ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1562.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1562/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) L. H. a B) G. H., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému M. H., zastoupenému advokátem, o žalobě na zdržení se povinnosti zásahu do práva společného nájmu bytu žalobců a o vzájemném návrhu žalovaného na vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 194/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.5.2001, č.j. 19 Co 937/2001-80, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 26.6.2000 u Okresního soudu v Českých Budějovicích domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že je nájemcem bytu blíže popsanému v petitu žaloby. Návrhem došlým témuž soudu dne 3.8.2000 žalobce rozšířil žalobu, když na stranu žalobce doplnil manželku G. H. a změnil petit ve smyslu žaloby na určení povinnosti zdržet se jakéhokoliv zásahu do práva společného nájmu žalobců k předmětnému bytu.
Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 8. 2000, č.j. 11 C 194/2000-9, připustil přistoupení dalšího účastníka, G. H., na stranu žalobce a změnu žaloby. Rozsudkem ze dne 1.2.2001, č.j. 11 C 194/2000-66, zamítl pak žalobu na určení povinnosti žalovaného zdržet se jakéhokoliv zásahu do práva společného nájmu žalobců k bytu blíže popsanému ve výroku rozsudku. Současně zamítl vzájemný návrh žalovaného na uložení povinnosti žalobcům byt vyklidit a vyklizený předat žalovanému do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaný vedli společnou domácnost přibližně od roku 1993. Žalobce se nastěhoval k žalovanému, zdržoval se v bytě a společně se žalovaným hospodařil, oba platili poměrnou část nájmu a služeb spojených s užíváním bytu. Avšak v průběhu doby žalovaný společnou domácnost opustil, nastěhoval se ke své přítelkyni a později ke své dceři. V roce 1998 se k žalobci přistěhovala jeho budoucí manželka, s níž v roce 1999 uzavřel manželství. Při těchto zjištěních dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci a žalobkyni vznikl společný nájem podle §704 o. z. Uzavřel, že žalovaný opustil společnou domácnost ve smyslu §708 o. z., takže došlo k přechodu nájmu na prvního žalovaného podle ustanovení §706 odst. 1 o. z. Po uzavření sňatku prvního žalovaného s druhou žalovanou jim tak oběma svědčí právo společného nájmu žalobců k předmětnému bytu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 5. 2001, č.j. 19 Co 937/2001-80, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Odvolací soud převzal skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že na žalobce přešlo právo nájmu předmětného bytu podle §706 odst. 1 o . z. ve spojitosti s §708 o. z., neboť prokázal svá tvrzení o naplnění zákonných podmínek pro přechod tohoto práva. Rovněž se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně vzniku společného nájmu předmětného bytu ve smyslu §704 o. z.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, které doplnil dovoláním došlým 8. 8. 2001. Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o. s. ř. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatele oba soudy nesprávně posoudily aplikaci ustanovení §708 o. z. Popíral proto, že by mohlo dojít k přechodu práva nájmu na žalobce podle §706 odst. 1 o. z. Namítal, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem i s právem procesním. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. Současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání není přípustné.
Řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby dne 26. 6. 2000, tedy za účinnosti občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (to je do dne 31. 12. 2000). Rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 1. 2. 2001 tak bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k ustanovení bodu 15. hlavy I. - přechodná ustanovení k části první - zákona č. 30/2000 Sb., proto i odvolací soud projednal a rozhodl věc podle dosavadních právních předpisů. Z hlediska dovolacího řízení pak třeba vycházet z ustanovení bodu 17. těchže přechodných ustanovení, podle nichž dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. se rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání. Uvedený důsledek vychází z povahy ustanovení bodu 15. a 17. zmíněných přechodných ustanovení, neboť jde o předpis kogentní povahy, od nichž se soud nemůže odchýlit. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.\").
Podle §236 ost. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z obsahu spisu se nenabízí závěr - a ostatně to dovolatel ani netvrdí - že by řízení bylo zatíženo některou z vad řízení (důvody zmatečnosti) uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., jejichž prokázání by zakládalo přípustnost dovolání a současně existenci dovolacího důvodu podle §242 odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž tomu předcházelo obsahově jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudu s účinky vázanosti tohoto soudu právním závěrem odvolacího soudu.
Dovolatel (vzhledem k shora uvedené nutnosti aplikace dosavadních procesních předpisů) zřejmě nepřípadně uplatnil tvrzení o dovolacím důvodu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž výslovně odkazuje. Tomuto jeho tvrzení odpovídala možnost založená podle ustanovení §239 odst. 1, resp. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000. Odvolací soud však nezaložil přípustnost dovolání výrokem svého potvrzujícího rozsudku, aniž žalovaný využil možnosti uvedené v §239 odst. 2 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití §224 odst.1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu