ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1466.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1466/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Městu P., zastoupenému advokátem, o určení přechodu práva nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 92/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2001, č. j. 13 Co 825/2000 - 223, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba na určení přechodu práva nájmu bytu, podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost odůvodňoval ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a §237 odst. 3 o. s. ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatele zjištění odvolacího soudu nemají oporu ve výsledcích důkazního řízení, pokud byl na straně žalobce a svědka L. dán záměr založit trvale společnou domácnost. Vytýkal dále odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil obsah pojmu společná domácnost použitý v ustanovení §115 a §706 o. z. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o. s. ř. “). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (240 odst. 1 o. s. ř. , §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. při měnícím zamítavém meritorním rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzením dovolatele odpovídá kvalifikace jím uplatněných dovolacích důvodů podle §24l odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání a z ustanovení §242 odst. l, odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
O žádný z těchto případů v této věci nejde.
V této věci bylo dřívější rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 25. 2. 1999, č. j. 13 Co 1112/98-182 zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2000, č. j. 26 Cdo 1857/99-198. Stalo se tak z důvodů po výtce procesní povahy, neboť podle závěrů citovaného zrušovacího rozsudku odvolací soud při svém rozhodování nerespektoval důsledně ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud proto přikázal odvolacímu soudu doplnit dokazování, zopakovat výslech žalobce a svědka R. L., aniž zaujal hodnotící stanovisko k meritornímu posouzení otázky společné domácnosti ve smyslu §115 o. z. Připomněl pouze, že trvalost soužití ve společné domácnosti spočívá v oboustranném a souhlasném úmyslu nájemce bytu a jeho příslušníka domácnosti žít v trvalém životním společenství.
Odvolací soud v souladu s pokyny zmíněného rozsudku NS doplnil řízení, převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce s nájemcem bytu L. po určitou dobu fakticky žil v předmětném bytě, avšak mezi nimi nebyl vytvořen stav trvalého spotřebního společenství.
Provedené důkazy hodnotí soud podle ustanovení §132 o. s. ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§211 o. s. ř.). Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. nepostačuje. V této věci vyplývá z porovnání obsahu spisu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že odvolací soud se výše uvedenými zásadami řídil, srozumitelně a přesvědčivě vyložil, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovému závěru právně významnému v této věci, totiž k otázce, zda a nakolik přebývání žalobce v předmětném bytě splňovalo podmínky ustanovení §706 odst. 1 o. z. ve vztahu k druhé tam uvedené skupině osob, na něž jinak ze zákona přechází právo nájmu. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. tak není v této věci dán.
Než ani pokud jde o právní hodnocení zjištěného skutkového stavu, nemohl dovolací soud dospět k závěru o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. S jeho závěry lze předně souhlasit v tom, že společnou domácností ve smyslu §115 o. z. se rozumí trvalé soužití dvou nebo více fyzických osob, vyznačující se spotřebním společenstvím a pojmovým znakem společné domácnosti je úmysl všech příslušníků této domácnosti spolu trvale žít. Jestliže v konkrétní věci nešlo o případ prokázaného úmyslu účastníků, nýbrž o stav, kdy tímto způsobem žalobce řešil dočasně svou bytovou situaci, případně své tehdejší pracovní zařazení, při zachovaném konzumním společenství se svou manželkou a dětmi, nelze odvolacímu soudu nesprávnost právního posouzení vytknout. Pojem péče o společnou domácnost podle §115 o. z. není totožný s pojmem spolužití ve společné domácnosti ve smyslu §706 odst. 1 věty první o. z.
Podle ustanovení §706 odst. 1 o. z., jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Nájemci (společnými) se stávají také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce, nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže s ním žili ve společné domácnosti po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt. Ustanovení §706 odst. 1 platí i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost podle §708.
Odvolací soud v tomto směru správně kategorizoval tři skupiny osob uvedených v §706 odst. 1 o. z. Pojem společné domácnosti je třeba podle odvolacího soudu vykládat odlišně ve vztahu k odlišným skupinám osob, uvedených v §706 odst. 1 o .z.. V tomto směru lze s ním souhlasit v tom, že osoby žijící v jednom bytě tvoří společnou domácnost teprve tehdy, mají-li v úmyslu žít spolu trvale a také trvale hospodařit společně se svými příjmy. Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od zmíněných závěrů odvolacího soudu spočívajících ve zjištění, že žalobce a svědek L. společným soužitím v jednom bytě řešili své tehdejší problémy, aniž by bylo možno usuzovat na trvalé spotřební společenství. Skutková zjištění učiněná odvolacím soudem a právní posouzení z toho vyplývající tak odůvodňuje závěr, že z hlediska posouzení správnosti právního posouzení bylo významné právě to, zda odvolací soud právem mohl uzavřít na absenci úmyslu žalobce a svědka L. vytvořit trvalé spotřební společenství. Není-li tomu tak (a na těchto závěrech je rozhodnutí odvolacího soudu zbudováno), pak je správný i tomu odpovídající závěr odvolacího soudu, podle něhož podmínky uvedené v ustanovení §706 odst. 1 věty druhé o. z. nebyly v této věci naplněny. V takto vymezeném rozsahu dovolacího přezkumu nutno proto rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné. Podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. dospěl proto dovolací soud k závěru, že je namístě zamítnutí dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. září 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu