ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1460.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1460/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc. v právní věci žalobkyň A) M. Š. a B) H. K., obou zastoupených advokátem proti žalovaným 1) Divadlu L. a 2) Technickým službám města K., o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 14 C 92/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 1999, č.j. 24 Co 168/99-291, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 1999, č.j. 24 Co 168/99-291, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně dne 25. 3. 1992, domáhaly se žalobkyně uložení povinnosti žalovaným, aby s nimi uzavřeli dohodu u vydání nemovitostí popsaných v žalobním petitu, a to tak, aby každý žalovaný vydal jednu polovinu uvedených nemovitostí, tedy po jedné čtvrtině každé ze žalobkyň.. Tvrdily, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu ust. §3 odst. 2 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., a žádaly vydání nemovitosti podle ust. §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 18. 5. 1995, č. j. 14 C 92/92-181, žalobě vyhověl zcela. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 12. 1996, č. j. 24 Co 127/96-214, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jímž bylo žalobě vyhověno, a ve výrocích na nich závislých a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud tak učinil z důvodů nutnosti doplnění skutkového stavu. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 18. 12. 1998, č. j. 14 C 92/92-286, rozhodl tak, že uložil žalovaným povinnost uzavřít s žalobkyněmi dohodu, podle níž první žalovaný vydá každé ze žalobkyň jednu čtvrtinu stavební parcely č. 4966/1 a domu čp. 4 zapsaných na LV č. 13148 pro k. ú. K. a druhý žalovaný vydá každé ze žalobkyň jednu čtvrtinu stavební parcely č. 4966/2 a domu čp. 13 zapsaných na LV č. 11636 pro k. ú. K.
K odvolání žalovaných rozhodl Krajský soud v Praze dne 24. 6. 1999 rozsudkem č. j. 24 Co 168/99-291 tak, že rozsudek soudu 1. stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud se plně ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, které se shodují se závazným právním názorem již dříve v řízení vysloveným, že žalobkyně splňují statut osob oprávněných (§3 odst. 2 písm. c) restitučního zákona), které řádně a včas uplatnily nárok u povinných osob, které ke dni účinnosti zákona sporné nemovitosti držely (§5 odst. 2 a §4 odst. 1 restitučního zákona), že směnnou smlouvu jako způsob přechodu věci na stát lze podřadit pod případ upravený v §6 odst. 1 písm. g) restitučního zákona a konečně, že otec žalobkyň přistoupil k uzavření směnné smlouvy ve stavu tísně. Odvolací soud však zaujal odlišný závěr k naplnění dalšího předpokladu uvedeného v citovaném ustanovení. Podle odvolacího soudu není správný závěr soudu prvního stupně, který nesprávně při posuzování otázky, zda došlo k porušení ekvivalentnosti smluvených vzájemných plnění, přihlédl pouze k výměrám směňovaných pozemků a zastavěných ploch směňovaných objektů a k tomu, že ze směňovaného domu čp.4 dříve otci žalobkyň plynuly vysoké zisky spojené s živností v něm provozovanou, na rozdíl od domu čp. 1959, který sloužil pouze k bydlení a žádná činnost, která by přinášela zisky, v něm nebyla provozována. Přitom už v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že směňovaná ideální polovina domu čp. 4 byla řádně oceněna podle tehdy platných cenových předpisů, a stejně tak i ideální polovina domu čp. 1959, přičemž cenový rozdíl obou nemovitostí byl cca 5 000,- Kč. Proti tomuto ocenění nebyly ze strany žalobkyň vznášeny žádné námitky. Odvolací soud dospěl k názoru, že vzájemně poskytnuté plnění bylo adekvátní situaci objektivně dané v době uzavírání smlouvy. Dále v rozhodnutí uvedl, že je třeba přihlédnout k okolnostem spočívajících ve faktu, že otec žalobkyň neměl do domu čp. 4 přístup, nemohl v něm vykonávat živnostenskou činnost, neplynuly mu z něj žádné zisky a nemohl s ním volně nakládat a disponovat. Odvolací soud tedy dovodil, že ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění nebyla v daném případě narušena a že směnná smlouva byla pro otce žalobkyň a v tu dobu objektivně daného stavu výhodná.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vyvozovaly z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdily existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesouhlasily s právními závěry odvolacího soudu o absenci nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání výše uvedených smluv. Odvolací soud nevzal v úvahu, že tehdejší ocenění nemovitostí bylo nesprávně učiněno dle zákonných předpisů platných pro tzv. přídělové řízení, což se podle žalobkyň nemělo vztahovat na případ jejich otce. Zdůrazňovaly rozdíly ve velikosti směňovaných nemovitostí, jakož i jejich polohu, z čehož dovozovaly rozdílnost v ocenění těchto nemovitostí. Dovolatelky nesouhlasily s dílčími závěry odvolacího soudu, že vzájemně poskytnuté plnění směnné smlouvy bylo adekvátní situaci objektivně dané v době jejího uzavírání a že s ohledem na tehdejší celospolečenské klima se situace jejich otce i celé rodiny oproti předsmluvnímu stavu rozhodně významně a zjevně nezhoršila, ba naopak. Podle tvrzení dovolání, že žádný společenský a ekonomický systém nemůže odůvodnit porušování základních lidských práv, tedy i práva vlastnického tak, jak byla porušována v roce 1951, tedy v době uzavření směnné smlouvy. Ta byla uzavřena nejen v tísni, ale i za nápadně nevýhodných podmínek, takže je splněna podmínka ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. Navrhly zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10 o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno osobou povolanou, tj. účastníkem řízení, řádně zastoupené advokátem a včas ( §240 odst. 1, §241 odst. 2 o. s. ř.), shledal, že přípustnost dovolání v této věci je založena podle ustanovení §238 odst. 1, písm. a) o.s.ř. při měnícím meritorním rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání obsahuje dostatečná tvrzení o existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Přezkoumal proto rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ust. §242 odst. 2 o. s. ř. v napadeném rozsahu bez jednání ( §243a odst. 1, věta první o. s. ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu ve znění již uvedeném, může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13 /45/).
Podle §6 odst. písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Podle závěrů Ústavního soudu ČR je pojem „za nápadně nevýhodných podmínek\" typickým výrazem, který určitou situaci či podmínku nedefinuje, ale naopak vyžaduje interpretaci podle svého smyslu a tím i určitou variabilitu podle konkrétních podmínek případu (nález ÚS ČR I. ÚS 168/95). K nutnosti interpretace tohoto pojmu, byť užitého v zákoně
č. 229/91 Sb. se přiklonilo i stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93, uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož plyne, že nápadně nevýhodnými podmínkami se rozumí především rozpor s cenovými předpisy, ale také jiné okolnosti, např. nucené vystěhování vlastníka z obce, kde měl nemovitost do podstatně horších podmínek apod. Z judikatury obou soudů tedy vyplývá, že ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění je třeba posuzovat v širších relacích, nejen cenových. Musí se vždy jednat o takové podmínky, které se zřetelně odlišovaly od podmínek, za nichž by uzavírala podobnou smlouvu kterákoliv jiná osoba, a které tak byly specifické jen ke vztahu k prodávajícímu, a to k jeho neprospěchu.
V daném případě nelze přehlédnout skutečnost, že obě posléze směňované nemovitosti vlastnicky patřily rodičům dovolatelek. Matce dovolatelek byla její polovina výše uvedených nemovitostí zkonfiskována podle dekretu č. 108/45 Sb. V důsledku toho se stal spoluvlastníkem obou směňovaných nemovitostí stát. Otec dovolatelek směnou poloviny domu čp. 4 a pozemků k němu náležejících dosáhl toho, že pro rodinu zajistil navrácení vlastnictví alespoň k celé jedné nemovitosti, tj. domu čp. 1959 s pozemkem k němu náležejícím. I když ztráta spoluvlastnictví k nemovitostem ze strany matky dovolatelek nepodléhá posouzení podle restitučních zákonů, nelze tuto okolnost přehlížet právě při posouzení nevýhodnosti podmínek, za nichž proběhla výše uvedená směna. A právě tato okolnost učinila podmínky, za nichž směna proběhla, nápadně nevýhodnými.
Odvolacímu soudu nelze přisvědčit, pokud své rozhodnutí postavil pouze na ekvivalenci ocenění směňovaných nemovitostí, a když dovodil, že vzájemně poskytnuté plnění bylo adekvátní situaci objektivně dané v době uzavírání smlouvy. Nelze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu o tom, že po uzavření směnné smlouvy, se situace rodiny právního předchůdce žalobkyň nezhoršila, ba naopak, neboť zatímco před uzavřením směnné smlouvy nemohl volně disponovat ani s jednou nemovitostí, protože podílovým spoluvlastníkem byl stát, po uzavření, kdy se stal vlastníkem jedné z nich, mohl s ní volně nakládat. Tato volná dispozice s pouze jednou nemovitostí byla získána za podmínek, bráno ze zorného úhlu rodiny, a vzhledem k výše popsanému původnímu vlastnictví, které byly pro rodinu nevýhodné.
V takto vymezeném rozsahu dovolacího přezkumu nemohl proto dovolací soud dospět jednoznačně k závěru, že je rozsudek odvolacího soudu správný, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud proto přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 o.s.ř.
Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta druhá o.s.ř.). V dalším řízení rozhodne odvolací soud i o dosavadních nákladech řízení, včetně odvolacího i dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. srpna 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu