ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1573.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1573/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) MUDr. J. Š., B) A. K., C) J. K. a D) I. K., všech zastoupených advokátkou, proti žalovanému A. G., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 524/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.3.2001, č.j. 12 Co 71/2001-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 29.12. 1999 u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhali se žalobci uložení povinnosti vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat byt blíže popsaný v petitu. Tvrdili, že jsou spoluvlastníky předmětného bytu, který žalovaný užívá bez právního důvodu.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 9. 2000, č.j. 11 C 524/99-27, uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat do 15 dnů od právní moci rozsudku byt sestávající ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím, I. kategorie, umístěný ve 3. patře domu č.p. 59 v P., N. ulici 112.. Vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž žalobce v rozhodné době vedl společnou domácnost se svou manželkou A. G. To samo o sobě vylučuje, aby byl současně příslušníkem domácnosti zemřelého nájemce (své babičky). Nesplnil tak jednu ze zákonných podmínek pro přechod nájmu bytu po zemřelém nájemci, jak to vyžaduje ustanovení §706 odst. 1 o. z., totiž vedení společné domácnosti s nájemcem bytu ke dni jeho úmrtí.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21.3. 2001, č.j. 12 Co 71/2001-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a shodně se závěrem soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno a nepodařilo se mu prokázat, že by žil v den smrti své babičky H. D. ve společné domácnosti tak, jak to má na mysli ustanovení §706 odst. 1, věta prvá o.z. Uzavřel, že žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu. Výrok o zamítnutí přípustnosti dovolání zdůvodnil odvolací soud tím, že podle jeho názoru v tomto případě nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., neboť právní závěr, že fyzická osoba může vést s jinými osobami pouze jednu společnou domácnost je v souladu s konstantní judikaturou.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 18.5.2001 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Uplatnil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm b) o.s.ř. Tvrdil, že soudy obou stupňů nesprávně vyložili ustanovení §706 odst. 1, věta prvá o. z. Podle dovolatele má zásadní právní význam v odvolání ze dne 21.3.2001 vznesená otázka - zda je možno vést dvě společné domácnosti. Poukazoval též na rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 o. z. s ohledem na skutečnost, že žalovaný žil v předmětném bytě již od dětství. Odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 2 Cdon 883/96 a na nález Ústavního soudu II. ÚS 544/2000 ze dne 12.3. 2001. Navrhl odklad vykonatelnosti rozhodnutí a současně zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), že však dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek ( jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují ) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.
Z obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu (č.l. 48 spisu) vyplývá, že v rámci závěrečného návrhu právní zástupce žalovaného pro případ potvrzení napadeného rozsudku žádal „připuštění dovolání s tím, že otázku právního významu spatřoval v tom, zda je možno vést dvě společné domácnosti.\" Odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl s odůvodněním, že nešlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu tak, jak to má na mysli ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.
S tímto závěrem odvolacího soudu nezbývá, než se ztotožnit. Za otázkou zásadního právního významu nelze považovat výklad učiněný odvolacím soudem v konkrétní, jedinečné věci, jestliže se právní posouzení odvolacího soudu vázalo na skutková zjištění v konkrétním případě. Právní otázka řešená odvolacím soudem se koncentrovala do výkladu ustanovení §706 odst. 1 o.z., podle něhož jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, se s ním žili v den jeho smrti:
a) ve společné domácnosti a
b) nemají vlastní byt.
Odvolací soud poukázal na závěry ustálené judikatury, která vyžaduje průkaz společného bydlení trvalého, tedy takového, při němž jak nájemce bytu, tak i spolužijící osoba považují soužití za trvalou základnu pro uskutečňování potřeby bydlení a kdy spolužijící osoba považuje prostředí bytu nájemce za svůj domov a také nájemce toto jejich soužití takto chápe.
K výkladu zaujatému odvolacím soudem lze připomenout závěry vyslovené Nejvyšším soudem České republiky v usnesení ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2654/98. Podle něj vzhledem k současné právní úpravě (odhlédne-li se od vzniku práva nájmu v důsledku konverze někdejšího užívacího práva k bytu, případně práva společného užívání bytu podle dřívější předpisů v důsledku ustanovení §871 odst. 1 o.z.), je nájemní vztah mezi pronajimatelem a nájemcem bytu založen na smluvním základu (§685 o.z.). Ustanovení §706 odst. 1 o.z. zakládá právo nájmu ve prospěch zvláště kvalifikovaných subjektů v něm vyjmenovaných, u nichž převažuje příbuzenský vztah, za současné existence dalších dvou předpokladů, to je, že takové osoby (nebo osoba) vedly s původním nájemcem společnou domácnost a neměly vlastní byt. Svou povahou jde tedy o ustanovení, které vybočuje z pravidelného způsobu vzniku nájemního vztahu (totiž uzavřením smlouvy nájemní) a ze zákona zakládá jiný - náhradní - způsob vzniku takového nájemního vztahu, který je zřejmě odůvodněn jak respektováním příbuzenského vztahu, tak dalšími shora zmíněnými podmínkami. Je tedy zřejmé, že výklad tohoto ustanovení musí být spíše restriktivní, neboť v opačném případě by mohlo docházel k nežádoucímu omezení práv pronajímatele bytu. Z toho dále plyne, že ke vzniku práva nájmu podle tohoto ustanovení může dojít jen při prokázání vedení společné domácnosti s původním nájemcem (který zemřel), jež musí existovat v době jeho úmrtí. Jde tedy o výklad pojmu, zda fyzická osoba může být současně v postavení příslušníka více domácností. Tento závěr je zřejmě pojmově vyloučen. Ustanovení §115 o.z., jež je použitelné i v jiných právních odvětvích (tak typicky v oblasti trestního práva hmotného a procesního) definuje pojem fyzické osoby jako příslušníka pouze jediného spotřebního společenství. Shodně k věci přistupují i předpisy práva finančního (srov. např. ust. §12, §15 zákona ČNR o daních z příjmů č. 586/1992 Sb., v platném znění). Ten, kdo tvrdí, že se shora uvedeným postupem stal nájemcem bytu, musí prokázat, že prvky charakterizující trvalé spotřební společenství mezi osobou uvedenou v §706 odst. 1 o.z. a původním (později zemřelým) nájemcem bytu, byly na straně žalobce dány ku dni úmrtí nájemce. Absence byť i jednoho z předpokladů (totiž existence společné domácnosti s nájemcem a okolnost, že osoba uvedená v ustanovení §706 odst. 1 o.z. neměla vlastní byt) vylučuje možnost aplikace §706 odst. 1 o.z. s důsledky vzniku nájemního vztahu vůči takové osobě,
Lze proto konstatovat, že v této věci odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou výkladovou praxí. Formulace otázky navržené žalovaným k dovolacímu přezkumu obsahově znamená polemiku se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jde o námitky skutkové povahy v jedinečném posuzovaném případu, které nelze podřadit pod pojem otázky zásadního právního významu. Pak je ovšem důvodný závěr odvolacího soudu, že podmínky pro založení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nebyly dány. Ani dovolací soud nemá za popsané situace důvod odchýlit se od této správné úvahy odvolacího soudu. Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatele na jím uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 2 Cdon 883/96 je nepřípadný, neboť se vztahuje k jiné skutkové a právní situaci, než která byla předmětem řešení tohoto sporu.
Z obsahu spisu nevyplývá a ostatně to dovolatel ani netvrdil, že by řízení trpělo některou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. zakládajících obecně přípustnost dovolání. Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž nelze přípustnost dovolání dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch, k nákladům spojeným s vyjádřením žalobců k dovolání žalovaného dovolací soud nepřihlédl, když toto nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu