ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1489.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1489/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce F. O., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Okresnímu úřadu Plzeň – jih, se sídlem v Plzni, Radobyčická 14, o určení povinné osoby, vedené u Okresního soudu v Plzni - jih pod sp. zn. 7 C 179/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24.1.2001, čj. 14 Co 844/2000-62, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. ledna 2001, čj. 14 Co 844/2000-62, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že Česká republika – Okresní úřad Plzeň-jih, je povinnou osobou, jež mu má vydat náhradu za znehodnocené a nevydané budovy podle zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
Okresní soud Plzeň – jih rozsudkem ze dne 23.8.2000, čj. 7 C 179/98-45, určil, že \"povinnou osobou ve věci vydání náhrady za znehodnocené a nevydané nemovitosti (budovy), na st. parcele č. 47/9, 47/1, a 47/6 v k.ú. N. M. panu F. O. … je Česká republika – Okresní úřad Plzeň – jih, finanční referát…\" Šlo již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť jeho rozsudek ze dne 12.5.1999, čj. 7 C 179/98-21, kterým rozhodl v uvedené věci stejně, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 6.4.2000, čj. 14 Co 1028/99-33, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k doplnění a posouzení, zda žalobce prokázal naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu ustanovení §80 písm.c) OSŘ. Naléhavý právní zájem na podání žaloby odůvodnil soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku tím, že restituční nárok žalobce na vydání nemovitostí byl shledán oprávněným, že žalobce byl v části svého nároku odkázán na náhradu za znehodnocené a nevydané nemovitosti, přičemž v důsledku absence či zmatečnosti v postupu příslušných státních a jiných orgánů byl donucen obrátit se na soud.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil svým rozsudkem ze dne 24.1.2001, čj. 14 Co 844/2000-62, tak, že žalobu zamítl. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, který shledal v dané věci prokázání naléhavého právního zájmu na určení povinné osoby. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce uplatnil žalobou nikoli určení právního vztahu nebo práva, nýbrž určení existence právní skutečnosti, tj. že žalovaný je povinnou osobou ve smyslu §16 odst. 2 zákona o půdě. Odvolací soud uzavřel, že předmětná žaloba nesplňovala předpoklady určovací žaloby ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu a neměla oporu ani v žádném ustanovení platného práva, v daném případě zákona o půdě; skutečnost, zda osoba označená na straně žalovaného je osobou povinnou k poskytnutí náhrad ve smyslu §16 odst. 2 zákona o půdě, zkoumá soud na základě žaloby na plnění, tj. žaloby, jíž se oprávněná osoba domáhá uspokojení nároku za znehodnocené a nevydané nemovitosti. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 16.5.2001.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) (správně §238 odst. 1 písm. a) OSŘ). Uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, a poukázal na „nedávnou judikaturu„, z níž „lze dovodit, že je dána pravomoc soudu rozhodnout o tom, zda domnělá oprávněná osoba může uplatnit nárok ve smyslu příslušného ustanovení zákona č. 229/91 Sb.“. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný podal k dovolání vyjádření, v němž se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu. Dále namítá, že žalovaný není příslušný zavázat se k plnění na základě extenzivního výkladu §16 odst. 2 zákona o půdě; v daném případě měl žalovaný požadovat náhrady za předmětné nemovitosti žalobou na plnění vůči osobě povinné podle shora citovaného ustanovení zákona o půdě, kterou je P. f. ČR. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhal svého nároku nesprávným typem žaloby proti jiné osobě, než je pasivně legitimovaná, navrhl zamítnutí dovolání dovolacím soudem.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád a některé další zákony (OSŘ), se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolání splňuje náležitosti předpokládané ustanovením §241 odst. 2 OSŘ a je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací důvod je obsahově vymezen tak, že je podřaditelný pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 OSŘ, způsobující zmatečnost rozhodnutí, nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem ( §241 odst. 3 písm. d) OSŘ).
Dovolací soud nesdílí názor soudu odvolacího, že žalobce se nedomáhá určení, zda tu právní vztah je či není, ale určení existence právní skutečnosti. Určení, že žalovaný je povinnou osobou k poskytnutí náhrad podle ustanovení §14 a §16 zákona o půdě, je dle názoru dovolacího soudu určením právního vztahu podle zákona o půdě, protože deklaruje právní vztah mezi osobou, která je oprávněna k přijetí náhrad a osobou, jež je zákonem označována jako osoba povinná k jejich poskytnutí.
Na další otázku, totiž zda žalobce má naléhavý právní zájem na určení tohoto právního vztahu, je rovněž třeba odpovědět kladně. Z obsahu spisu je zřejmé, že otázka, kdo je povinnou osobou k poskytnutí náhrad, nebyla v průběhu let mezi orgány, které přicházejí v úvahu jako osoby povinné, vyjasněna, a že proto nastupuje autorita soudu jako orgánu, který rozhoduje o právech účastníků občanskoprávních vztahů, pokud je neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (§7 OSŘ). V dané věci je dále třeba vzít v úvahu, že věcným rozhodnutím o návrhu žalobce bude jeho postavení učiněno jistým v tom, proti komu má uplatnit nárok na plnění, a to z toho hlediska, zda povinnou osobou bude určen subjekt, za nějž náhradu poskytuje P. f. České republiky, či nikoli.
Z uvedených důvodů dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že na straně žalobce není dán naléhavý právní zájem na určení osoby povinné k poskytnutí náhrady, není správné. Podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ). V něm je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, a rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu