ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1538.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1538/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání Obce H. m. P., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 23.2.2001, sp. zn. 51 Co 595, 596/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 229/02 (žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované Obci Hlavní město Praha, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 31. 3. 1992, domáhající se uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemku parc. č. 714/1 – díl e, jakož i pozemku parc. č. 715 – díl d, sloučených později do pozemku parc. č. 809/1 v P., rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze 16. 1. 1998, čj. 32 C 229/92-131 tak, že žalobu žalobce zamítl. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované Obci H. m. P. na náhradu nákladů řízení 2.300 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že „náklady proplaceného znalečného 8.354 Kč nese stát“.
K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně usnesením Městského soudu v Praze z 21.9.1998, sp. zn. 53 Co 371/98, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se odpovídajícím způsobem nezabýval námitkou žalované obce, že není nástupcem zaniklé organizace V. ú. s. P. Odvolací soud také zdůrazňoval, že skutečnost, že v mezidobí došlo ke sloučení v žalobě uváděných pozemků, nemůže vzbuzovat pochybnosti o určitosti předmětu sporu, když identita těchto pozemků nebyla zpochybňována, a to ani v posudku znalce z oboru stavebnictví z 8.10.1996. Odvolací soud poukazoval na to, že také nebyl objasněn charakter pozemku v době jeho převodu na stát. Odvolací soud posléze pro další řízení ukládal soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, zda žalobce splňuje zákonné předpoklady podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., týkající se oprávněných osob, a zda k přechodu žalobcem požadovaných pozemků na stát došlo způsobem uvedeným v ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., jakož i otázkou eventuální zastavěnosti žalobcem uváděných pozemků.
V dalším průběhu řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem z 28.2.2000, čj. 32 C 229/92-190, tak, že uložil žalované Obci H. m. P. uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemku parc. č. 809/15 (o výměře 3.137 m˛) „s výjimkou 362 m² - dílu d/ bývalého pozemku parc. č. 715 v katastrálním území H..“ Žalované obci bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 9.200 Kč do 4 dnů od právní moci rozsudku a v téže době zaplatit i na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 8.354 Kč na náhradu státem zálohovaných nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobu žalobce pokládal tento soud za důvodnou, i když ne zcela.
Žalobce pokládal soud prvního stupně za oprávněnou osobu podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., která podala sama výzvu k vydání věcí (§5 odst. 1, věta třetí, téhož zákona). Žalovanou obec pokládal soud prvního stupně za povinnou osobu ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí; na žalovanou obec totiž přešla, podle názoru soudu prvního stupně, práva a povinnosti původní investorsko-inženýrské organizace Výstavba účelových staveb Praha, která věci uvedené v žalobě žalobce držela, ale byla usnesením Zastupitelstva H. m. P. zrušena ke dni 31.12.1992.
Soud prvního stupně poukazoval na to, že žalobcem uváděný pozemek původního parcelního čísla 715 v H. byl lesem, z něhož rodiče žalobce prodali díl (označený d/) o výměře 362 m˛; byl proto uvedený soud toho názoru, že se na tento pozemek vztahují ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a že proto nemůže být o takovém pozemku rozhodováno v občanském soudním řízení pro nedostatek pravomoci soudu. Vykoupená část pozemku parc. č. 715 (díl d/) byla pak spolu s dílem e/ pozemku parc. č. 714/1 sloučena v pozemek parc. č. 809/1, na jehož části byly postaveny rodinné domky a zbývající nezastavěná část byla pak vyloučena do nového pozemku parc. č. 809/15, o jehož vydání žalobce žádá. Ohledně tohoto pozemku pokládal soud za prokázané, že šlo o pozemek, ohledně jehož prodeje byla uzavřena kupní smlouva v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.), když na prodávajícího otce žalobce, který už byl v poměrně vysokém věku, byl vyvíjen k prodeji nátlak a pozemek byl prodán za 108.212,40 Kč, třebaže jeho cena činila 135.537 Kč.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě žalobce vyhověl.
Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 12.9.2000 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 23.2.2001, sp. zn. 51 Co 595, 596/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu potvrzen „s upřesněním, že pozemek parc. č. 809/15 má výměru 3.499 m˛“. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení byl změněn tak, že jejich výše činí 12.015 Kč; jinak byl výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud byl toho názoru, že odvolání žalované obce nebylo důvodné.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., která také včas uplatnila výzvu k vydání nemovitostí, a že žalovaná obec je povinnou osobou (§4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), protože je právní nástupkyní původní žalované Výstavby účelových staveb Praha, kterou zřídila a také k 31.12.1992 zrušila žalovaná obec, takže při zrušení této právnické osoby bez likvidace přebrala žalovaná obec její práva a povinnosti ve smyslu ustanovení §20a občanského zákoníku a ve smyslu ustanovení §31 odst. 4 rozpočtových pravidel (viz č. 576/1990 Sb.). Odvolací soud byl i toho názoru, že soud prvního stupně správně posuzoval existenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek v době uzavření kupní smlouvy ohledně pozemku ze strany státu a otce žalobce.
Odvolací soud pouze přisvědčil námitce žalované obce, že vydávaný pozemek byl ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nesprávně identifikován; pozemek parc. č. 809/15 má výměru 3.499 m˛, nikoli 3.137 m˛, a to podle geometrického plánu, jenž je nedílnou součástí rozsudku.
Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu, a to tak, že výši těchto nákladů řízení stanovil částku 2.015 Kč. Jinak byl výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou obec v řízení zastupoval, dne 6.4.2001 a dovolání ze strany této žalované proti rozsudku odvolacího soudu, který uvedeného dne nabyl právní moci, bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 4.5.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Odvolávající se žalovaná obec navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že přípustnost dovolání je tu dána tím, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání podávala z těch důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání bylo zdůrazňováno, že v době, kdy nabyl účinnosti zákon č. 87/1991 Sb., byla původním držitelem sporného pozemku organizace Výstavba účelových staveb Praha 1. Podle názoru dovolatelky neexistuje žádný právní důvod, podle něhož by sporný pozemek přešel na žalovanou obec, a to ať již důvod smluvní nebo zákonný. V odvolacím řízení žalovaná obec opakovaně namítala tuto skutečnosti a odkazovala na skutkovou i právní rozpornost závěrů soudu prvního stupně, ale bezvýsledně. Protože se odvolací soud citovanou námitkou nezabýval, je žalovaná obec toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Odvolací soud postupoval v řízení i nesprávně v tom, že při rozhodnutí o vydání věcí přičítal žalobci i podíly dalších oprávněných osob. Dovolatelka také vytýkala, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, a to i ohledně chybné výměry pozemku.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb.ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také odvolacímu soudu ukládal bod 15 hlavy první dvanácté části zákona č. 302000 Sb. projednat odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů. V daném případě také odvolací soud při rozhodování o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku z 20.3.2001 na citované přechodné ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. poukazoval.
Přípustnost dovolání bylo tedy nutno ve smyslu uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., která jsou kogentní, posoudit podle ustanovení §236 a násl. občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (v již citovaném znění) dovolání bylo přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v předchozím rozhodnutí soudu prvního stupně, které odvolací soud zrušil.
V daném případě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze 16.1.1998, čj. 32 C 229/92-131, jímž žalobu žalobce zamítl. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 21.9.1998, sp. zn. 53 Co 371/98. Poté rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem z 20.3.2000, čj. 32 C 229/92-190, jímž rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku; odvolací soud (Městský soud v Praze) rozsudkem z 23.2.2001, sp. zn. 51 Co 595, 596/2000, tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolací soud proto, vycházeje ze slovního znění ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) , shledal dovolání dovolávající se žalované obce přípustným.
Jako dovolací důvody bylo v dovolání uplatňováno, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodování ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Postupem soudu v průběhu řízení je činnosti, která vydání soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, jímž je průběh řízení zhodnocen (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V dovolání dovolatelky byly obsaženy výtky spočívající v tom, že „marně byly uplatňovány námitky“ proti žalobnímu návrhu, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž odstranil pochybení spočívající ve výměře vydávaného pozemku. Z uvedeného vyplývá, že tyto v dovolání obsažené výtky směřují k tvrzenému nedostatku neúplného zjištění skutkového stavu věci a dále pak se již netýkají postupu soudu v řízení, ale týkají se vlastní rozhodovací činnosti soudu. Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že tu bylo dáno ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu postižení řízení vadou (a to jinou vadou než vadami uvedenými v §237 občanského soudního řádu), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V dovolání byl v daném případě uplatňován také další dovolací důvod, že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., podle ustanovení §5 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb. a podle ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. Tato ustanovení se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se zabývat ještě tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §5 odst. 1, věta třetí, zákona č. 87/1991 Sb., je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle ustanovení §5 odst. 2 téhož zákona jen některá z nich, vydá se jí věc celá. V daném případě nešlo na straně původních vlastníků nemovitostí před tím, než přešly na stát, o podílové spoluvlastnictví, u něhož nemůže být celá věc vydána jen některému z podílových spoluvlastníků (viz k tomu č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 110 a 115 /244 a 249/).
Z těchto citovaných ustanovení právních předpisů i právních závěrů z rozhodnutí a stanovisek uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, z nichž dovolací soud vychází, vycházel i odvolací soud v této projednávané věci. Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru obsaženému v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, že přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Neshledal proto dovolací soud, že by tu byl dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Protože tedy dovolatelkou uplatňované důvody ani podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), ani podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (v již citovaném znění) nebyly v řízení o dovolání shledány, přistoupil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 téhož právního předpisu k zamítnutí dovolání dovolávající se žalované obce.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. září 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v. r.
předseda senátu