ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1632.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1632/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce B. d., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) M. Č. a 2) P. Č., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 85/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2001, č. j. 16 Co 107/2001-145, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 12. 3. 1996 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal se žalobce uložení povinnosti žalovaným vyklidit byt blíže popsaný v petitu žaloby. Tvrdil své vlastnictví k domu, v němž se předmětný byt nachází. Žalovaný měl být údajně členem Lidového bytového družstva v P. od 28. 3.1985, které mu bylo zachováno i po vyčlenění Bytového družstva podle ustanovení §49 zákona č. 176/1990 Sb., z LBD P. ke dni 19. 12. 1991. Podle žalobce však žalovaný užívá byt, aniž mu tento byl řádně přidělen, takže nájemní smlouva uzavřená s ním dne 17. 6. 1994 je neplatná.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 12. 2000, č.j. 7 C 85/96-125, žalobu v plném rozsahu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že předmětný byt se nachází v domě ve vlastnictví žalobce. Ten vznikl zápisem do obchodního rejstříku dnem 24. 3. 1992. Žalovaný užívá předmětný byt na základě nájemní smlouvy ze dne 17. 6. 1994. S přihlédnutím k závěru znaleckého zkoumání v této věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že tuto smlouvu podepsal předseda Bytového družstva (právního předchůdce žalobce) a členka představenstva téhož družstva K. L., to vše v souladu se stanovami družstva. Sporný byt byl podle výsledků kolaudačního řízení ze dne 28. 2. 1938 označen jako byt 1+1, 4+1 a 2+1. Podle hodnocení soudu prvního stupně tak od roku 1938 v 1. patře předmětného domu se nacházel jeden byt 4+1 (o nějž se vede spor) a dále jeden byt 1+1 (obsahující předsíň) a jeden byt 2+1. Ke změně užívání takto popsaných místností od roku 1938 platně nedošlo.
Uvedený závěr opřel soud prvního stupně o obsah spisu příslušného stavebního úřadu. Pokud v průběhu doby došlo 14. 3. 1968 rozhodnutím odboru výstavby ONV P. k vyslovení přípustnosti stavby zařízení plynových radiátorů v adaptovaných kancelářích, hodnotil je soud prvního stupně pouze jako rozhodnutí o přípustnosti stavby, nikoliv o povolení změny užívání místnosti.
Rozhodnutí komise pro bytového hospodářství téhož ONV ze dne 16. 12. 1967 vyslovující souhlas s tím, aby předmětný byt byl používán jako kanceláře, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nešlo o rozhodnutí vydané ve správním řízení, kterým by došlo k povolení změny užívání místnosti, tedy k rekolaudaci bytových prostor na nebytové. Uvedená komise totiž nebyla orgánem nadaným k rozhodování o této otázce.
Konečně ve vztahu k rozhodnutí odboru bytového hospodářství ONV v P. ze dne 23. 2. 1968 zaujal soud prvního stupně závěr, že jím nebylo rozhodnuto o povolení změny užívání předmětných místností. Tímto rozhodnutím byly pouze předmětné místnosti přiděleny do užívání Lidovému bytovému družstvu. Ustanovení §1 odst. 1 tehdy platného zákona č. 111/1950 Sb. upravovala pouze hospodaření s místnostmi, které byly určeny nebo které byly používány k jiným účelům než obytným. Pokud pak nedošlo k rekolaudaci takových místností a tyto začaly být opět používány jako byt, stalo se tak po právu, neboť uvedené prostory nepřestaly být i nadále místnostmi určenými k bydlení.
Ve vztahu k tvrzením žaloby, že k rozhodnutí o přidělení bytu žalovanému došlo při porušení stanov SBD dospěl soud prvního stupně k závěru, že bez ohledu na skutková zjištění odůvodňující tato žalobní tvrzení, jde o okolnost pro posouzení věci bezvýznamnou. Samotná nájemní smlouva byla totiž v této věci podepsána osobami oprávněnými jednat za družstvo (právního předchůdce žalobce), případné pochybení ve vztahu k interním předpisům družstva se tak nemohlo promítnout do vztahu k smluvní straně (nájemci - v této věci žalovanému). Vzhledem k důsledkům plynoucím z ustanovení §685 o.z. tak vzniklo oběma žalovaným právo společného nájmu k předmětnému bytu. Tento závěr vylučuje možnost vyhovění žaloby podle §126 o.z.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce odvolání, v němž pro případ potvrzujícího rozsudku navrhli připuštění dovolání pro řešení otázek zásadního významu spočívajících v tom:
a) zda se jedná o nebytový prostor nebo byt, a dále
b) zda lze platnost či neplatnost smlouvy posuzovat pouze z hlediska oprávnění osob, které nájemní smlouvu podepsaly, bez ohledu na porušení stanov a interních předpisu družstva.
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Připustil dovolání proti svému rozsudku k řešení otázky „zda smlouva o nájmu bytu je neplatná pro rozpor se stanovami družstva“. K otázce charakteru předmětných místností odvolací soud dovolání nepřipustil, neboť jde především o řešení otázky skutkové, nikoliv právní, přičemž právní posouzení skutkového stavu v této otázce považoval za standardní.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Odvolací soud neuznal správnost odvolací námitky, podle níž pokud byla předmětná bytové jednotka příslušným odborem bytového hospodářství ONV vyčleněna z bytového fondu správním rozhodnutím ze dne 23. února 1968, měla být pak správním rozhodnutím opět do tohoto fondu vrácena. Odvolací soud s poukazem na ustanovení zákona č. 41/1964 Sb. účinného v době od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1991 (jmenovitě §1, §57 odst. 2 a §62 zákona) dovodil, že rozhodnutí národního výboru o vyčlenění místností jako kanceláří nelze považovat za rozhodnutí stavebního úřadu o rekolaudaci předmětných bytových prostor na nebytové, nýbrž za souhlas státního orgánu vykonávajícího státu správu oblasti bytového hospodářství, které zmíněné rozhodnutí stavebního úřadu o rekolaudaci nemohlo nahradit. V projednávané věci nebylo předloženo žádné rozhodnutí o povolení změny užívání podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, případně podle §54, §55 a §58 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon). Vyslovil v této souvislosti závěr, po zrušení zákona č. 41/1964 Sb. zákonem č. 509/1991 Sb. byl odstraněn státem řízený administrativně direktivní režim hospodaření s byty včetně podmínky souhlasu správního orgánu s využitím bytu k nebytovým účelům podle §57 odst. 2 citovaného zákona. K tomu, aby mohl byt být nadále užíván jako byt není třeba vyžadovat nové rozhodnutí správního orgánu, který již uvedenou kompetenci nemá.
Ve vztahu k platnosti uzavřené nájemní smlouvy odvolací soud vyslovil závěr, podle něhož z ustanovení §685 odst. 2 o.z. nelze dovodit závěr o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy, pokud tato byla uzavřena v rozporu se stanovami družstva. Poukázal na princip ochrany dobré víry, jakož i na výslovné ustanovení §20 odst. 1 o.z. Podle posledně uvedeného ustanovení je právnická osoba vázána úkony, které učinily její statutární orgány i v případě, že tyto překročily oprávnění vyplývající z interních předpisů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včas podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z výroku rozsudku odvolacího soudu. S poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tvrdil, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení. Opakoval v tomto směru argumentaci použitou v řízení před soudy obou stupňů. Tvrdil rovněž výslovně, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatele rozsudky soudů obou stupňů neodpovídají ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., a to zejména ve vztahu k posouzení předběžné otázky týkající se charakteru předmětných prostor a platnosti nájemní smlouvy. Dovolatel navrhoval zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Přípustnost dovolání v této věci byla předně založena výrokem rozsudku odvolacího soudu podle §239 odst. 1 o.s.ř., a to pro posouzení výše uvedené otázky zásadního právního významu, jak byla formulována odvolacím soudem. Dovolatel však zřejmě tvrdí přípustnost dovolání rovněž pokud jde o další jím navrženou otázku „týkající se posouzení charakteru předmětných místností“.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením ( vydáním ) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.
Dovolatelem shora formulovaný návrh na připuštění dovolání uvedenému výkladu neodpovídá. Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci správně vychází z vymezení bytu, jako předmětu nájemního vztahu, s důrazem na rozhodnutí stavebního úřadu, jak je přehledně a srozumitelně z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu patrno. Odvolací soud správně odhlédl od existence rozhodnutí, která se opírala o dřívější platnou právní úpravu charakterizovanou oprávněním státu při administrativně direktivním režimu hospodaření s byty podle ustanovení zákona o hospodaření s byty č. 41/1964 Sb. Závěry odvolacího soudu tak odpovídají ustálenému výkladu uvedených předpisů jak z hlediska gramatického, tak ze smyslu a účelu těchto ustanovení a jsou v tomto směru konformní s konstantní judikaturou v této oblasti.
Dovolacímu přezkumu je tak otevřeno posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. ve shora vymezeném rozsahu vyplývajícím z výroku jeho rozsudku. Je proto vyloučeno, aby předmětem dovolacího přezkumu bylo zkoumání jiných (v této věci dovolatelem uplatněných) důvodů. S přihlédnutím k shora uvedeným formulaci dovolání lze za použití §41 odst. 2 o.s.ř. (použitelného podle §243c o.s.ř. i v dovolacím řízení) dovodit, že dovolatel měl na mysli zřejmě i tvrzení nesoucí se k dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. K posledně uvedeným tvrzením ovšem dovolací soud s ohledem na vymezený předmět dovolacího přezkum nemohl přihlížet.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věci podle ustanovení §§685 odst. 2 o.z., §20 odst. 2 o.z. a §39 o.z., která se této právní věci týkala a účastníci řízení na ně v průběhu řízení také poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, popřípadě, zda projednávaná věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení právních předpisů.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Podle §685 odst. 1 věty první o.z. vzniká nájem bytu nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu určitou nebo bez určení doby užívání.
Podle §685 odst. 2 o.z. nájemní smlouvu o nájmu družstevního bytu lze uzavřít za podmínek upravených ve stanovách bytového družstva.
Podle §39 o.z. je neplatný právní úkon, kterým svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §20 odst. 1 o.z. právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří jsou k tomu oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgán).
Podle §20 odst. 2 o.z. za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby, nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.
Z uvedených zákonných ustanovení tak předně vyplývá, že z hlediska esenciálních náležitostí nájemní smlouvy uvedených v §685 odst. 1 o.z. vyžadovaných u všech nájemních smluv, nezakládá znění §685 odst. 2 o.z. nějaké další, specifické, náležitosti nájemní smlouvy ohledně družstevního bytu, jejichž absence by činila nájemní smlouvu ohledně družstevního bytu bez dalšího neplatnou. Z gramatického výkladu posledně uvedeného ustanovení se tak naznačuje, že zákon v tomto směru měl na mysli pouze odkaz na stanovy, jako vnitřní předpis bytového družstva. Jak vyplývá z ustanovení §19 odst. 1 o.z.ve vztahu k §57 odst. 1 obch. zák., jakož i §221 a násl. téhož zákona, zejména §224 odst. 2 písm. b), §225 odst. 3 písm. b) obch. zák. v nyní platném znění, je přijetí stanov podmínkou založení družstva a jeho následného zápisu do obchodního rejstříku s účinky vzniku družstva. Z těchto souvislostí je patrna povaha stanov jako vnitřního předpisu družstva jako právnické osoby, který podrobněji upravuje řadu otázek zejména ve vztahu mezi družstvem a členy, tvorbu orgánů družstva, způsob přijímání jejich rozhodnutí a oprávnění jednat za družstvo navenek. Vztah mezi členem družstva a družstvem je tak vztahem upraveným v obchodním zákoníku ( §1 odst. 1, odst. 2 obch. zák.
Je pak věcí pečlivosti výkonu práv a povinností členů družstva, jakož i důsledného dodržování stanov se strany orgánů družstva, zda a nakolik zejména v procesu přijímání rozhodnutí družstvem na úrovni jeho jednotlivých orgánů, tedy jinak vyjádřeno, vzniku projevu vůle této právnické osoby, jsou ustanovení příslušných smluv plně respektována a podle nich je postupováno. Pro řešení neshod v tomto směru dávají možnost právní nápravy příslušná ustanovení obchodního zákoníku a stanov (srov. kupř. ustanovení §229 dost. 1, odst. 2 obch. zák.). Stát poskytuje ochranu těchto práv v příslušných ustanoveních umožňujících v konkrétních případech přezkum postupu či rozhodnutí družstva nezávislým orgánem (soudem), jako je tomu typicky v případě uvedeném v ustanovení §231 odst. 4 obch. zák. Uvedené důsledky zřejmě vycházejí ze zásady autonomie právnických a fyzických osob, jehož rubem je přirozeně zvýšená odpovědnost těchto subjektů za následky svého rozhodování a právních úkonů, které učinily.
Posledně zmíněný aspekt nemůže zůstat stranou při výkladu dosahu ustanovení §685 odst. 2 o.z.ve vztahu k dovolatelem tvrzených důsledků neplatnosti nájemní smlouvy v tomto případě podle §39 o.z. Ustanovení §685 odst. 2 o.z. svou povahou spadá do oblasti závazkového práva. Pro ně je charakteristická rovnost účastníků ve smyslu §2 odst. 2 o.z.,jakož i plná realizace zásady smluvní autonomie zmíněná v ustanovení §2 odst. 3 o.z. Ingerence státu do závazkových vztahů je tak přípustná pouze v případech zákonem stanovených (o takový případ v posuzované věci nejde), případně nepřímo v aplikaci důsledků absolutní neplatnosti smluvního ujednání podle §39 o.z. Z porovnání okruhu případů absolutní a relativní neplatnosti, odporovatelnosti a možnosti odstoupení od smlouvy, jak je v současné době založena ustanoveními občanského zákoníku v platném znění, je patrno, že důsledky absolutní neplatnosti nastupují pouze v případech výjimečných, při jednoznačném porušení ustanovení zákona nebo jeho obcházení (případně rozporu s dobrými mravy), tedy ve všech případech, kdy ze společensko-ekonomických důvodů je zákonodárce nucen bezpodmínečně odepřít platnost a účinnost takovým úkonům. Imanentní takovému závěru je zpravidla rovněž zájem na ochraně strany, která by byla důsledky absolutně neplatného právního úkonu dotčena. Poskytuje-li právní řád v ustanovení jiných předpisů (v této věci typicky ustanoveními obchodního zákoníku) možnost preventivního zákroku zabraňujícímu absolutní neplatnosti právního úkonu, nevystupuje požadavek na vyslovení absolutní neplatnosti do popřední s takovou naléhavostí.
Uvedený závěr se nabízí v projednávané věci o to důrazněji, bere-li se do úvahy zákonná úprava správně zmíněná již odvolacím soudem, totiž ustanovení §20 odst. 2 o.z. Toto ustanovení právě v zájmu ochrany druhé ze smluvních stran (uzavírající právní úkon s právnickou osobou) chrání dobrou víru takového kontrahenta při kumulativním splnění dvou podmínek zde uvedených. Jednání právnické osoby tuto zavazuje vůči druhému v případě, že:
a) pracovník (člen) právnické osoby jednal i při excesu ze své kompetence, v návaznosti na předmět činnosti této právnické osoby, a
b) ten, s kým bylo jednáno, nemohl vědět, že pi právním úkonu činěném za právnickou osobu jde o exces.
Při splnění obou těchto podmínek je právnická osoba vázána i jednáním učiněným v excesu.
Aplikováno na projednávaný případ nutno přisvědčit závěrům odvolacího soudu v tom, že předmětná nájemní smlouva byla uzavřena osobami podle tehdy platné právní úpravy oprávněnými k jejímu uzavření. Shodný závěr pak platí pro okolnost, zda a nakolik došlo k porušení stanov jako vnitřního předpisu žalobce v souvislosti s absencí projednání záměru o tom, zda a s kým bude nájemní smlouva uzavřena. Při relativním samostatném postavení obou účastníků nájemní smlouvy (družstvo jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce), je tak namístě respektovat důsledky plynoucí z citovaného ustanovení §20a odst. 2 o.z., bez zřetele na to, zda a nakolik došlo k porušení vnitřního předpisu (stanov) družstva při přijetí rozhodnutí vedoucího k uzavření uvedené nájemní smlouvy. Právní závěr odvolacího soudu, podle něhož rozpor s ustanovením stanov se tak navenek v závazkovém vztahu neprojeví, je proto třeba považovat v mezích přípustného dovolacího přezkumu za správný. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu
V Brně dne 18. října 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu