ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1556.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1556/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) Ing. J. P., B) E. S., C) H. Š. a D) A. T., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému D. M., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 147/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 1999, č. j. 15 Co 43/99-98 a 15 Co 44/99-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 13.6.1996 u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhali se žalobci vydání rozsudku ukládajícího žalovanému povinnost vyklizení bytu blíže popsanému v petitu žaloby.
Obvodní soud v Praze 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16.10.1998, č. j. 20 C 147/96-80, zamítl žalobu na uložení žalovanému povinnosti vyklidit a vyklizený žalobcům předat předmětný byt Uzavřel, že žalovaný v řízení prokázal, že se zemřelou nájemkyní vedl společnou domácnost a nemá vlastní byt. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §706 odst. 1 o z. Usnesením téhož soudu ze dne 9. 11. 1998, č.j. 20 C 147/96-83, rozhodl o náhradě zbývajících nákladů řízení.
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobci tvrdili mimo jiné, že v řízení nebyl podán spolehlivý důkaz o tom, že původní uživatelka bytu M. M., užívala vůbec byt na základě platného právního důvodu. Namítali, že se uživatelkou měla stát na základě rozhodnutí o schválení výměny bytů. Rozhodnutí o tom předložené v průběhu řízení však není opatřeno doložkou právní moci. Proto ani následná dohoda o předání a převzetí bytu uzavřená mezi M. M. a OPBH P. nemohlo platně založit vztah užívání bytu podle tehdejších předpisů. Důkazní břemeno o vzniku práva užívání bytu (jenž se mělo později transformovat do práva nájmu M. M.) přitom zatěžuje žalovaného, jenž teprve od existence práva nájmu by mohl odvozovat své právo, které na něj z titulu údajného vedení společné domácnosti mohlo přejít.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.4.1999, č.j. 15 Co 43/99 a 15 Co 44/99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení. Dále zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 9.11. 1998 a věc vrátil v tomto rozsahu témuž soudu k dalšímu řízení. Rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání. Převzal skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že na žalovaného přešlo podle §706 odst. 1 o z. právo nájmu předmětného bytu, neboť prokázal svá tvrzení o naplnění zákonných podmínek pro přechod tohoto práva. V tomto směru dospěl odvolací soud k závěru, že důkaz předmětným rozhodnutím o schválení dohody o výměně bytů, byť postrádajícím doložku právní moci, nemůže být zvrácen pouhou nedoloženou námitkou, že právní moc zmíněného rozhodnutí nenastala. Podle odvolacího soudu z výsledků dokazování nevyplývá, že by po vydání prvostupňového správního rozhodnutí následovalo odvolací řízení nebo že by došlo např. k závadě při jeho eventuelním doručování či jiné skutečnosti, která by vedla k závěru, že rozhodnutí právní moci nenabylo. Naopak bylo podle odvolacího soudu zjištěno, že na základě předloženého rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytů byla s M. M. uzavřena dohoda o převzetí bytu. Uvedená zjištění podléhají volnému hodnocení důkazů ve smyslu §132 o.s.ř. za situace, kdy příslušný správní spis není k dispozici. Odvolací soud se jinak ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně o tom, že žalovaný prokázal okolnosti svědčící pro přechod práva nájmu z M. M. na svou osobu.
Výrok o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že posuzování otázky navržené k dovolacímu přezkumu mělo povahu hodnocení skutkové otázky a nečiní tak rozsudek po právní stránce zásadního významu, jak má na mysli §239 odst. 1 o.s.ř.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolatelé namítali, že předchozí uživatelce bytu nevzniklo právo osobního užívání bytu, později nájemní právo a žalovaný tuto skutečnost nijak neprokázal. Podle dovolatelů není rovněž správný závěr odvolacího soudu ohledně přechodu práva nájmu podle §706 odst. 1 o z. Odkazovali na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.3.1999, sp.zn. 22 Cdo 1156/98. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku zásadního právního významu. Navrhli zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhoval namítl, že dovolání není důvodné a je v rozporu s právními předpisy.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. V tomto rozhodnutí jsou proto nadále uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.(dále jen ,, o.s.ř.\").
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodává a ostatně to dovolatel ani netvrdí. Vzhledem k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Rozsudku soudu prvního stupně sice předcházelo jeho dřívější rozhodnutí, jmenovitě rozsudek ze dne 6.12.1996, č.j. 20 C 147/96-45, jímž byla původní žaloba zamítnuta. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21.11. 1997, č.j. 21 Co 221/97 a 21 Co 222/97. Stalo se tak však z důvodů po výtce procesní povahy, aniž by odvolací soud zaujal závazný právní názor k meritu věci. Z této okolnosti proto nelze dovodit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání nebyla založena ani výrokem odvolacího soudu podle §239 odst. 1 o.s.ř. Zbývá proto posoudit, zda je dána přípustnost dovolání z důvodu uplatněného dovolateli podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V této věci zástupce žalobců v průběhu odvolacího řízení dne 22.4. 1999 (č.l. 96 spisu) učinil návrh ve smyslu §239 o.s.ř., aby odvolací soud připustil dovolání, a to pro otázku posouzení vzniku užívacího práva zemřelé nájemkyně a důkazního břemene ohledně posouzení této otázky, tedy zda nastala či nenastala právní moc na rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytů, jakož i k otázce, kdo je v tomto řízení povinen nést důkazní břemeno k prokazování této skutečnosti.
Odvolací soud přiléhavým a přesvědčivým způsobem zdůvodnil, že nesouhlas účastníků řízení nesoucí se k námitkám, které obsahově představují skutkovou podstatu dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c)o.s.ř. nemůže odůvodňovat účinně návrh na založení přípustnosti podle §239 odst. 2 o.s.ř.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.
Předpokladem úspěšnosti námitky žalovaného o tom, že na něj přešlo právo nájmu postupem podle §706 odst. 1 o.z. je přirozeně prokázání skutečnosti, že právní titul někdejšího osobního užívání bytu (transformovaný později do práva nájmu) ku dni úmrtí předchozího nájemce skutečně platně existoval. Tento právní závěr činí soud (prvního stupně či soud odvolací) na základě důkazů, které účastníci ve sporu navrhli a které byly postupem podle občanského soudního řádu také provedeny. V této věci odvolací soud vycházel z dostupných v této věci navržených a k důkazu provedených důkazů, zejména pak listinného důkazu, jímž bylo rozhodnutí o schválení výměny bytů mezi A. L. a M. M., které bylo vydáno dne 19. 3. 1980, jakož i dále z dohody o předání a převzetí předmětného bytu, která byla v návaznosti na toto rozhodnutí uzavřena dne 24. 8. 1980. Kromě toho vycházel z nesporných zjištění patrných ze spisu, že totiž od účinnosti této dohody až do svého úmrtí M. M. (zemřelá dne 22. 12. 1995), předmětný byt rovněž řádně užívala. Přitom odvolací soud vycházel ze zjištění, že v řízení nebylo ani tvrzeno, ani prokázáno, že by po vydání zmíněného rozhodnutí o schválení výměny bytů došlo buďto k podání odvolání některou z účastnic výměny bytů nebo k závadě, která by zabránila doručení uvedeného rozhodnutí.
V souladu s ustanovením §132 o.s.ř. byly soudy obou stupňů oprávněny a povinny postupovat při hodnocení důkazů v rámci své volné úvahy. Procesní situace v soudním řízení začasté vylučuje možnost provedení přímého důkazu listinným důkazem z příslušného spisu soudu příp. správního orgánu. To samo o sobě nemůže vést k závěru o nemožnosti zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení §120 a násl. o.s.ř. Podle okolností případu by takový formalistický požadavek vedl k odepření práva na soudní ochranu účastníka, který se svým nárokem obrátil na rozhodnutí soudu. Za využití důsledků plynoucích z povinnosti tvrzení (§120 odst. 1 o.s.ř.) je pak věcí soudu, zda a nakolik z dostupných důkazů učiní odpovídající skutkový závěr, to vše při respektování zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §132 o.s.ř. Odvolacímu soudu nelze upřít správnost jeho skutkových zjištění vyplývajících ze shora uvedeného skutkového stavu, pokud při absenci úplné spisové dokumentace týkající se spisu, v němž bylo vydáno rozhodnutí o schválení směny bytů ze dne 19. 3. 1980, dospěl k výše uvedeným skutkovým závěrům. Ty pak odůvodňovaly jeho jinak správný prejudicielní závěr o tom, že v důsledku rozhodnutí tehdy kompetentního orgánu došlo k vydání rozhodnutí, které nepochybně nabylo právní moci a bylo realizováno následnými dohodami o předání a převzetí bytu s oběma účastnicemi dohody o směně bytů.
Odvolací soud tak postupoval v souladu s ustálenou aplikací ustanovení §120 a násl., zejména pak §132 o.s.ř., jeho rozhodnutí je v souladu s konformní judikaturou vztahující se k dokazování v občanském soudním řízení, takže uvedený postup nelze považovat za řešení otázky lišící se od již akceptované ustálené soudní praxe.
Pokud tedy dovolatelé akcentují důsledky plynoucí ze zásady o břemenu tvrzení a z něho plynoucího důkazního břemen, nelze jim v této věci přisvědčit. Vzhledem k závěrům, které odvolací soud v této věci učinil, a které se tudíž vymykají z mezí dovolacího přezkumu při shora uvedené přípustnosti dovolání v této věci, neznamená postup a následné rozhodnutí odvolací soudu, že by řešení skutkových otázek znamenalo, že jeho rozhodnutí řeší otázku zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. Nelze v této souvislosti pominout, že jsou to žalobci, které zatěžuje povinnost tvrzení a tomu odpovídající důkazní břemeno v tom, že by rozhodnutí o schválení směny bytů nenabylo právní moci. Odkaz dovolatelů na závěry jimi zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou takto nepřípadné, neboť shora naznačený skutkový stav a z něho vyplývající procesní situace není podřaditelná pod aplikaci závěrů uvedeného rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá závěr, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, ohledně něhož nelze dovodit přípustnost dovolání z žádného ustanovení občanského soudního řádu. Dovolací soud proto musel podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přistoupit k odmítnutí podaného dovolání, aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek v dovolání uvedených.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní. Ohledně nákladů vynaložených na vyjádření žalovaného k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 o.s.ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu o možném nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a to v daném případě vzhledem jednak k povaze projednávané právní věci a jednak vzhledem k obsahu uváděného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího stručně procesní vyjádření žalobců učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. října 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu