ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1411.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1411/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Z. B., proti žalovanému 1. Ministerstvu zemědělství České republiky se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, a 2. České republice – Okresnímu úřadu v J., o uzavření dohody o poskytnutí náhrady ve výši 165.305,20 Kč, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 750/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30.1.2001, čj. 16 Co 170/98-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 15.12.1997, čj. 9 C 750/96-52, rozhodl, že prvý žalovaný je povinen uzavřít s žalobkyní dohodu o poskytnutí náhrady za nemovitost; přesné znění dohody je obsaženo ve výroku rozsudku označeném jako I.; současně výrokem II. tohoto rozsudku zamítl návrh žalobkyně na uzavření téže dohody proti druhému žalovanému České republice – Okresnímu úřadu v J.
Krajský soud v Brně k odvolání prvého žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh, aby prvý žalovaný byl uznán povinným uzavřít s žalobkyní dohodu ve znění uvedeném ve výroku rozsudku. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se domáhá ve smyslu §14 a §16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „zákon o půdě“) náhrady za nemovitost, která zanikla, a že je oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 písm. c) citovaného zákona. Při posuzování pasivní legitimace prvého žalovaného však odvolací soud dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně, a shledal tak oprávněnými námitky, které uplatňoval žalovaný; Ministerstvo zemědělství nepovažoval za právnickou osobu, která věc převedla na osobu, která nemovitost nevydává ve smyslu ustanovení §16 odst. 2 zákona o půdě. Odvolací soud rovněž vyslovil názor, že žalobkyně se nemůže domáhat uzavření dohody o zaplacení peněžité částky. Přitom poukázal na ustanovení §14 a §16 zákona o půdě, podle nichž nároky oprávněných osob na náhradu mají být přednostně uspokojovány z nemovitých a movitých věcí povinné osoby, a pokud to není možné, pak podílem na jejím jmění; peněžité náhrady přicházejí v úvahu jen v případě, že o tomto způsobu náhrady dojde k dohodě mezi oprávněnou a povinnou osobou. Také tyto důvody vedly odvolací soud ke shora uvedenému rozhodnutí.
Rozsudek odvolacího soudu, jenž nabyl právní moci dne 15.3.2001, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 občanského soudního řádu, zřejmě ve znění platném od 1.1.2001. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Podle ní měl odvolací soud vycházet z účelu restitučního zákona, a ne jenom striktně vyložit jedno jeho ustanovení. V daném případě je, v souladu s ustanovením §5 zákona o půdě, a v souladu s logikou věci, povinnou osobou k vydání náhrad stát, zastoupený Ministerstvem zemědělství ČR, přestože není jako povinná osoba výslovně uveden v ustanovení §16 zákona o půdě. Dovolatelka má zato, že pokud požadovala finanční plnění, jednala přesně v duchu zákona, a bylo na posouzení soudu, zda tuto navrženou variantu potvrdí, nebo určí jiný způsob plnění podle §16 odst. 4 zákona o půdě, neboť v této části nebyl soud vázán návrhem žalobkyně, a to s ohledem na specifiku restitučních zákonů. Navrhla, aby dovolací soud rozhodl o zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil 1) žalovaný podáním ze dne 14.6.2001, ve kterém poukazuje na to, že v daném případě předmětnou nemovitost mělo v držení JZD, když předtím ji držely fyzické osoby, které ji získaly přídělem. Opětovně poukazuje na svá předchozí vyjádření k žalobě, že agenda nakládání s přidělovaným majetkem jménem státu spadá do oblasti státní správy v působnosti okresních úřadů. Má zato, že za stát by měl jako povinná osoba vystupovat příslušný okresní úřad, a náhradu oprávněným osobám by pak poskytl P. f. ČR. K takovému závěru dospěl i Vrchní soud v Praze, jak vyplývá z jeho rozsudku čj. 5 A 52/99 ze dne 26.2.2001, jehož kopii připojil. Žalovaný dále upozorňuje, že ministerstvo nemá žádný majetek, z něhož by mohlo uspokojovat nároky oprávněných osob v souladu podle §16 odst. 2 zákona o půdě. Navrhl zamítnutí návrhu s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále též jen „OSŘ\"), včetně ustanovení o lhůtách k podání dovolání.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání nelze věcně projednat. Podle ustanovení §236 odst. 1 OSŘ ve znění platném do 31.12.2000, lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení §240 OSŘ může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Zmeškání lhůty k podání dovolání nelze podle výslovného ustanovení §240 odst. 2 věta první OSŘ prominout.
V daném případě byl rozsudek odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřuje, vydán po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (občanského soudního řádu ve znění platném do 31.12.2000), které se proto aplikují i v dovolacím řízení, včetně ustanovení o lhůtě k podání dovolání. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15.3.2001, a lhůta k podání dovolání tedy skončila dne 15.4.2001. Dovolání proti tomuto rozsudku, datované dnem 8.5.2001, došlo soudu dne 10.5.2001, tedy zjevně opožděně. Nezbylo proto, než je odmítnout jako opožděné podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Podle výsledku dovolacího řízení by měl nárok na náhradu nákladů v něm vzniklých žalovaný, ten však, jak vyplynulo z jeho písemného vyjádření k dovolání, náhradu nákladů dovolacího řízení nežádá. Povinnost k náhradě těchto nákladů proto nebyla uložena žádnému z účastníků (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 per analogiam OSŘ)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8.listopadu 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu