ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1652.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1652/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání 1) V. R. a 2) S. N., oba zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze z 24.1.2000, sp.zn. 39 Co 370/99 (v právní věci žalobců 1) V. R. a 2) S. N., oba zast. advokátem, proti žalovanému P., a.s., zast. advokátkou, o vydání a vyklizení nemovitostí vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 12 C 279/96), takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2000, sp. zn. 39 Co 370/99
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. března 1999 se zrušují v části, pokud jimi bylo rozhodováno o žalobě žalobkyně 1) V. R. proti žalovanému. Současně se zrušují výroky o nákladech řízení v obou rozsudcích, pokud se týkají vztahu žalobkyně 1) a žalovaného. V tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce 2) S. N. se odmítá
III. Pokud jde o náklady řízení ve vztahu mezi žalobcem 2) S. N. a žalovaným, žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11. března l999 pod čj. 12 C 279/96-42 rozhodl tak, že zamítl žalobu na vyklizení a vydání předmětných nemovitostí, vzhledem k tomu, že veškerý majetek žalobců propadl státu poté, co opustili republiku a jejich nárok měl být uplatněn podle restitučních předpisů a nikoliv žalobou vindikační. Náklady řízení nebyly žalované přiznány.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. ledne 2000 rozhodnutí obvodního soudu napadené odvoláním žalobců jako věcně správné potvrdil. Žalované nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Návrh na připuštění dovolání byl zamítnut.
Původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl otec žalobců Ing. S. N., který dne 22. 9. 1944 zemřel v koncentračním táboře v D. Odevzdací listinou okresního soudu civilního pro Prahu východ ze dne 14. 6. 1945 byl majetek po zemřelém Ing. N., tedy i sporné nemovitosti, odevzdán jeho tehdy nezletilým dětem, tj. žalobcům. Vyhláškou ONV P. z 28. 3. 1946, a výměrem téhož ONV, který nabyl právní moci 22. 10. 1946, byl majetek zemřelého Ing. N. konfiskován, a to nejprve podle dekretu prezidenta republiky č. 12 z r. 1945 a následně podle dekretu č. 108 z r. 1945. Je ovšem evidentní, že sporné nemovitosti nemohly být konfiskací postiženy, neboť v té době již nebyly ve vlastnictví Ing. S. N.
Pokud se týká posouzení uplatňovaného nároku, zabýval se odvolací soud nejprve budovami stojícími na části předmětných pozemků. Jak vyplynulo z předmětných důkazů, všechny tyto budovy byly postaveny až po smrti původního vlastníka pozemků, který tak nemohl být jejich vlastníkem, takže je dědictvím po svém předemřelém otci nemohli žalobci získat do svého vlastnictví. Poněvadž žalobci netvrdili, že by zmíněné budovy získali do svého vlastnictví jinak, nepochybil soud I. stupně, když žalobu ohledně těchto budov zamítl.
Pokud se týká sporných pozemků, které žalobci získali do spoluvlastnictví po jejich otci na základě ustanovení §727 - §734 o.z.o., rozlišil odvolací soud genezi vlastnického práva obou žalobců. Zatímco ideální 1/2 předmětných pozemků náležející vlastnicky žalobci propadla ve prospěch státu na základě trestního rozsudku Okresního soudu v Liptovském Mikuláši ze dne 7. 12. 1951, sp. zn. T 217/51, pak u žalobkyně, jak nesprávně dovodil soud I. stupně, tomu tak nebylo. Nebylo totiž prokázáno, že by žalobkyně byla také odsouzena pro tr. čin opuštění republiky, neboť vedle žalobce byla zmíněným rozsudkem odsouzena V. S., roz. L. – žalobcova matka. Aniž však bylo třeba odsouzení žalobkyně v trestním řízení, nastal ze zákona přechod vlastnictví ohledně zbývající id. 1/2 předmětných nemovitostí vlastnicky náležejících žalobkyni na stát podle ust. §453a odst. 1 obč. zák. Přesto, že byl rozsudek Okresního soudu v Liptovském Mikuláši sp. zn. T 217/51, týkající se žalobce, zrušen usnesením téhož soudu z 27. 9. 1990, sp. zn. RT 183/90 podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a je tudíž třeba vycházet z toho, že rehabilitovaný žalobce své vlastnictví neztratil, ust. §23 odst. 2 téhož zákona prakticky nedovoluje, aby žalobce získal svůj majetek zpět reivindikací. Toto ustanovení odkazuje na postup podle zvláštního restitučního zákona (ať už zák. č. 87/1991 Sb. či zák. č. 229/1991 Sb.). Zmíněný postup dopadá zcela i na žalobkyni, která se reálného vydání id. 1/2 pozemků může domáhat rovněž pouze postupem podle restitučního zákona. Odvolací soud proto, byť s poněkud odlišným právním názorem, rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrdil.
Návrh žalobců na přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku odvolací soud ve smyslu ust. §239 odst. 2 o.s.ř. zamítl, neboť otázka, zda majetek žalobců přešel na stát a pokud ano kdy a jakým způsobem, neměla pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam a toto rozhodnutí nemá po právní stránce zásadního významu z hlediska rozhodovací činnosti soudů.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali žalobci dovolání, ve kterém vytýkají soudům obou stupňů, že se nezabývaly hodnocením časových posloupností přechodu majetku žalobců na stát. Dovolatelé se ptají, jakého protiprávního jednání se měla žalobkyně dopustit, které by mělo za následek skutečnost, že se trvale zbavila možnosti věc obvyklým způsobem užívat a zpochybňují přiměřenost aplikace ustanovení §453a obč. zák. v dané věci. V případě žalobce je dovozováno, že rozsudkem Okresního soudu v Liptovském Mikuláši ze dne 7. 12. 1951 nemohl být zabaven majetek, který podle zápisu v pozemkových knihách i faktickým nakládáním třetích osob nebyl ve vlastnictví žalobce. S ohledem k výše uvedenému dovolatelé navrhují zrušení napadeného rozhodnutí v plném rozsahu.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.).
Bylo však třeba především vyřešit otázku, zda je dovolání přípustné, když proti rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně dovolání zásadně přípustné není (arg. §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolací soud se tedy – v souladu s ustanovením §239 odst. 2 o.s.ř. - zabýval nejen otázkou, zda odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, ale současně i významností rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 (usnesení) byl vysloven názor, že za rozhodnutí \"po právní stránce zásadního významu\" je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Po projednání věci dospěl Nejvyšší soud ČR k přesvědčení, že zásadní právní význam lze spatřovat v závěru odvolacího soudu o použití ustanovení §453 obč. zák. v projednávané věci, pokud se týkalo žalobkyně 1). Jelikož byl dán i zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud napadené rozhodnutí v části, kterou nebylo vyhověno žalobě žalobkyně 1) V. R. ve vztahu k žalovanému, když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
V části, kterou nebylo vyhověno žalobě žalobce 2) S. N. ve vztahu k žalovanému nezbylo než dovolání žalobce jako nepřípustné podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout, když nebyl shledán žádný důvod přípustnosti dovolání, k němuž by dovolací soud musel přihlédnout, i když v dovolání nebyl uplatněn ( §241 odst. 3 písm. a/, §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. v souvislosti s ustanovením §237 odst. 1 o.s.ř. ).
Protože dovolání bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., dovolací soud věc projednal a rozhodl na základě bodu 17 přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb. podle dosavadních předpisů.
Za účelem posouzení projednávané věci bylo třeba přihlédnout k následujícím zjištěním. Původní vlastník Ing. S. N. zemřel dne 22. 9. 1944 v D. Na základě dědického řízení bylo nabytí vlastnictví předmětných nemovitostí potvrzeno odevzdací listinou Okresního soudu civilního pro Prahu východ ze 14. 6. 1945 žalobci a žalobkyni. Trestním rozsudkem Okresního soudu v Liptovském Mikuláši ze dne 7. 12. 1951, sp. zn. T 217/51 byl žalobce postižen propadnutím majetku. Tehdejší čsl. stát s majetkem, který je předmětem tohoto řízení, nakládal nikoliv pouze na základě výroku o propadnutí majetku, ale již i předtím, na základě domnělé konfiskace majetku k níž mělo dojít na základě dekretů prezidenta republiky v roce 1946. To však bylo po právní stránce vyloučeno proto, že tehdejší konfiskace se sice po formální stránce vztahovala na předmět nynějšího řízení, avšak směřovala proti otci žalobců a to již v době, kdy byl mrtev, a kdy nabytí vlastnictví po něm bylo potvrzeno žalobcům. Za této situace je nutno doplnit dokazování ohledně té okolnosti, jaký byl vlastně právní důvod užívání předmětného podílu pozemků, který žalobkyně nabyla dědictví po svém otci, státem. Aby bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, zda se v daném případě jednalo o přechod vlastnictví na stát přímo ze zákona podle ustanovení §453a obč. zák., je potřebné pro toto posouzení opatřit skutkové podklady, a to nejenom proto, že žalobkyně emigrovala před účinností zákona 131/1982 Sb., ale především vzhledem k formě, kterou tento právní akt ke své platnosti vyžadoval. Jak totiž bylo vysloveno ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu č. 34/1993 je při posuzování toho, zda věc přešla na stát podle dříve platného ust. 453a obč. zák., třeba vycházet z toho, zda bylo vydáno opatření finančního odboru bývalého okresního národního výboru o realizaci tohoto majetku pro stát. Toto výkladové stanovisko potvrdil svým nálezem IV. ÚS 403/98 v obdobné věci i Ústavní soud ČR, když vyslovil, že i své době poplatné, často svévolně uplatňované, ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku stanovilo určitá pravidla, jejchž nedodržení nutně vedlo k tomu, že k přechodu vlastnictví věci na stát nemohlo dojít.
Výše uvedená argumentace ovšem nedopadá na vztah žalobce 2) a žalovaného; dovolání proto v tomto rozsahu muselo být odmítnuto jako nepřípustné, protože v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu nemělo zásadní právní význam (§239 odst. 2 o.s.ř. arg. a contrario). Jak správně uvedl odvolací soud, uplatnění nároku žalobce 2), který byl rehabilitován usnesením Okresního soudu v Liptovském Mikuláši ze dne 27.9.1990, sp.zn. RT 183/90 podle zákona č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci podléhá na základě ustanovení §23 odst. 2 téhož zákona postupu podle speciálního restitučního zákona.
Pokud jde o vztah mezi žalobkyní 1) V. R. a žalovaným neshledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Jelikož důvody, pro které byla část rozhodnutí odvolacího soudu zrušena, platí i na část rozhodnutí soudu prvního stupně (§243b odst. 2 o.s.ř.), zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí, ve kterém bude nově rozhodnuto o nákladech dosavadního řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je podle §243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. pro odvolací soud závazný.
O nákladech řízení o dovolání ve vztahu mezi žalobcem 2) a žalovanou rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §150 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. března 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu