ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1305.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1305/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Julie Muránské o dovolání Obce Ch., zast. Starostou, právně zast. advokátkou, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2001, sp.zn. 20 Co 188/2000 (v právní věci žalobce Obce Ch., zast. advokátkou , proti žalovanému Š. B., zast. advokátem, o vyklizení bytu, vedené pod sp.zn. 7 C 116/99 Okresního soudu v Berouně), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. března 2001 pod č.j. 20 Co 188/2000-46 změnil rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 14. června 2000, č.j. 7 C 116/99-23 tak, že rozsudek, kterým bylo vyhověno žalobě o vyklizení, změnil a žalobu, aby žalovaný vyklidil a vyklizený žalobci odevzdal byt č. 2 IV. Kategorie o velikosti 1+1 s příslušenstvím, situovaný v přízemí domu čp. 3 v Ch., zamítl. Současně odvolací soud uznal žalobce povinným zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 2.300,- Kč k rukám jeho zástupce, a aby dále zaplatil na nákladech odvolacího řízení žalovanému k rukám jeho zástupce 1.725,- Kč a k rukám žalovaného 1.000,- Kč.
Odvolací soud doplnil dokazování provedené před soudem prvního stupně a na tomto podkladě dospěl k závěru, že pokud soud prvního stupně založil své rozhodnutí na výpovědi svědkyň – nájemkyň domu č. 3 v Ch., byly tyto výpovědi vyvráceny důkazy provedenými v odvolacím řízení. Své závěry přitom odůvodnil podrobnými poukazy na důvody, pro které obsah jednotlivých výpovědí neodpovídá skutečnosti. Zabýval se přitom podrobně i posuzováním toho, zda žalovaný vedl společnou domácnost se svojí babičkou, paní M. B. a v této souvislosti, zda byl příslušníkem domácnosti M. B. anebo své přítelkyně M. D., u které – jak bylo zjištěno – občas přespával.
Na tomto podkladě odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný prokázal, že v den smrti M. B. – své babičky – vedl s ní jako nájemkyní bytu společnou domácnost a že dále nemá vlastní byt. Přešel proto na žalovaného nájem bytu podle §706 odst. 1 obč. zák.
Tento rozsudek napadl dovoláním žalobce. Jako dovolací důvod uvedl, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vytýkal zejména, že odvolací soud považoval doplňující výpověď žalovaného a výpověď svědka Š. za naprosto věrohodné, na rozdíl od rozsáhlého dokazování provedeného před soudem prvního stupně, kdy žalovaný ještě nebyl náležitým způsobem poučen, a kdy podle názoru dovolatele jeho výpověď byla pravdivá a nebyla tak účelová, jako před odvolacím soudem. Dovolatel nepopírá, že žalovaný v roce 1994, kdy mu byla například z rozhodnutí Vojenské správy v B. povolena náhradní vojenská služba z důvodu péče o babičku, s babičkou – paní M. B. - v bytě bydlel. Od počátku roku 1997 s ní však již nebydlel; následně se do bytu nastěhoval syn paní B. Z. B. a pak i svědek Š. Dovolatel proto navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkovi řízení zastoupenému advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. A/ o.s.ř. a obsahuje dostatečná tvrzení vážící se k dovolacímu důvodu, jímž podle dovolatele má být, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování tohoto dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Po projednání věci se nepotvrdilo, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Tento důvod dovolání podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. totiž předpokládá, že za základ pro hodnocení důkazů byly odvolacím soudem použity skutečnosti, které nevyplynuly z dokazování, provedeného soudem prvního nebo druhého stupně za zachování postupu, stanoveného ustanovením §120 a násl. o.s.ř. Soud prvního stupně v předmětné věci provedl poměrně obsáhlé dokazování na žalovaným tvrzené okolnosti přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věta první obč. zák. Protože měl odvolací soud o těchto zjištěních i o závěrech z nich vyvozených určité pochybnosti, doplnil dokazování přímo v odvolacím řízení. Jestliže potom po doplnění dokazování při jeho vyhodnocení vycházel z ustanovení §132 o.s.ř., totiž, že důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a že přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, nelze z toho vyvozovat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.). Odvolací soud podrobně a přijatelně zdůvodnil, proč se odchýlil od zjištění, učiněných u soudu prvního stupně. Tím realizoval jen své právo na zhodnocení důkazů a to ve vzájemné spojitosti jak s důkazy učiněnými před odvolacím soudem, tak i předtím s důkazy před soudem prvního stupně. V tomto případě nelze hovořit o tom, že by některému závěru odvolacího soudu chyběl podklad v provedeném dokazování. Pokud potom ovšem jen se jednalo o hodnocení důkazů, k němuž je odvolací soud oprávněn, a hodnocení není stiženo závažnými pochybeními z hlediska logiky, nelze dovolací důvod, uplatněný dovolatelem, uznat za důvodný. Odvolací soud své rozhodnutí po skutkové stránce náležitě odůvodnil a ani dovolacímu soudu nepřísluší, aby tuto úvahu zpochybnil.
Nemohl tedy dovolací soud dospět k přesvědčivému závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním nebylo správné. Dovolací soud proto dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 1 o.s.ř.).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný, a když jeho odpůrci (žalovanému) nevznikly v řízení o dovolání náklady, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání (§224 odst. 1 o.s.ř., §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. září 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc.
předseda senátu