ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1413.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1413/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Městská část P., zast. advokátka, proti žalovanému Z. J., zast. advokát, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 24 C 71/98-35 o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 1999 čj. 35 Co 103/2000-54, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 4. 2001, čj. 35 Co 103/2000-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 1999, čj. 35 Co 103/2000-54, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 4. 2001 čj. 35 Co 103/2000-79, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 10. 1999, čj. 24 C 71/98-35, ve výroku o povinnosti vyklidit byt č. 207 o velikosti 0 + 1 I. kategorie v 11. podlaží č.p. 1151 v B. ulici v P. a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud doplnil dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp.zn. 20 D 1125/97 z něhož zjistil, že žalovaný do protokolu o předběžném šetření uvedl, že se zemřelou (L. P.) nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí nežily žádné osoby a poté přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nejsou splněny podmínky pro přechod nájmu k bytu podle §706 odst. 1 věta první obč. zák., neboť zejména listinné důkazy konkrétně faktury za odběr elektrické energie, účastnická výpověď žalovaného učiněná dne 10. 6. 1997 pro účely řízení o vyklizení bytu v ulici S. u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 6 C 200/96, o tom, že bydlí v L. ulici a výpověď uvedená shora svědčí o tom, že žalovaný nežil se zemřelou L. P., svojí babičkou, ve společné domácnosti. Při hodnocení důkazů vyšel ze snížené věrohodnosti výpovědí rodinných příslušníků pro existující příbuzenský vztah a nepoužitelnosti výpovědi svědka K., neboť uvedl, že neví, zda žalovaný v bytě se svou babičkou bydlel či nikoliv. Jinak odkázal na náležitě zjištěný skutkový stav. Ve výroku rozsudku zamítl návrh, aby proti rozsudku bylo připuštěno dovolání.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání dne 3. 7. 2000, které doplnil podáním ze dne 13. 9. 2000 a k výzvě soudu podáním ze dne 27. 8. 2001 v němž zejména akcentoval dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s .ř. a dále dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ a b/. Současně požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Konkrétně zdůraznil, že pro naplnění podmínky společné domácnosti ve smyslu §706 odst. 1 věta první obč. zák. stačí doba jednoho dne a dále, že žalovaný jsa dotazován pro účely dědického řízení pouze uvedl, že se zůstavitelkou nejméně po dobu jednohu roku nežila žádná osoba z čehož nelze dovodit, že žalovaný uvedl, že ve společné domácnosti se zůstavitelkou nežila žádná osoba, jak se uvádí v napadeném rozhodnutí. Dále odmítl hodnocení důkazů, pokud jde o výpovědi rodinných příslušníků s odůvodněním, že si nelze představit situaci, že vnuk nebo snad sama babička bude bez jakéhokoliv důvodu před cizími lidmi publikovat, že žijí ve společné domácnosti. Také důkaz spotřebou el. proudu odmítl s tím, že jím byla porušena zásada rovnosti, nebylo-li zjišťováno proč byla v uvažovaném období tak nízká a navíc nebylo provedeno porovnání spotřeby elektřiny v bytě na L. za období pobytu žalovaného tam a následné období, kdy žalovaný se již na L. nezdržoval. Stejně tak se soud podle žalovaného důkazně nevypořádal se spotřebou el. energie v bytě babičky žalovaného za jejího života ve vztahu k bydlení další osoby, když na L. ulici byla spotřeba stejná. Rovněž tak se soud nevypořádal se zhoršením zdravotního stavu babičky v kritické době provázené sblížením mezi vnukem a babičkou již počátkem devadesátých let. Konečně namítl, že do okruhu nevěrohodných svědků soud zahrnul i sousedku Š. a snad i svědka K.
Podle bodu 17. přechodných a závěrečných ustanovení hlavy první, části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb. dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů ( dále jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o.s.ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou - žalovaným, zastoupeným advokátem §240 odst. 1; §241 odst. 1 o. s. ř. a po přezkoumání rozhodnutí ve smyslu §242 o. s. ř. bez jednání zkoumal podle ustanovení §243a o. s. ř. zda je dovolání přípustné.
Protože v dané věci dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ i b/ a §239 odst. 1 o.s.ř není přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá a dovolatel ani netvrdí, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o. s.ř může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v §239 odst. 2 os..ř
Podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním ) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání se tak odvíjí od podmínky, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na připuštění dovolání, jak je tomu v projednávané věci, nicméně při současném splnění podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp.zn. 24 C 71/98 a to z návrhu žalovaného na připuštění dovolání učiněného při jednání u odvolacího soudu dne 4. 4. 2000 pro nesprávné hodnocení důkazů, a obsahu jeho dovolání však dovolací soud zjistil, že žalovaný v podstatě namítá nedostatečná skutková zjištění stran naplnění podmínky společné domácnosti podle §706 odst. 1 věta první obč. zák. ať už jde o jejich správnost nebo úplnost, tedy okolnosti které jsou z pohledu §239 odst. 2 o. s. ř. irelevantní. Podle ustálené judikatury vztahující se k §239 o. s. ř. jde přitom o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku (nikoliv tedy otázky skutkových zjištění), která nebyla řešena judikaturou vyšších soudů vůbec a nebo jestliže odvolací soud posoudil předběžnou právní otázku jinak než je řešena v konstatní judikatuře vyšších soudů, popřípadě rozhodnutí nižších soudů, které bylo přijato vyššími a uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Jestliže tedy pochybení ze zjištění skutkového stavu nelze v případě přípustnosti dovolání podle §239 o.s.ř. namítat, neboť dovolatel má k dispozici pouze uplatnění námitky nesprávného právního posouzení, dospěl dovolací soud k závěru, že dovoláním nebylo napadeno rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam a to s tím důsledkem, že nejde o dovolání, které by bylo podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné, a proto bylo podle §243b odst. 4; §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítnuto.
K návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud uvádí, že podle ustáleného názoru soudní praxe se zamítavé rozhodnutí nevydává.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému náklady dovolacího řízení nevznikly, rozhodl dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení podle ustanovení §243 odst. 4 věta první ; §224 odst. 1; §142 odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. září 2001
JUDr. Iva B r o ž o v á , v.r.
předsedkyně senátu