ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1725.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1725/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců A) M. M. a B) J. V., obou zastoupených obecným zmocněncem, proti žalovanému L. K., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti smlouvy o nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 169/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.6. 2001, č.j. 22 Co 5/2001-62, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou podanou dne 9. 8. 2000 vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že nájemní smlouva, jejímž předmětem je nájem bytu blíže popsaný v petitu žaloby, je neplatná. Tvrdili, že jsou rovnodílnými spoluvlastníky domu, v němž se nachází předmětný byt, nemovitost získali podle darovací smlouvy ze dne 25. 9. 1991. Dne 16. 6. 1998 uzavřeli se žalovaným nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl sporný byt. Učinili tak za situace, kdy byli vedeni údaji z evidenčního listu pro výpočet úhrady za užívání bytu tehdejšího Bytového podniku v P. a na základě jednání žalovaného, který tvrdil, že se stal uživatelem předmětného bytu po smrti původní nájemnice paní Š. - své babičky. Později však vyšlo najevo, že žalovaný byl od roku 1988 ženatý a dne 27. 6. 1989 se stal spolu se svou manželkou nájemníkem jiného bytu. O těchto okolnostech se dověděli žalobci až v dopise, v němž žalovaný žádal o výměnu bytů. Žalobci zdůrazňovali, že žádný z nich v P. nežije, nebyli proto o poměrech žalovaného informováni z vlastních poznatků.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že se nedopustil žádného jednání, kterým by chtěl někoho uvést v omyl.
Okresní soud v Pardubicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 10. 2000, č.j. 8 C 169/2000-22, zamítl žalobu o určení, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobci jako pronajímateli a žalovaným jako nájemcem, jejímž předmětem je nájem předmětného bytu, je neplatná. Vyšel ze zjištění, že žalovaný chtěl novou nájemní smlouvou legalizovat své bydlení v předmětném bytě. Žalobci se mohli dotázat na jeho rodinné a bytové poměry, popř. tyto poměry zkoumat dotazem na Magistrátu města P. a též si mohli zjistit, zda jsou zde splněny okolnosti pro přechod nájmu bytu. Nebylo prokázáno, že by se žalovaný domáhal u žalobců přechodu práva nájmu jako vnuk původní nájemnice podle §706 odst. 1 o.z., když zde zákon ani uzavření nájemní smlouvy neukládá. Uzavřel, že nájemní smlouva nebyla ze strany žalobců sjednána v omylu podle §49a) o.z a uzavření smlouvy odpovídá též §685 o.z. a §686 o.z.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 6. 2001, č.j. 22 Co 5/2001-62, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že nájemní smlouva, blíže specifikovaná ve výroku rozsudku prvního stupně, je neplatná. Dospěl předně k závěru o existenci naléhavého právního zájmu určení neplatnosti právního úkonu podle §80 písm. c) o.s.ř. v této věci proto, že žalovaný v bytě nebydlí a nemá zde ani své žádné věci. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobci s žalovaným uzavřeli nájemní smlouvu v omylu, přičemž omyl vzal za prokázaný z obsahu dopisů, adresovaných ing. V. (č.l. 11 a 57), v nichž se nezmínil o skutečnosti, že je ženatý a od roku 1989 mu s manželkou vzniklo tehdy právo společného užívání bytu manžely k jinému bytu, ač s manželkou žil. Uzavřel, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobci a žalovaným dne 16. 6. 1998 je relativně neplatná podle §49a) o.z., když žalobci se podle §40a o.z. dovolali neplatnosti nájemní smlouvy a to nejpozději doručením žaloby žalovanému. Podle obsahu spisu se tak stalo 24. 8. 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Z obsahu dovolání vyplývá, že tvrdil existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil naléhavý právní zájem na určení neplatnosti nájemní smlouvy podle §80 písm. c) o.s.ř., jakož i otázku lhůty k uplatnění relativní neplatnosti dnem doručení žaloby žalovanému. Podle dovolatele nebyl úkon učiněn v omylu, pokud se žalobci domnívali, že na žalovaného přešel nájem k bytu po smrti jeho babičky podle §706 o.z., a to i bez následného uzavření nájemní smlouvy. Podle dovolatele, jestliže mu vznikl společný nájem k bytu, který užívala jeho manželka před uzavřením sňatku, pak jim oběma vznikl společný nájem i k bytu, který užíval žalovaný. Dále namítal, že žalobci nebyli povinni zkoumat existenci nájmu žalovaného k dalšímu bytu. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podle §132 o. s. ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazu věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení. Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nepostačuje.
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci uzavřeli nájemní smlouvu v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, že na žalovaného přešel nájem k bytu po smrti jeho babičky, a že jejich omyl byl vyvolán žalovaným. Tento skutkový závěr učinil odvolací soud na základě dopisů žalovaného adresovaných žalobci ing. V. (č.l. 11 a 57), v nichž žalovaný uváděl, že je třeba aktualizovat nájemní smlouvu a že se stal jediným nájemcem bytu. . Žalovaný přitom v té době byl již ženatý a svědčil mu právní důvod k užívání jiného bytu. Uvedené okolnosti žalobcům nesdělil. Způsob, jakým odvolací soud důkazy hodnotil není v rozporu s pravidly logického myšlení a vadu hodnocení nelze spatřovat v tom, že bylo možno dospět i k jinému skutkovému zjištění, než k jakému dospěl odvolací soud. Dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. tak ve věci není dán a dovolací soud nadále vychází ze zjištění odvolacího soudu, že žalobci uzavřeli smlouvu v omylu, vyvolaném žalovaným.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) a jeho obsahové konkretizaci zbývá posoudit, zda z provedených důkazů lze dovodit závěr, že nájemní smlouva je neplatná.
Právní úkon je podle §49a o.z. neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatný nečiní. Ve smyslu citovaného ustanovení tedy způsobuje omyl ve vůli jednajícího, tj. situace, kdy jednající měl nesprávnou nebo neúplnou představu o právních následcích právního úkonu, který činí - neplatnost tohoto úkonu, přičemž podle §40a o.z. jde o neplatnost relativní.
Ve smyslu §49a věty první o.z. má omyl jednajícího za následek neplatnost právního úkonu tehdy, byl-li podstatný (rozhodující pro uskutečnění právního úkonu jednajícího), a současně za předpokladu, že druhý účastník právního úkonu omyl jednajícího vyvolal, nebo o něm (tj. o omylu a nikoli o skutečnosti, jež byla pro uskutečnění právního úkonu rozhodující), ač ho sám nevyvolal, se zřetelem ke všem okolnostem musel vědět. Ve vztahu k posléze uvedenému předpokladu rozlišuje zákon dvě situace - jde o situaci, kdy druhý účastník omyl vyvolal, a poté o situaci, kdy druhý účastník musel o omylu jednajícího vědět. Obě situace jsou z hlediska právní relevance rovnocenné a tudíž postačí, je - li dána jedna z nich (viz dikce “nebo”). Omyl je vyvolán druhým účastníkem tehdy, jestliže tento účastník bez úmyslu uvést mýlícího se účastníka v omyl vznik omylu způsobil, např. uvedením nepravdivých skutečností, jež byly pro utváření vůle jednající osoby rozhodující. O případ, kdy omyl musel být druhému účastníku znám, jde tehdy, když druhý účastník buď omyl poznal anebo vzhledem k okolnostem poznat musel, a mýlícího se na jeho omyl neupozornil. Třetím případem neplatnosti právního úkonu pro omyl je případ, kdy byl omyl druhým účastníkem vyvolán úmyslně (lstí), přičemž zákon nevyžaduje, aby v tomto případě šlo o omyl podstatný (§49a věta druhá o.z.). Lest spočívá obvykle v tom, že druhý účastník úmyslně předstírá něco, co neexistuje, anebo naopak zastírá něco, co existuje.
Podle §40a věta první o.z. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ust. §49a, §140, §145 odst. 1, §479, §589 a §701 odst. 1, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Podle věty druhé tohoto ustanovení se neplatnosti nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. V cit. ustanovení je upravena tzv. relativní neplatnost právního úkonu, jejíž podstata spočívá v tom, že právní úkon, u kterého je dán důvod relativní neplatnosti, se považuje za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem objektivně dotčen, neplatnosti právního úkonu důvodně nedovolá. Právní účinky dovolání se neplatnosti právního úkonu nastávají dojitím dovolání všem subjektům neplatného právního úkonu. Lhůta k uplatnění relativní neplatnosti podle uvedeného ustanovení je představována obecnou tříletou promlčecí lhůtou podle §101 o.z.
Dospěl-li odvolací soud ke zjištění, že žalobci uzavřeli nájemní smlouvu v omylu ohledně její podstatné náležitosti, který vyvolal žalovaný, je právní úvaha o neplatnosti smlouvy správná, stejně jako hodnocení odvolacího soudu v tom, že tuto neplatnost žalobci uplatnili nejpozději doručením žaloby o neplatnosti smlouvy. Jestliže v době uzavření nájemní smlouvy dne 16.6.1998 musel žalovaný vědět ,, že je zde skutečnost významná z hlediska omylu ve vůli žalobce, přinejmenším mu tato skutečnost musela být zřejmá”, správně odvolací soud dovodil, že žalovaný musel o omylu žalobce vědět, tj. omyl poznal anebo vzhledem k okolnostem poznat musel, a mýlícího se na jeho omyl neupozornil. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobci a žalovaným dne 16. 6. 1998 podle §40a o.z. z důvodu omylu žalobců při jejím uzavírání (§49a o.z.), lze proto považovat za správný.
Nesprávnost právního posouzení neshledal dovolací soud ani v závěrech odvolacího soudu týkajících se aplikace procesněprávního ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. Podle uvedeného ustanovení lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah či právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Ohledne existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, je soudní praxe jednotná v tom, že naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle §80 písm. b) o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. Avšak i v případě, že lze žalovat o splnění povinnosti, připouští soudní praxe, že je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní prostředky).
Dovolací soud se shoduje s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobci v řízení dostatečně odůvodnili existenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti právního úkonu podle §80 písm. c) o.s.ř. s tím, že bude třeba vyřešit vztahy mezi účastníky a tím se předejde i případným dalším právním sporům ohledně právních poměrů k tomuto bytu. Také nutno zdůraznit, že pokud žalovaný v bytě nebydlí a nemá zde žádné věci, nelze přesvědčivě činit závěr, že v takovém případě je namístě žaloba na plnění (tj. na vyklizení bytu) .Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. tak nebyl rovněž uplatněn důvodně.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalovaného zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu