ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1444.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1444/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. l. J., a. s., o určení práva nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 343/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29.3. 2000, č. j. 18 Co 785/99 - 70, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou podanou dne 2.11. 1998 vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že je nájemcem bytu blíže popsanému v petitu žaloby. Tvrdil, že žalovaný je vlastníkem domu, kde se předmětný byt nachází, přičemž jej užívali na základě dohody o užívání bytu ze dne 25. 9. 1987, uzavřené s Č. s. l., rodiče žalobce společně s žalobcem a jeho sestrou. Žalobce vedl se svými rodiči společnou domácnost, nikdy neměl a nemá vlastní byt. Dne 14. 9. 1998 rodiče se sestrou opustili předmětný byt a žalobce se stal podle §708 obč. zák. v návaznosti na §706 odst. 1 obč. zák. nájemcem předmětného bytu.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na určení nájemního práva k předmětnému bytu a rovněž namítal nedostatek aktivní legitimace ze strany žalobce.
Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 2. 1999, č. j. 13 C 343/98-18 určil, že žalobce je nájemcem bytu č. 3 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie, nacházející se v přízemí domu čp. 1278 v O. Současně rozhodl o nákladech řízení. Uzavřel, že předmětný byt nesplňuje podmínky stanovené zákonem č. 102/1992 Sb. pro byt služební. Dospěl k závěru, že na žalobce přešlo podle §706 odst. 1 obč. zák. a §708 obč. zák. právo nájmu bytu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 4. 1999, č. j. 18 Co 218/99-43 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně posoudit, zda právo osobního užívání bytu, sloužícího k trvalému ubytování pracovníků organizace, se změnilo na nájem služebního bytu ve smyslu §871 odst. 4 obč. zák., tedy zda předmětný byt splňuje kritéria stanovená zákonem č. 102/92 Sb. Rovněž přikázal doplnění dokazování za účelem zjištění, zda došlo k přechodu nájmu k předmětnému bytu trvalým opuštěním společné domácnosti nájemci ve smyslu §708 obč. zák.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 20. 8. 1999, č. j. 13 C 343/98-57, žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Uzavřel, že nejde o byt služební podle zákona č. 102/92 Sb. V době účinnosti zákona č. 102/92 Sb. , tedy 5. 3. 1992, žalovaný nebyl vlastníkem nebo nájemcem předmětného bytu, a proto nedošlo ke kontinuálnímu přechodu původního podnikového bytu na byt služební podle §7 zákona č. 102/92 Sb. Dospěl k závěru, že na žalobce přešlo podle §706 obč. zák. právo nájmu předmětného bytu.
Na základě odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 3. 2000, č. j. 18 Co 785/99-70, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Vzal za prokázané, že matce žalobce byly přiděleny předmětné byty, které byly vystavěné v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku podle §25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. Dovodil, že předmětný byt je bytem služebním a nemohlo tedy vzniknout společné užívací právo bytu. Odkazoval na závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 1993, sp. zn. 2 Cdon 73/93. Vyslovil právní závěr, že nemohlo dojít k přechodu nájmu z matky žalobce na žalobce podle §706 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnil. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Namítal nesprávnost právního posouzení podmínek ustanovení §7 zákona č. 102/1992 Sb. Podle dovolatele se jednalo o společný nájem bytu manžely a pokud tito nájemci trvale opustili společnou domácnost, je možné aplikovat ustanovení §706 ve vztahu s §708 obč. zák. Dále poukazoval na skutečnost, že pokud žalobce nemá vlastní byt, ani jiný byt nemá v nájmu a v rozhodné době žil s nájemci ve společné domácnosti, jsou zde splněny zákonné podmínky pro přechod nájmu předmětného bytu. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o. s. ř. “). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř. ).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání ve smyslu ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/4). O takový případ v souzené věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda z provedených důkazů lze dovodit závěr, že sporný byt je bytem služebním. Odvolací soud aplikoval správně v úvahu přicházející ustanovení §7 zákona č. 102/92 Sb. a toto ustanovení rovněž správným způsobem vyložil. Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od tam zmíněných závěrů, které respektují důsledek vyplývající ze zákona č. 102/1992 Sb. To platí i o závěrech odvolacího soudu, podle nichž vzhledem k charakteru bytu nemohlo dojít k přechodu nájmu na žalobce podle §706 obč. zák. Jestliže byl byt přidělen jako byt trvale určený k ubytování pracovníka organizace podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb.pouze matce žalobce, pak v případě trvalého opuštění domácnosti nájemkyní předmětného bytu žalobci odpadl právní důvod jeho dalšího užívání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 16. září 1965, sp. zn. 5 Cz 76/65, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965, pod poř. č. 66, a stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 1. října 1965, sp. zn. Pls 6/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965, pod č. III/1965).
Pojem služební byt není v občanském zákoníku vymezen; ustanovení §685 odst. 3 a §871 odst. 4 obč. zák., pokud jde o kritéria pro služební byt, odkazují na zvláštní zákon. Tímto zákonem je zákon č. 102/1992 Sb. Podle ustanovení §7 odst. 1 písm. b) cit. zák. jsou byty služebními byty ve vlastnictví nebo v nájmu právnických a fyzických osob, které slouží k ubytování jejich pracovníků a rovněž byty v domech ve vlastnictví nebo v nájmu právnických a fyzických osob, které slouží k ubytování jejich pracovníků. Dnem účinnosti uvedeného zákona, tj. dnem 5. 3. 1992, se služebními byty ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. b) zákona staly byty, které bylo možno považovat za byty podnikové ve smyslu ustanovení §66 zrušeného zákona o hospodaření s byty (podnikovými byty podle posledně citovaného ustanovení byly byty trvale určené pro ubytování pracovníků hospodářských, rozpočtových nebo jiných organizací, zejména byty v domech, které organizace vystavěly jako investoři nebo získaly ze státní bytové výstavby). Takovým bytem je podle výsledků provedeného dokazování byt, o nějž v tomto sporu jde.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl se svým dovoláním úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. září 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu