ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1724.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1724/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání Obce - města P., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze z 31. května 2001, sp.zn. 14 Co 109/01 (v právní věci žalobců 1) ČR – Ministerstva průmyslu a obchodu, se sídlem v Praze 1, Na Františku 32, 2) V. a p. z., s.p. v likvidaci, oba zast. likvidátorem s.p. V. a p. z. v likvidaci, proti žalované Obci - městu P., zast. advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem a práva hospodaření k nim, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 15 C 118/96), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. prosince 2000 pod č.j. 15 C 118/96-153 Obvodní soud pro Prahu 9 vyhověl žalobě na určení, že vlastníkem pp.č.k. 1364, 1346 a 1327/1 v obci P., k.ú. B. je dnem právní moci tohoto rozsudku žalobce č. 1 a zároveň určil, že právo hospodaření k pp.č.k. 1364, 1346 a 1327/1 v obci P., k.ú. B. má dnem právní moci tohoto rozsudku žalobce č. 2. Žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobcům na nákladech řízení 7.375,- Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí.
Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že jako vlastník pozemků, které jsou předmětem sporu, byl řadu let evidován první žalobce a druhý k nim měl právo hospodaření až do té doby, než k žádosti žalované katastrální úřad provedl změnu zápisu. Soud dále zjistil, že druhý žalobce má pozemky v držení a provozuje zařízení na nich umístěná. Na pozemcích p.č. 1364 a 1346 se nachází vodní potrubí, jde o tzv. vodní okruh. Nad oběma pozemky je vedeno vysoké napětí, pod nimi je řada kabelů a ochranné pásmo R. závodů P. Pozemek p.č. 1327 je zastavěn, nachází se na něm: chemická úpravna vody, regulační stanice plynu, neutralizační stanice chemických vod, soubor deseti buněk s vybetonovanými základy, skládka paliva s vybetonovanou plochou, atd. Z řady listin bylo zjištěno, že ohledně uvedených pozemků byla z různých subjektů postupně předávána správa národního majetku.
Na základě těchto zjištění dospěl nalézací soud k závěru, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva 1. žalobce a práva hospodaření 2. žalobce je dán, neboť došlo k zásadní změně vlastnického zápisu v katastru nemovitostí, v jehož důsledku právní stav nesouhlasí se skutečným stavem, kdy nemovitosti jsou v držbě 2. žalobce.
V otázce aktivní legitimace žalobců soud souhlasil s tím, že za stát jedná Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, jehož se předmět sporu týká, neboť je zakladatelem státního podniku hospodařícího se sporným majetkem. Statutární orgán ministerstva zmocnil písemnou plnou mocí k zastupování fyzickou osobu – likvidátora státního podniku. Druhý žalovaný je rovněž legitimován, protože měl předmětný majetek ve správě a na pozemcích existují stavby, jejichž provoz a fungování zajišťuje. Statutárním orgánem státního podniku v likvidaci je likvidátor, který takto v řízení za druhého žalobce vystupuje.
Soud I. stupně dovodil, že zánikem obecního zřízení se pozemky staly vlastnictvím státu, neboť vlastnictví obce bylo po „Ústavě 9. května“ vyloučeno. Podle listinných důkazů byla správa národního majetku postupně přesouvána, až byly v konečné fázi pozemky svěřeny druhému žalobci. Pokud se týká dopadu zákona č. 172/91 Sb. o přechodu některých věcí z majetku ČR do majetku obcí, soud neshledal, že by se v daném případě mohlo jednat o některou ze situací přechodu majetku do vlastnictví obce daných ustanovením §2 cit. zákona, neboť k žádnému pozemku nepříslušelo právo hospodaření národnímu výboru a nejedná se ani o nezastavěné pozemky. Stavby existující na sporných pozemcích nepatří ani do režimu staveb na která by se vztahovala ustanovení zákona č. 172/91 Sb. novelizovaná zákonem č. 114/2000 Sb. Jedná se o stavby trvalého rázu, které by bez značných finančních obtíží nebylo možno přesunout jinam.
Na základě odvolání žalované se věcí jako soud odvolací zabýval Městský soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 31. května 2001 pod č.j. 14 Co 109/01-187 napadené rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud pouze provedl drobnou úpravu výroku rozhodnutí soudu I. stupně, neboť nelze rozhodnout o určení vlastnictví od právní moci rozhodnutí, když se v této věci jedná o deklaraci vlastnického práva a rozhodnutím se tudíž vlastnictví pouze osvědčuje právě tak, jako hospodaření druhého žalobce. Právo náhrady nákladů odvolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyvrací výtku žalované týkající se oprávnění Ministerstva průmyslu a obchodu jednat za stát. Z novelizovaného §21a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), který odkazuje na zákon č. 219/2000 Sb. a z obsahu celého spisu je zřejmé, že organizační složkou, které přísluší hospodaření se sporným majetkem je právě uvedené ministerstvo, jehož ministr na základě plné mocí v souladu s ustanovením §21a odst.2 k jednání před soudem zmocnil voleného zástupce, kterým je likvidátor státního podniku – druhého žalobce.
K otázce vlastnictví předmětných pozemků soud druhého stupně uvedl, že Ústavou 9. května (zákon č. 150/48 Sb.) došlo ke změně forem vlastnictví a přímo ze zákona bylo vyloučeno, aby obec – jako samostatný subjekt práva – vlastnila majetek. Po zrušení zákona o obecním zřízení proto po roce 1949 spravovaly národní majetek národní výbory či národní podniky. Rovněž tvrzení žalované, že nedošlo ke změnám ve vlastnictví sporných pozemků, protože nedošlo ke změnám zápisu pozemkové knihy či jiné evidenci, není pravdivé. Jednak ke změnám došlo, jednak byl po roce 1951 opuštěn intabulační princip, tudíž evidence přestala osvědčovat vlastnictví věci. Bylo by navíc pojmovým nesmyslem navracet obcím prostřednictvím zák. č. 172/91 Sb. tzv. historický majetek, pokud by předtím nebyl obcím odňat.
Otázka posouzení zastavěnosti pozemků spočívá jednak ve zjištění faktické existence staveb na sporných pozemcích, jednak v úvaze, zda tyto stavby ve smyslu ustálené judikatury soudů činí pozemky zastavěnými z hlediska právního. Odpověď na první otázku byla zjištěna ohledáním na místě samém, posouzení otázky, zda stavby zde umístěné mají převážně trvalý charakter a zda je lze bez velkých finančních nákladů přemístit, aniž by došlo k jejich znehodnocení, provedl důkladně již soud prvního stupně. Námitka neprovedeného dotazu na stavební úřad proto není opodstatněná, stejně tak jako námitka neprovedení důkazu znaleckým posudkem. Navíc zbylé pozemky, o které se v řízení jedná, tvoří vlastně provozní zázemí pro ostatní nemovitosti a věc zastavěnosti pozemků by měla být uvažována i v zájmu dokončení likvidace a privatizace druhého žalovaného.
Odvolací soud, který v odvolacím řízení postupoval podle o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2000, rozhodoval podle dosavadních ustanovení i o připuštění dovolání. Návrh zamítl, jelikož za právní otázku zásadního významu označila žalovaná to, zda v rámci výkladu §2 zák. č. 172/91 Sb. může být vydána i část pozemku, což je již v restitučních sporech obecně judikováno. Zejména však proto, že tato otázka nebyla vůbec podstatná pro věc samu s ohledem na předmět sporu, neboť nebyl veden spor o vydání věci, ale o určení vlastnického práva k ní.
Žalovaná podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, ve kterém se pozastavuje nad argumentací „vyšším zájmem na ukončení likvidace druhého žalobce“. Dovolatelka uvádí, že první žalobce není ve sporu podle příslušných předpisů aktivně legitimován. Privatizaci druhého žalobce realizovalo bývalé Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, jehož funkce nyní vykonává Ministerstvo financí. Likvidátor bývalého státního podniku přitom plnou moc k zastupování obdržel zřejmě od ministra průmyslu a obchodu, tedy od subjektu, který nemůže k zastupování ČR ve vlastnických věcech nikoho zmocnit. Jestliže není aktivně legitimován první žalobce, nemá aktivní legitimaci k vedení sporu ani druhý žalobce.
Pokud se vychází z faktu, že sporné pozemky jsou tzv. historickým majetkem dovolatelky, přichází pro vyhovění žalobnímu návrhu do úvahy jediná možnost, a tou je zastavěnost pozemků. Ta však v řízení nebyla prokázána, a to ani svědectvím bývalého pracovníka ani místním ohledáním. Takovéto dokazování je podle žalované nedostatečné už vzhledem k tomu, že se jedná o pozemky, které mají výměru cca 200.000 m2, přičemž zastavěných je maximálně 2.000 m2. Kromě toho pozemek p.č. 1327/1 je nezastavěný a nezastavěný je i pozemek p.č. 1346, nad kterým je pouze vedeno elektrické napětí. Vzhledem k tomu nelze za použití restitučních postupů (které se vztahují na ustanovení §2 zák. č. 172/91 Sb.) dospět k závěrům vysloveným odvolacím soudem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.). Pokud jde o jeho přípustnost, již z výše uvedeného plyne, že dovolací soud se řídil dosavadními ustanoveními o.s.ř. To ovšem nebylo nijak na újmu žalované, která přípustnost svého dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (po novele), protože dovolací soud jeho přípustnost shledal na základě ustanovení §238 odst. 1 písm b/ o.s.ř., neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým nalézací soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Protože je dán i zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud napadené rozhodnutí v zákonném rozsahu (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Pokud žalovaná napadá aktivní legitimaci žalobců, nelze těmto jejím námitkám přiznat opodstatněnost. Podle příslušného (novelizovaného) ustanovení §21a o.s.ř. za stát před soudem vystupuje organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu. Tímto předpisem je zákon č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Podle ustanovení §3 tohoto zákona jsou organizačními složkami státu i ministerstva. Hospodaření s určitým majetkem upravuje §9 citovaného zákona, podle kterého toto právo přísluší té organizační složce, která je účetní jednotkou a potřebuje daný majetek k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, popřípadě přísluší zřizovateli organizační složky, nerozhodl-li v souvislosti s jejím zánikem o jiném způsobu naložení s majetkem. V této souvislosti nelze souhlasit s názorem dovolatelky, že by okolnost privatizace bývalého státního podniku (2. žalobce) provedené bývalým Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci, jehož funkce nyní vykonává Ministerstvo financí, svědčila o příslušnosti právě tohoto ministerstva. Naopak, již ze samotného faktu, že Ministerstvo průmyslu a obchodu je právním nástupcem zakladatele 2. žalobce - hospodařícího se sporným majetkem – vyplývá, že odvolací soud nijak nepochybil, když na základě jím provedené právní úvahy uznal aktivní legitimaci Ministerstva průmyslu a obchodu, za které na základě plné moci ze dne 15. 6. 1998 v souladu s ustanovením §24 o.s.ř. jedná likvidátor druhého žalobce.
Dovolatelkou napadené prokázání zastavěnosti sporných pozemků se opírá o dokazování provedené soudem prvního stupně, jehož výsledky potvrdil i soud odvolací. Jedná se o úvahu spočívající v hodnocení důkazů a v tomto směru Nejvyšší soud nezjistil, že by toto hodnocení bylo provedeno v rozporu s obsahem spisu. Pokud tedy dovolatelka namítala, že mělo být provedeno ještě další dokazování znaleckým posudkem nebo dotazem u stavebního úřadu jde spíše o dosažení odlišného hodnocení důkazů od toho, které učinily soudy obou instancí, než o odstranění nedostatku úplnosti dokazování. Odvolací soud tedy určitým způsobem zhodnotil výsledky provedeného dokazování a aniž by se dopustil zjevné logické chyby, dospěl k závěru, že na sporné pozemky nelze vztáhnout režim zákona č. 172/91 Sb.
V řízení o dovolání ovšem nelze s úspěchem napadat výsledky provedeného hodnocení důkazů a se zřetelem k tomu, že v dané věci nebylo ani shledáno, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které by nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování – a s přihlédnutím k výše uvedeným závěrům -, nezbylo, než dovolání žalované zamítnout, když rozhodnutí odvolacího soudu bylo z uvedených důvodů shledáno správným (§243b odst. l o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., a §l5l odst. l o.s.ř, protože dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobcům náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu