ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1525.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1525/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání D. A., zast. advokátkou, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. února 2001, sp.zn. 12 Co 36/2000 (v právní věci žalobce Z. A., zast. advokátem, proti žalované D. A., zast. advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 54 C 170/94), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. června 1999 pod čj. 54 C 170/94-76 zamítl žalobní návrh žalobce, jímž se domáhal uložení povinnosti žalované vyklidit byt v I. poschodí č.p. 1548 v k.ú. K. P., číslo orientační 16 v B. a vyklizený jej žalobci předat. Současně soud prvního stupně žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 3450,- Kč, které byl žalobce povinen uhradit do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované.
Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 14. února 2001 pod č.j. 12 Co 36/2000-92 tak změnil, že žalobnímu nároku žalobce vyhověl, když žalovanou zavázal k vyklizení předmětného bytu do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Žalovaná byla zároveň uznána povinnou nahradit žalobci na nákladech řízení částku ve výši 4.065,- Kč k rukám advokáta žalobce.
Krajský soud ohledně skutkových zjištění vycházel z toho, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitosti, ve které se sporný byt nachází. Původně byla z hlediska vlastnictví domu situace taková, že nemovitost byla v podílovém spoluvlastnictví účastníků s tím, že v rozsahu ideálních 3/4 byl vlastníkem žalobce a zbývající 1/4 byla v bezpodílovém spoluvlastnictví obou účastníků. Po rozvodu manželství účastníků a po vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví připadl do vlastnictví žalobce i zbývající podíl v rozsahu ideální 1/4. Žalobce se tedy stal výlučným vlastníkem nemovitosti a je nepochybně aktivně legitimován k podání projednávané žaloby. Bylo však otázkou, zda žalovanou neváží k předmětnému bytu taková práva, která by ji garantovala jeho užívání. Žalobkyně totiž v předchozím řízení předložila listinu, kterou soud prvního stupně posoudil jako způsobilý právní podklad pro vznik nájemního vztahu žalované k předmětnému bytu.
Odvolací soud se však s tímto názorem městského soudu neztotožnil. Podle krajského soudu nemůže listina ze dne 25. 2. 1997 (stejně jako listina ze dne 9. 9. 1997) představovat nájemní smlouvu, neboť v rozporu s ustanovením §685 odst. 1 občanského zákoníku neobsahuje konkrétní ujednání, které by směřovalo k vyjádření vůle žalobce přenechat předmětný byt do užívání žalované a existenci takového projevu vůle nelze z této listiny bez dalšího ani dovodit. Vzhledem k neexistenci platné nájemní smlouvy potom odvolací soud žalobu žalobce na vyklizení bytu považoval za plně opodstatněnou. Při úvaze o eventuální bytové náhradě pro žalovanou vycházel odvolací soud z faktu majetkového vypořádání mezi bývalými manžely, kdy žalovaná – jako ten, kdo nebude nadále vlastníkem nemovitosti – získala majetkovou hodnotu vyjádřenou v penězích. Pokud by tedy získala vedle této majetkové hodnoty ještě další právo (zajištění jiného způsobu uspokojování bytové potřeby), znamenalo by to jednostranné zvýhodnění jedné ze stran sporu, což by bylo v rozporu se zásadou rovnosti účastníků občansko právních vztahů. Odvolací soud ovšem zohlednil okolnosti daného případu, tedy zejména okolnosti, za nichž vznikl stav, kdy žalovaná předmětný byt užívá, a stanovil lhůtu k vyklizení delší, než bývá v obdobných případech obvyklé.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Podle dovolatelky závěr o neexistenci nájemní smlouvy nemůže obstát. Výpověď žalobce jako účastníka řízení ohledně sporné listiny, kterou označil jako nájemní smlouvu, byla přinejmenším zcela nejednoznačná. Náležitosti nájemní smlouvy přitom nejsou upraveny žádným právním předpisem, podmínkou platnosti není ani písemná forma, může být uzavřena i konkludentně. Smlouva uzavřená mezi účastníky přitom vedle označení „nájemní smlouva“ obsahuje i odkaz na právní předpis, v textu je uvedena kategorie bytu, počet obytných místností a způsob vytápění. V textu je uvedeno i základní nájemné a výměr služeb i způsob placení nájemného. I pokud by soud zaujal stanovisko, že nájemní smlouva nevznikla, měla by být povinnost byt vyklidit vázána na zajištění bytové náhrady. Za situace kdy se žalobce v domě řadu let nevyskytuje, zatímco dovolatelka řádně – společně s dětmi – byt užívá a platí za něj, by soud měl přihlédnout k ustanovení §3 obč. zákoníku.
K dovolání žalobkyně podal žalobce vyjádření, ve kterém se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Sporná listina jednak neobsahuje projev vůle žalobce o přenechání předmětného bytu do nájmu žalované a jednak i z výpovědi žalobce pokud přistoupil k podpisu této listiny vyplývá, že tak učinil pouze z důvodu zamezení vzniku bezdůvodného obohacení. Zajištění bytové náhrady pro žalobkyni není – vzhledem k uskutečněnému majetkovému vyrovnání – na místě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. a) o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Po přezkoumání věci došel dovolací soud k závěru, že dovolání není důvodné.
Sporná listina - žalobcem označená jako nájemní smlouva – skutečně obsahuje některé zákonem dané náležitosti, za platnou nájemní smlouvu ve smyslu ustanovení §685 a §686 občanského zákoníku ji však považovat nelze. Jak správně uvedl Krajský soud v Brně, nájemní smlouva musí obsahovat vyjádření jednoznačné vůle pronajímatele přenechat nájemci byt, který je v ní označen, do užívání. Takovéto vyjádření v listině ze dne 25. 2. 1997 (a stejně tak v listině ze dne 9. 9. 1997) obsaženo není a použité formulace takto nelze vyložit ani za použití ustanovení §35 občanského zákoníku. Absence podstatné náležitosti má za následek neplatnost předmětné smlouvy.
Nelze rovněž přisvědčit názoru dovolatelky, pokud uvádí, že platnost nájemní smlouvy není vázána na písemnou formu. Zákonem č. 267/94 Sb., kterým se s účinností k 1. 1. 1995 novelizoval občanský zákoník, doznala změny mj. i dikce ustanovení §686 odst. 1, jehož druhá věta nyní jasně zakotvuje obligatorně písemnou formu nájemní smlouvy. Dovolací soud se však – vzhledem k tomu, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků bylo vypořádáno již ke dni 27. 12. 1993 – zabýval dovolatelčiným právním vztahem k nemovitosti před účinností výše uvedené novelizace. Pokud by totiž byly splněny tehdejší zákonné předpoklady vzniku nájemního vztahu – a to třeba i konkludentně, neboť před 1. 1. 1995 nebyla písemná forma nájemní smlouvy vyžadována – svědčilo by žalované takto platně nabyté právo i dnes. To vyplývá z principu ochrany nabytých práv (iura quaesita) inkorporovaného do ustanovení §879b obč. zákoníku.
Vznik zmíněného práva však musí být podmíněn naplněním tehdy zákonem vyžadovaných podmínek. Jednou z esenciálních náležitostí platné nájemní smlouvy je – a bylo i před novelizací provedenou zákonem č. 267/94 Sb. – úplata za přenechání bytu, tzv. nájemné. O nájemním vztahu žalované by se tedy, za splnění dalších podmínek, dalo uvažovat, pokud by uhrazovala nájemné již v období předcházejícím 1. 1. 1995. Jak ovšem vyplývá z výpovědí obou účastníků před městským soudem dne 20. 10. 1998 a 19. 2. 1999, žalovaná začala žalobci platit nájemné až po zaslání listin označených jako nájemní smlouvy, tedy až v roce 1997. Do té doby nájemné hrazeno nebylo. S ohledem na tuto skutečnost tedy nelze vycházet z toho, že by žalované svědčil nájemní vztah vzniklý před 1. 1. 1995.
Pokud žalovaná ve svém dovolání usiluje o to, aby povinnost vyklidit byt byla za použití §3 obč. zákoníku vzhledem k okolnostem případu vázána na zajištění bytové náhrady, je třeba poukázat na ustálenou soudní judikaturu, podle které soud svým rozhodnutím nemůže s odkazem na citované ustanovení založit neexistující právo či povinnost. Na základě ustanovení §3 o.z. je pouze – za určitých okolností – možné neposkytnout ochranu právoplatně oprávněnému. Takováto situace však v případě žalované nenastala. V této souvislosti je třeba poznamenat, že žalované byla určitá ochrana poskytnuta již rozhodnutím odvolacího soudu, který namísto obvyklé patnáctidenní lhůty pro vyklizení bytu stanovil lhůtu šestiměsíční.
Dovolacímu soudu proto ve světle těchto vývodů nezbylo, než dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.) a dovolání žalované proto bylo podle citovaného ustanovení nutné zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř. a §150 o.s.ř., s ohledem na to, že přiznání náhrady nákladů procesně úspěšnému žalobci vůči žalované by - s přihlédnutím ke všem okolnostem případu - muselo být nazíráno jako nepřiměřená tvrdost.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. října 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu