ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1702.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1702/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců A) J. K., a B) L. H., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 50/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.5. 2001, č. j. 18 Co 20/2001-144, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 8. 3. 1996 u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhali se žalobci uložení povinnosti žalovanému vyklidit byt blíže popsaný v žalobě. Tvrdili, že žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že smrtí nájemkyně J. K. na něj přešlo ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 o.z. právo nájmu předmětného bytu.
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19.1. 1998, č. j. 5 C 50/96-62 uložil žalovanému povinnost vyklidit předmětný byt s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku. Vzal za prokázáno, že původní nájemkyně bytu J. K. měla od 5.2. 1992 podánu žádost o umístění v domově důchodců, dala přitom opakovaně najevo, že se považuje za nájemkyni bytu a míní se do bytu vrátit. Dospěl poté k závěru, že soužití J. K. v předmětném bytě se žalovaným nemůže být považováno za vedení společné domácnosti ve smyslu ustanovení §115 o.z., neboť scházel na straně J. K. úmysl vést takové společenství s žalovaným trvale.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 8. 1998, č. j. 21 Co 324/98-87 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z nedostatku důvodů, které hodnotil jako nepřezkoumatelnost rozsudku a uložil další zjištění skutkového stavu zaměřeného na prověření pravdivosti tvrzení žalovaných, zda jsou totiž splněny podmínky přechodu práva nájmu J. K. na žalovaného ve smyslu §706 odst. 1 o.z.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 23.3. 2000, č.j. 5 C 50/96-116, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že na žalovaného přešlo podle §706 obč. zák. právo nájmu předmětného bytu, neboť prokázal svá tvrzení o naplnění zákonných podmínek pro přechod tohoto práva. V tomto směru vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky domu, v němž se byt nachází, tedy pronajimateli. Žalovaný je vnukem zemřelé J. K., která byt původně užívala po dobu 40 let. Právní vztah nájmu vznikl ve vztahu k ní konkludentním jednáním před účinností zákona č. 509/1991 Sb., jímž byl novelizován občanský zákoník. Žalovaný v bytě se zdržoval od roku 1993, platil částečně nájemné a zálohy služby s užíváním bytu spojené a byt uklízel, přičemž zčásti pomáhal v péči o jmenovanou J. K. Dovodil proto, že žalovaný jako vnuk nájemkyně, který neměl vlastní byt, splňuje podmínky, které odůvodňují jeho zařazení do skupiny osob uvedených v §706 odst. 1 věta první o.z. Takové osoby nemusejí splňovat podmínku společné domácnosti ve smyslu §115, postačuje, že žily se zemřelým nájemcem jako příslušnici jeho domácnosti.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která doplnil řízení výslechem žalovaného, spisem Domova důchodců v Ch. Poté rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vzal za prokázané, že původní nájemkyně si podala žádost do umístění do domova důchodců podepsanou dne 5. 2.1992, v roce 1993 až 1995 byla na několikadenní pobyt propuštěna domů, naposledy 1. 1.1995 a zemřela dne 13. 8. 1995. V době svého pobytu v domově důchodců byla zbavena způsobilosti k právním úkonům a byl jí ustanoven veřejný opatrovník. Žalovaný se do jejího bytu nastěhoval jako dospělý a finančně soběstačný, jeho zájem o osud babičky se poté nikterak nezměnil, nezajímal se o to, zda její umístění do domova důchodců je nutné, či zda by nebylo možno tuto péči zajistit širší rodinnou a jeho pomocí. Nezajímal se o její finanční a osobní záležitosti a nevěděl ani, že jmenovaná byla zbavena způsobilosti k právním úkonům. Uzavřel proto, že se žalovanému nezdařil důkaz o skutečnosti uvedené v §706 odst. 1 věta první o.z., totiž trvalost tvrzené společné domácnosti. Vyslovil rovněž závěr, že uplatnění jím tvrzeného práva přechodu se příčí ustanovení §3 odst. 1 o.z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z obsahu dovolání lze dovodit, že uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm.c) a písm.d) o.s.ř. Nesouhlasil se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a právním závěrem odvolacího soudu. Podle dovolatele nemusel se tento starat o finanční a osobní záležitosti své babičky do takových deitalů a s takovými důsledky, jak uvedl odvolací soud. Syn J. K. a strýc žalovaného J. Ř. byl totiž zaměstnancem domova důchodců, a tak jako syn mohl tyto záležitosti operativněji než žalovaný zajišťovat. Pokud se nájemkyně po dobu propustky zdržovala mimo svůj byt, bylo to proto, že u své dcery mohla takového volna lépe využít. Tvrdil, že v jeho případě šlo o soužití rozdílných osob, takže v této specifické situaci „nemohlo být vedeno tradičním způsobem“. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a současně navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V této věci nelze dospět k závěru, že by odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnostech, které by ze spisu nevyplývaly nebo které nebyly předepsaným způsobem v řízení zjištěny. Odvolací soud převzal podrobné závěry soudu prvního stupně, týkající se skutkových zjištění, která vycházejí z provedených listinných důkazů, jejich obsah přehledně a srozumitelně vyhodnotil. To se týká zejména právně významné skutečnosti nesoucí se k úmyslu nájemkyně souhlasit či nesouhlasit se společnou domácnosti se žalovaným. Tyto skutečnosti dovodil odvolací soud na základě důkazů provedených jak před soudem prvního stupně, tak z doplnění dokazování v odvolacím řízení. Nelze přitom přehlédnout, že odvolací soud zopakoval důkaz výslechem samotného žalovaného, a to cíleným způsobem zaměřeným na okolnosti rozhodné pro právní posouzení věci, neopomenul ani závěry z listinného důkazu, jimž byl v této věci spis Domova důchodců v Ch. Všechny shromážděné důkazy náležitě vyhodnotil a srozumitelně zdůvodnil, na základě jakých úvah dospěl k svému odlišnému skutkovému závěru. V tomto směru nutno připomenout, že soudu nelze upírat možnost zhodnotit provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nepostačuje.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci je třeba dále v dovolacím řízení posoudit, zda při shora uvedeném skutkovém stavu použil odvolací soud odpovídající právní předpis a tento náležitě si vyložil. Odvolací soud v tomto směru opřel své měnící vyhovující rozhodnutí o závěr, že žalovanému se nezdařil důkaz o tom, že měl trvalý úmysl vést ke dni smrti nájemkyně společnou domácnost. Lze konstatovat, že odvolací soud aplikoval správně v úvahu přicházející ustanovení §706 odst. 1 o.z. a toto ustanovení rovněž správným způsobem vyložil.
Podle výše citovaného ustanovení jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
K výkladu ustanovení §706 odst. 1 o.z. ve vztahu k podmínkám, za nichž dochází k přechodu práva nájmu bytu (v době do 31.12.1991 k přechodu práva osobního užívání bytu podle §179 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.) lze přitom odkázat na závěry dnes již ustálené soudní praxe. Tak v rozhodnutí č. 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl vysloven závěr, že i když u osob uvedených v §706 odst. 1 větě první o.z. (§179 odst. 1 větě první občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991) se k přechodu práva nájmu bytu nevyžaduje z hlediska naplnění znaku společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení §115 o.z., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasném úmyslu nájemce bytu a osoby s ním v jeho bytě žijící, žít v trvalém životním společenství. Dovolací soud nemá v tomto směru důvod odchýlit se od uvedeného závěru.
Jestliže tedy v projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že na straně žalovaného nebyl prokázán úmysl žít se svojí babičkou trvale ve společné domácnosti a na základě toho dovodil, že na žalobce nepřešlo právo nájmu předmětného bytu, nelze než konstatovat, že jím zaujatý výklad ustanovení §706 odst. 1 věty prvé o.z. je v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů. Nebyla-li splněna uvedená podmínka pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu citovaného ustanovení, bylo by nadbytečné a bezpředmětné zabývat se otázkou, zda byla splněna další podmínka (neexistence vlastního bytu), neboť ta již logicky právní posouzení věci nemůže ovlivnit.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalobce zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. října 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu