ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.175.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 175/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání Města L., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 27. října 2000, sp.zn. 12 Co 678/2000 (v právní věci žalobců a) J. A. a b) Z. K., obou zast. advokátem, proti žalovanému Městu L., zast. advokátem, o vydání věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 9 C 1030/96), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se oproti žalovanému domáhají podle zákona č. 403/90 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd vydání domu čp. 141 se stavební parcelou č. 24 zapsané pro obec a katastrální území L., u Katastrálního úřadu v L.
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech čj. 5 C 417/91-80 ze dne 3. května 1993 bylo rozhodnuto tak, že Městu L. byla uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání věci. K odvolání žalovaného se věcí zabýval Krajský soud v Ústí nad Labem, který svým rozsudkem ze dne 12. května 1994, čj. 11 Co 469/93-127 rozhodnutí prvoinstančního soudu v napadené části tak změnil, že návrh proti žalovanému byl zamítnut s tím, že původní nemovitost čp. 141 přestala jako samostatná věc existovat, když se přestavbou stala součástí věci hlavní, tj. domu čp. 140.
Toto rozhodnutí odvolacího osudu bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 1996, sp. zn. 3 Cdon 253/96 s odůvodněním, že pokud by se tedy v daném případě žaloba skutečně týkala součásti věci, která se v důsledku faktického spojení stala součástí jiné věci hlavní, pak ovšem bylo nutno objasnit, zda tomu tak skutečně bylo a je, ale také, zda byl nárok podle ustanovení §5 zákona č. 403/90 Sb. uplatněn proti subjektu, který věc drží anebo zda měl být nárok uplatněn proti jiné povinné osobě. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž nedávalo jednoznačnou odpověď na otázky, které učinil předmětem odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud a nebylo možno bez dalšího posoudit, zda mají či nemají význam pro posouzení důvodnosti žaloby, bylo pro vady zrušeno i rozhodnutí okresního soudu a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Následně pak Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 24. listopadu 1997, čj. 9 C 1030/96-49 uznal žalovaného povinným žalobcům sporné nemovitosti vydat. Zároveň žalovaného zavázal k úhradě nákladů jak vůči žalobcům, tak i vůči státu. Toto rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 1. září 1999, čj. 11 Co 121/98-139 ve spojení s doplňujícím rozsudkem z 1. září 1999, čj. 11 Co 121/98-143 potvrdil.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 25. května 2000, čj. 28 Cdo 204/2000-155 – aniž by věc meritorně projednal – zrušil, když krajskému soudu vytknul nedostatky v postupu, které ve svém souhrnu mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Krajský soud v Ústí nad Labem poté napravil vady řízení vytýkané mu výše uvedeným rozhodnutím dovolacího soudu a rozsudkem ze dne 27. října 2000, čj. 12 Co 678/2000-171 potvrdil rozsudek okresního soudu v napadené části. Žalovaný byl zavázán zaplatit žalobcům na nákladech odvolacího řízení částku 39.180,- Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku na účet jejich právního zástupce. Dále byl žalovaný uznán povinným zaplatit státu zálohované náklady řízení v částce 6.962,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo přiznáno právo podat dovolání k otázce, zda vydávaná nemovitost je či není součástí domu čp. 140 v L.
I po doplnění řízení dospěl odvolací soud ke stejnému závěru jako soud okresní. Přestavbou, provedenou v předchozí době (především v roce 1961) neztratil dům čp. 141 k.ú. L. svůj původní stavebně technický charakter, v katastru nemovitostí je veden jako samostatná stavba a i když jsou objekty čp. 140 a 141 funkčně propojeny tak, že přízemí objektu čp. 141 plní funkci příslušenství kinosálu, který je v domě čp. 140, stejně jako promítací kabina a strojovna, existuje z hlediska stavebně technického možnost oddělení těchto staveb a samostatného užívání, byť to bude u domu čp. 140 problematické. Nutné stavební úpravy však, dle názoru znalce, nebudou značně nákladné a časově náročné. Dům čp. 141 je samostatnou stavbou, tedy samostatnou věcí ve smyslu §119 odst. 1 občanského zákoníku a protože jde o věc, která byla odňata za podmínek uvedených v zákoně č. 403/90 Sb. je nárok žalobců oprávněný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná strana dovolání, ve kterém rozvádí svůj nesouhlas se závěry napadeného rozhodnutí. Podle dovolatele odvolací soud nevyřešil otázku, k jejímuž přezkoumání byl soud zavázán zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. srpna 1996 čj. 3 Cdon 253/96, tedy zda dům uvedený v žalobě přestal jako samostatná věc existovat a komu věc hlavní, jejíž součástí se faktickým spojením tento dům stal, patří. Odvolací soud namísto toho argumentuje stejnými závěry jako v předchozím rozhodnutí, zejména zápisem v katastru nemovitostí, který pro věc samu není vůbec podstatný a řeší, zda dům ztratil či neztratil svůj původně stavebně technický charakter. Stejně tak právní závěr, že sporná nemovitost slouží jako příslušenství kinosálu, který je v domě čp. 140 je nepřezkoumatelný. Znalec ing. P. ve své výpovědi 14. 7. 1999 potvrdil že domy čp. 140 a 141 nemohou při zachování současného funkčního určení stavby samostatně existovat. Znalec dále ve svém posudku naznačil, že úpravami provedenými na uvedených domech nepochybně došlo k úzkému komunikačnímu a funkčnímu spojení obou staveb. Podle posudku by dům čp. 141 mohl být schopen samostatné existence teprve po zazdění vstupů, napojení na sítě a vybudování nového schodiště. Právě v tom dovolatel spatřuje podstatu problému, neboť zákon č. 403/90 Sb. i další restituční předpisy totiž neznají vydávání nemovitostí s nějakými podmínkami, ale je třeba zkoumat právní podmínky pro vydání v tom stavu, v jakém se nemovitost nachází. Závěrem dovolatel upozorňuje na nesrovnalosti v provedeném řízení a uvádí, že na vydání věci platně vůbec žalováno nebylo.
K tomuto dovolání podali žalobci poměrně stručné vyjádření, ve kterém dovozují, že krajský soud povolil dovolání žalované straně z důvodu, který již byl stejným dovoláním ve stejné věci řešen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, čj. 28 Cdo 204/2000 ze dne 25. května 2000. Dále žalobci uvádějí, že nepřízeň Krajského soudu v Ústí nad Labem i zřejmé nedostatky v právním obsahu sporu sice umožňují další prodloužení sporu ve prospěch žalované strany, ale na druhou stranu by neměly porušovat důstojnost ani soudů ani účastníků řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\").
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§239 odst. l o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Součástí věci je podle ustanovení §120 odst. 1 vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Součást věci není samostatnou věcí v právním smyslu. Věc i její součást tvoří jedinou věc, neboli celek podrobený jedinému právnímu režimu.
V daném případě z provedeného řízení vyplynulo, že sporná nemovitost - dům čp. 141 v L. – byl v době odnětí právním předchůdcům žalobců nepochybně samostatnou stavbou, stejně jako sousední dům čp. 140. Je skutečností, že stavebními úpravami, provedenými především v šedesátých letech, došlo k funkčnímu propojení obou staveb tím, že první nadzemní podlaží obou domů tvoří vestibul kina, oba domy mají společný vchod z ulice, umístěný v domě čp. 141 a do bytové jednotky ve druhém nadzemním podlaží domu čp. 141 je přístup schodištěm situovaným v domě čp. 140. Bylo by však v příkrém rozporu se smyslem restituční legislativy, pokud by v důsledcích těchto stavebních prací – provedených navíc v rozporu s tehdy platnými předpisy – měla být spatřována překážka pro uspokojení vzneseného restitučního nároku. Pouhá skutečnost, že dvě nemovitosti, které představují v právním smyslu samostatné věci, byly užívány ke společnému účelu, byť by některá z nich k tomu byla zčásti uzpůsobena, ještě neznamená, že u jedné z těchto věcí došlo ke změně ze samostatné věci v právním smyslu na pouhou součást věci druhé.
Jak správně uvedl soud první instance, zákon č. 403/90 Sb., který je vůči občanskému zákoníku zákonem speciálním, neupravuje ve svých ustanoveních omezení při vydávání nemovitostí, které by bylo vázáno na funkční propojenost objektů. Podle §10 citovaného zákona se věc vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nachází ke dni uzavření dohody. Dohoda o vydání by měla obsahovat i ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá oprávněná osoba práva a závazky z jiné smlouvy. V této souvislosti tedy rozhodnutí ve věci přinášející změnu vlastnického stavu na základě restitučního předpisu nemůže být na překážku dalšího užívání jak předmětné, tak ani sousedící nemovitosti, právě díky možnosti smluvní úpravy nových právních vztahů.
Pokud žalovaný ve svém dovolání uvádí, že v daném případě nebylo žalováno na vydání věci, je třeba poukázat na ustálenou judikaturu vyšších soudů (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 5 Co 1215/96), podle které je nutno žalobní návrh na uzavření dohody o vydání věci a žalobní návrh na vydání věci posuzovat jako dva obsahově a významově zcela stejné žalobní návrhy.
Z těchto důvodů shledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení dovolání žalobců zamítnout.
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo věcně rozhodnuto v nejkratším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto – i vzhledem ke skutečnosti, že bylo rozhodováno o otázce, která dosud nebyla řešena - podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., §l5l odst. l o.s.ř, §150 o.s.ř. a §l42 odst. l o.s.ř. v právní otázce, která byla pro soud rozhodující a nebyla dosud řešena, shledal dovolací soud důvod zvláštního zřetele hodný pro použití již zmíněného ustanovení §150 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. května 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc.v.r.
předseda senátu