ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1686.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1686/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce S. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Městu P., zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih, pod sp. zn. 7 C 132/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 1999, č.j. 18 Co 471/99-52, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 1999, č.j. 18 Co 471/99-52, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 4. 9. 1998 u Okresního soudu Plzeň-jih domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž mělo být žalovanému uloženo vyklidit 1/3 domu stojícího na p.č. 161/1 v katastrálním území P., pod adresou P. čp. 293. Tvrdil přitom, že původními vlastníky domu byli rodiče žalobce, přičemž rozsudkem Krajského soudu v Plzni č.j. Tk VII 648/48-41 ze dne 23. 11. 1948 bylo vysloveno propadnutí jejich majetku státu. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni č.j. 1 Ntr 103/93 ze dne 19. 5. 1997 včetně výroku o propadnutí majetku rodičů žalobce. Žalovaný nároky žalobce mimosoudně neuspokojil.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že mu svědčí vlastnické právo k 1/3 předmětných nemovitostí. Pokud byla proti němu uplatněna žaloba na vydání podle §126 o.z., pak žalovaný namítl, že pouhá okolnost, že došlo k zrušení trestního rozsudku ve výroku o propadnutí majetku, nýbrž bylo třeba postupovat podle zvláštního zákona upravujícího podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Vzhledem k formulaci žaloby není žalobce aktivně legitimován k podání vindikační žaloby, neboť není vlastníkem nemovitostí, jejichž vyklizení se domáhá.
Okresní soud Plzeň-jih nejdříve usnesením ze dne 2. 12. 1998 (/č.l. 23 spisu) připustil změnu žaloby ve znění, podle něhož žalobce navrhoval vydání rozsudku o uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním dohodu o vydání ideální 1/3 nemovitosti domu č.p. 293 na stavební parcele č. 161/1 a ideální 1/3 pozemku č. 161/21 - zastavěná plocha v obci a kat. území P. a tyto žalobci vydat, to vše do 15-ti dnů ode dne právní moci rozsudku. Rozsudkem ze dne 6. ledna 1999, č.j. 7 C 132/98-32, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 2. 1999, č.j. 7 C 132/98-37, pak žalobě vyhověl v plném rozsahu a rozhodl o nákladech řízení. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že nemovitosti byly původně ve spoluvlastnictví F. K. k jedné třetině, M. K. k jedné třetině a S. K. k jedné třetině. Vlastnické právo k ideální jedné třetině M. K. přešlo na stát V důsledku výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 1948, č.j. Tk VII/648/48, o propadnutí majetku, vlastnické právo k ideální jedné třetině M. K. přešlo na čs. stát - Místní národní výbor v P. M. K. zemřela dne 28. 6. 1976, přičemž žalobce je jejím synem. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 1997, č.j. 1 Ntr 103/93, byl shora zmíněný výrok o trestu, včetně výroku o propadnutí majetku zrušen, a to podle ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. M. K. zemřela dne 28. 6. 1976, žalobce je jejím synem, který dopisem ze dne 10. 1. 1998 vyzval žalovaného k vydání zmíněného ideálního podílu k popsaným nemovitostem, čemuž žalovaný nevyhověl.
Z uvedených zjištění vyvodil soud prvního stupně závěr, podle něhož v důsledku zrušení shora zmíněného výroku o propadnutí majetku podle §6 zákona č. 198/1993 Sb., je třeba použít přiměřeně ustanovení §4 a následující zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích. Podle §19 a 20 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jde o případ dokončení soudní rehabilitace. Žalobce splňuje podmínky ustanovení §3 odst. 2 písm. c) posledně uvedeného zákona a své nároky uplatnil žalobou podanou ve lhůtě stanovené zákonem. Žalobě ve znění po soudem připuštění změně petitu bylo proto vyhověno.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Při nezměněných skutkových zjištěních, která odvolací soud převzal, dospěl k odlišnému právnímu závěru. Podle odvolacího soudu je třeba vyjít z ustanovení §6 zákona č. 19/1993 Sb., podle něhož soud na návrh zruší či změní trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Pro účel tohoto řízení a následného odškodnění se přiměřeně použijí ustanovení §4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Pokud pak jde o odškodnění, rozumí se tím uplatnění nároků uvedených v §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Ustanovení §23 odst. 2 tohoto zákona však naopak stanoví, že zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ten však podle odvolacího soudu považuje za oprávněné osoby pouze osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., za splnění dalších podmínek. Odvolací soud z toho dovodil, že osoba rehabilitovaná podle zákona č. 198/1993 Sb., resp. její právní nástupce, tak nemůže uplatňovat nárok na vydání věci proti povinné osobě ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti odvolací soud poukázal na okolnost, že vláda nevydala nařízení ve smyslu §8 zákona č. 198/1993 Sb., kterým by dodatečně obdobným způsobem, jak to předpokládá zákon č. 87/1991 Sb., u osob rehabilitovaných podle zákona č. 119/1990 Sb., upravila nárok osob rehabilitovaných podle zákona č. 198/1993 Sb., na vydání věci, respektive uzavření dohod o vydání věci. Vzhledem k těmto závěrům se odvolací soud nezabýval tím, zda nárok na uzavření dohody o vydání nemovitostí byl uplatněn řádně a v jednoroční lhůtě ode dne, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 1997, sp. zn. 1 Ntr. 103/93. S ohledem na změněnou formulaci žalobního petitu po změně připuštěné soudem prvního stupně, se odvolací soud rovněž nezabýval tím, zda výše uvedené usnesení, pokud jím byl zrušen i trest propadnutí jmění, má účinky "ex tunc" a zda tak nemůže dojít k obnovení vlastnického práva zemřelé matky žalobce k ideální 1/3 shora uvedených nemovitostí.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Poukazoval na smysl a účel zákona č. 198/1993 Sb., jakož i na důsledky plynoucí z ustanovení §6 citovaného zákona odkazujícího na přiměřené použití zákona č. 119/1990 Sb. Podle dovolatele citované ustanovení vede k závěru, že pro účely odškodnění se použijí veškerá ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. následující po ustanovení §4 zákona včetně tohoto ustanovení. Součástí posledně zmíněného zákona je rovněž ustanovení §23 odst. 2 zákona, odkazující na ustanovení zvláštního zákona upravujícího podmínky uplatňování nároků vyplývajících z tam uvedených zrušených výroků. Oním zvláštním zákonem je zákon č. 87/1991 Sb. pak ovšem nebylo zapotřebí speciální úpravy nároků osob, k jejichž rehabilitaci došlo na základě vydání zákona č. 198/1993 Sb., ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba vykládat tak, že také osoby rehabilitované podle zákona č. 198/199 Sb. nutno považovat za osoby rehabilitované dle zákona č. 119/1990 Sb. Opačný zužující výklad zaujatý odvolacím soudem by z odškodnění tyto osoby vylučoval. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v dalším odůvodnění tohoto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §242 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání je založena ustanovením §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věci podle ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu o odporu proti němu, jakož i ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, která se této právní věci týkala a účastníci řízení na ně v průběhu řízení také poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, popřípadě, zda projednávaná věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení právních předpisů.
Z preambule zákona č. 198/1993 Sb., ve spojení zejména se zněním ustanovení §4 a 6 tohoto zákona vyplývá vcelku srozumitelně a přehledně účel zákona, který se svou povahou řadí k řadě zákonů přijatých k nápravě či zmírnění některých křivd postižených osob, k nimž došlo v letech 1948 až 1989. Srovnatelný cíl a prostředky tohoto zákona typicky se zákonem č. 119/1990 Sb. pak plyne ze zmíněného ustanovení §6 zákona. Toto ustanovení totiž zakládá možnost, aby soud na návrh zrušil či zmírnit trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a to za podmínek blíže stanovených v uvedeném ustanovení. Tomu odpovídá rovněž podřazení režimu řízení a následného odškodnění za přiměřeného použití ustanovení §4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Tento odkaz má za následek nutnost aplikace uvedeného zákona včetně jeho ustanovení §23 odst. 2. Podle tohoto ustanovení zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Tímto zákonem je nepochybně zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění. Okruh případů, na něž ustanovení tohoto zvláštního zákona dopadá, je nade vší pochybnost (ve sledovaných souvislostech) patrný ze znění §1 odst. 2, jež výslovně stanoví působnost zákona tak, že tento upravuje rovněž podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Vzhledem k shodnosti okruhu osob, jimž byl uložen trest propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, úpravy podle zákona č. 119/1990 Sb. a zákona č. 198/1993 Sb. lze tak dovodit působnost a použitelnost zákona č. 87/1991 Sb. rovněž na ty osoby, které byly rehabilitovány podle zákona č. 198/1993 Sb. Způsob náhrady a rozsah těchto nároků se pak řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., která (v ustanovení §19 odst. 1 a §20) dopadají i na případy uplatňování nároku na vydání majetku vyplývajícího ze zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci. Opačný výklad zaujatý v této věci odvolacím soudem, by se příčil smyslu a účelu zákona č. 198/1993 Sb., zejména v ustanovení §6 zákona a fakticky by obsahově vedl k odepření nároků osob rehabilitovaných podle tohoto zákona, které jim jinak přísluší v rozsahu a za podmínek uvedených v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění.
Pro úplnost nutno uvést, že argumentaci odvolacího soudu poukazující na znění zmocňovacího ustanovení §8 zákona č. 198/1993 Sb., nelze považovat ve sledovaných souvislostech za případnou. Uvedené ustanovení míří na možnost vydání prováděcího předpisu k nápravě některých křivd osob zde uvedených "v oblasti sociální, zdravotní a finanční", což je okruh vymezení, který se s předmětem řízení (žalobou na uzavření dohody o vydání věci) v tomto sporu. Pro posouzení nároků uplatněných žalobcem v tomto sporu je však rozhodující shora uvedený závěr o povaze jeho zákonných nároků vyplývajících v konečném důsledku z příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., nikoliv však dosud nerealizované oprávnění exekutivy dopadající navíc na nároky spadající do jiné právní oblasti, než které se týká předmět tohoto sporu.
Ze shora uvedeného tak vyplývá závěr, že osoba rehabilitovaná podle zákona č. 198/1993 Sb., v platném znění, resp. její právní nástupce, může uplatňovat nárok na vydání věci proti povinné osobě ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 a §20 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. V takto vymezeném rozsahu dovolacího přezkumu nemohl proto dovolací soud dospět jednoznačně k závěru, že je rozsudek odvolacího soudu správný, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud proto přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 o.s.ř.
Odvolací soud (případně soud prvního stupně) je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta druhá o.s.ř.). V dalším řízení rozhodne odvolací soud i o dosavadních nákladech řízení, včetně odvolacího i dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. ledna 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová