební. Žalovaný v žádosti o přidělení bytu ze dne 12. 7. 1992 záměrně uvedl nepravdivé údaje a zatajil skutečnost, že již v roce 1975 mu byl přidělen ministerstvem vnitra druhý státní byt. Svým protiprávním jednáním tak žalovaný spáchal trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona a byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 15 T 33/94 ze dne 12. 7. 1995 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odložením výkonu trestu na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Z toho důvodu nájemní smlouva ze dne 3. 11. 1993 je absolutně neplatná podle §39 obč. zák.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 20. 5. 1998, č.j. 15 C 68/96-32 zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci služební byt č. 14 v V. nadzemním podlaží, o velikosti 1+3, I. kategorie, s úplným příslušenstvím v P. Současně rozhodl o nákladech řízení i o nákladech státu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 1. 1999, č.j. 11 Co 485/98-46 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Současně změnil výrok o nákladech řízení, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a připustil proti tomuto rozsudku dovolání. Odvolací soud zde vyslovil závěr, podle něhož nájemní smlouva trpí pouze relativní neplatností ve smyslu §49 a) obč. zák. Uzavřel, že právo oprávněného dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu bylo promlčeno ve smyslu §101 obč. zák. Výrok o připuštění možnosti dovolání odůvodnil možností odlišného hodnocení problematiky poměru mezi důsledky vyplývajícími z ustanovení §49a obč. zák. a §39 obč. zák. vzhledem k existenci trestního odsouzení žalovaného, který žalobce úmyslně uvedl v omyl .
Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 1999, č.j. 26 Cdo 1320/99-62, podle něhož smlouva trpí absolutní neplatností s ohledem na důsledky plynoucí z §39 obč. zák.
Poté Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18. 11. 1999, č.j. 15 C 76/99-73 žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 4. 2000, č. j. 35 Co 171/2000-78 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak proto, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí pouze na odkazu na právní závěry zrušovacího rozsudku dovolacího soudu, nesoucího se k otázce platnosti nájemní smlouvy. Podle názoru dovolacího soudu měl však věnovat pozornost rovněž dalším aspektům případu ovlivňujícím úvahu o případné bytové náhradě za použití §3 odst. 1 obč. zák.
Dalším rozsudkem ze dne 8. 6. 2000, č. j. 15 C 76/99-84 pak soud prvního stupně rozhodl shodně, totiž žalobě vyhověl ve stejné pariční lhůtě a nepřiznal žalovanému právo na bytovou náhradu ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
K odvolaní žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2001, č.j. 35 Co 550/2000-101 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil výrok o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel z výsledků řízení před soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že za situace, kdy žalovanému od počátku nesvědčil právní důvod k užívání bytu, když nájemní smlouva ze dne 3. 11. 1993 byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem s přihlédnutím k nedostatku dobré víry na straně žalovaného, který byl za toto jednání i trestně postižen, nepřichází aplikace §3 odst. 1 obč. zák. do úvahy. Ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil podle §126 odst. 1 obč. zák.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Nesouhlasil se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Poukazoval na skutečnost, že i žalobce svým jednáním způsobil neplatnost předmětné nájemní smlouvy s ohledem na způsob hospodaření s bytovým fondem při nedostatečné míře kontroly. Namítal, že stejným způsobem byly v tehdejší době přidělovány služební byty mnoha jiných osob, taktéž nesplňujícím potřebná kritéria. Dovolatel dále vytýká soudům obou stupňů, že v daném případě nesprávně posoudili aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, popřípadě též rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.„).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s. ř. se z obsahu spisu nepodává a ostatně to dovolatel ani netvrdí. Vzhledem k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání nebyla založena ani výrokem odvolacího soudu podle §239 odst. 1 o.s.ř. Z obsahu spisu je ovšem patrno, že v souvislosti s ukončením zastupování žalovaného jeho právní zástupce dne 11. 12. 2000 učinil návrh, aby pro případ potvrzení napadeného rozsudku odvolací soud připustil dovolání proti svému rozhodnutí. Nerozhodl-li odvolací soud o včas podaném návrhu na připuštění dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku, nemůže být tato okolnost k tíži dovolateli. Je proto třeba posuzovat tuto situaci tak, jakoby odvolací soud přípustnost dovolání proti svému rozhodnutí připustil. Zbývá proto posoudit, zda je dána přípustnost dovolání z důvodu uplatněného dovolatelem podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují ) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. ( srov. v tomto směru usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1339/96 publikované v časopise Soudní judikatura, pod č. 101, ročník 1997, sešit 12, str. 296 ).
Vzhledem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a s přihlédnutím k uplatněným dovolacím důvodům a jeho obsahové konkretizaci tak v dané věci jde o posouzení otázky aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení §3 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
V této projednávané věci bylo skutkově prokázáno, že žalovaný bydlí v předmětném bytě bez právního důvodu a že příčina neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 3. listopadu 1993 spočívala výhradně na protiprávním jednání žalovaného, za které byl i trestněprávně pravomocně postižen pro trestný čin podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. V daném případě chování žalovaného se příčí dobrým mravům a vyklizení předmětného bytu nelze vázat na zajištění bytové náhrady ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
V tomto směru dovolací soud nemá důvodů přehlédnout dosavadní rozhodnutí, která byla vydána k aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Při úvaze o případném odepření práva žalobce na vyklizení bez bytové náhrady vycházel dovolací soud ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1969, 5 Cz 43/68, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970, pod pořadovým číslem 79, podle nichž přidělení náhradního bytu či poskytnutí náhradního ubytování přichází v úvahu zásadně jen za předpokladu dřívější existence právního důvodu užívání bytu. Z jeho odůvodnění vyplývá, že ze žádného ustanovení nelze dovodit obecnou zásadu, že totiž ve všech případech (tj. právního i faktického) užívání bytu má občan právo na přidělení náhradního bytu, popř. náhradního ubytování, s výjimkou případů, kdy zákon výslovně stanoví, že takovýto nárok není dán. Občanský zákoník naopak určuje výslovně, kdy je nárok na náhradní byt, popř. náhradní ubytování, a to v ustanoveních §178, 186, 187, 394 odst. 3 a §396. Všem těmto případům je společné ( až na případy podle §187 odst. 1 obč. zák.), že se v nich přiznává právo na náhradní byt, popř. náhradní ubytování, za dříve existující právní důvod bydlení. Vyplývá to i ze znění ustanovení §186 odst. 1 obč. zák. §48 zákona č. 41/1964 Sb., v nichž se toto právo přiznává uživateli bytu, tj. osobě, která byla nositelem hmotněprávního vztahu vyplývajícího z práva osobního užívání bytu, který má být vyklizen. I z významu pojmů „náhradní byt „ a „ náhradní ubytování „ je nutno dovodit, že se přiděluje, popř. poskytuje tehdy, jestliže existovalo právo osobního užívání bytu. Kdyby nebyl splněn tento předpoklad, nebylo by co nahrazovat a přidělení náhradního bytu, popř. poskytnutí náhradního ubytování, by neplnilo účel náhrady, nýbrž zakládalo osobě, které nesvědčil žádný z právních důvodů bydlení, více práv než měla k bytu, který má vyklidit.
Odvolací soud správně dovodil, že jde o žalobu na vyklizení. U této žaloby nepřichází do úvahy přímá aplikace §712 obč. zák., neboť nejde o nájemní vztah. Už tím je vyloučena možnost nepřímé aplikace ustanovení o bytových náhradách.
Nedospěl tedy dovolací soud k závěru podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., jímž by odlišně od názoru odvolacího soudu posoudil rozsudek odvolacího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 35 Co 550/2000, napadený dovoláním dovolatele, jako rozhodnutí, jež má po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá závěr, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, ohledně něhož nelze dovodit přípustnost dovolání z žádného ustanovení občanského soudního řádu. Dovolací soud proto musel podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přistoupit k odmítnutí podaného dovolání, aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek v dovolání uvedených.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. srpna 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu