ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1750.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1750/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání 1. M. Š., 2. V. Š., a 3. J. Š., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 20.3.2001, sp.zn. 23 Co 65/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 9 C 1029/95 (žalobců M. Š., V. Š. a J. Š., kteří byli v řízení zastoupeni advokátem, proti žalovaným: A. Z. K., a B. J. Č., zastoupeným B. K., o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 24.8.1995, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 122 s pozemky parc. č. 136 a parc. č. 1286/3 v Č. V. V žalobě bylo uvedeno, že původními spoluvlastníky těchto nemovitostí byl otec žalobců V. Š. a jeho manželka M. Š. V. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně, sp.zn. 6 T 124/1958, odsouzen i k trestu propadnutí majetku; v uvedeném trestním řízení uložené tresty byly zrušeny rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 11 Tz 12/92. Žalované nabyly v žalobě uvedené nemovitosti koupí od státu na základě protiprávního zvýhodnění. Žalobci je vyzvali k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalované navrhly zamítnutí žaloby. Poukazovaly na to, že výzva žalobců k vydání nemovitostí byla zaslána žalovaným, ale tato výzva neodpovídala ustanovením zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, protože žalobci nebyli oprávněnými osobami podle uvedeného zákona. Pokud šlo o kupní smlouvu, kterou byly nemovitosti nabyty od státu, nedošlo při jejím uzavření k žádnému protiprávnímu zvýhodnění. Za nemovitosti byla zaplacena kupní cena 33.995,67 Kč, což odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům; pozemky byly získány do tehdy upraveného práva osobního užívání pozemků za úhradu 957,60 Kč.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce i žalované jako účastníky řízení, vyžádal si od Okresního úřadu v K. spis týkající se realizace převodu domu čp. 122 s pozemkem parc. č. 1286/3 v Č. V., provedl důkaz posudkem znalce z oboru stavebnictví a důkaz posudkem znalce z oboru odhadu nemovitostí.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně z 22.3.2000, čj. 9 C 1029/95-154, byla žaloba žalobců zamítnuta; žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 8.925,- Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí; dále bylo žalobcům uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Kolíně na náhradu nákladů znalečného 12.759,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně poukazoval na to, že k propadnutí majetku otce žalobců V. Š. došlo právní mocí rozhodnutí trestního soudu o propadnutí majetku dne 23.1.1959, tedy v rozhodné době (25.2.1948 až 1.1.1990) podle ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb. Po smrti M. Š. zdědil její majetek manžel V. Š., který byl pak podle zákona č. 119/1990 Sb. plně rehabilitován. V. Š. zemřel v roce 1981 a jeho děti (žalobci) jsou ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 a §3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. oprávněnými osobami, které včas vyzvaly žalované o vydání nemovitostí, jež byly koupeny v roce 1965 od státu – Místního národního výboru Č. V. V průběhu řízení však nebylo zjištěno nic, co by dokládalo protiprávní zvýhodnění kupujících při uvedené koupi. Podle výsledků provedeného dokazování znaleckým posudkem odpovídala sjednaná cena v kupní smlouvě tehdy platným cenovým předpisům a stavu nemovitostí, jakož i dříve platným ustanovením o právu osobního užívání pozemků. Soud prvního stupně proto žalobu žalobců zamítl; u žalované J. Č. pak ještě soud prvního stupně dospěl k závěru, že není v této právní věci povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože svého spoluvlastnického podílu na žalobci uváděných nemovitostech nebyla děděním a nikoli smluvním převodem.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 20.3.2001, sp.zn. 23 Co 65/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem soudu odvolacího změněn jen tak, že žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení a žalobcům bylo uloženo zaplatit státu na nákladech řízení 6.400,- Kč; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobcům bylo ještě uloženo zaplatit státu další částku 149,- Kč na úhradu znalečného do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že se dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nepřipouští.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukazoval na to, že i po doplnění dokazování dalším vyjádřením znalce bylo doloženo, že cena domu čp. 122 v Č. V. byla v souladu s ustanoveními dříve platné vyhlášky č. 73/1964 Sb. určena celkovou částkou 43.060,70 Kč; důvody pro odečtení nákladů na potřebné opravy, tedy k poskytnutí slevy z vypočtené ceny nemovitosti, stanovila tehdy směrnice č. 10/1964 uveřejněná ve Věstníku Ministerstva financí a v daném případě byla sleva zdůvodněna stavem domu. Podle závěru znaleckého posudku nebyla do ceny domu zahrnuta veranda jako místnost tohoto domu, protože šlo o verandu obestavěnou zdí jen o tloušťce 30 cm, nikoli 45 cm, takže tato veranda nemohla být považována za obytný prostor; veranda neměla vytápění a šlo o místnost s betonovou podlahou. Nedospěl proto odvolací soud k závěru, že by v kupní smlouvě z roku 1965 (uzavřené mezi státem – bývalým Místním národním výborem Č. V. a žalovanou Z. K. a jejím tehdy žijícím manželem) byla sjednána v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy. Nebylo zjištěno také, že by kupující byli při této koupi protiprávně zvýhodněni, když totiž kupující byli jedinými zájemci o tuto koupi domu a o získání pozemků do osobního užívání.
Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba žalobců není opodstatněna. Odvolací soud byl také teho názoru (stejně jako soud prvního stupně), že nabyla-li žalovaná J. Č. polovinu nemovitostí děděním po původním nabyvateli – B. K. (zemřelém v roce 1984), „netýká se jí povinnost věc vydat po původním nabyvateli B. K., jak to vyplývá z ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“.
Výroky o nákladech řízení byly odůvodněny ustanoveními §220 odst. 1, §224, §148 odst. 1, §150 a §151 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupcům účastníků řízení a nabyl právní moci dne 25.4.2001. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo ze strany žalobců podáno u Okresního soudu v Kolíně dne 23.5.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody uváděli, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že tento rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení.
Dovolatelé zdůrazňovali, že posudek vypracovaný v řízení znalcem F. N. není správný a úplný. Zejména není správný závěr tohoto znalce, že tzv. veranda u domu čp. 122 v Č. V. není údajně obytnou místností; jde totiž o přímo osvětlenou místnost o podlahové výměře 8 m2, kterou lze přímo nebo i dodatečně nepřímo vytápět a která je vzhledem ke svému stavebnětechnickému vybavení určena k celoročnímu bydlení. Dovolatelé poukazovali na to, že si opatřili znalecký posudek, který byl předložen soudu k důkazu, podle něhož cena nemovitostí, jichž se týká tento spor, činila 54.737,- Kč, zatím co soudem ustanovený znalec dospěl k ceně 43.060,70 Kč a nemovitosti byly prodány žalované Z. K. a jejímu manželovi za 33.995,- Kč; dovolatelé měli proto za to, že nemovitosti byly nabyty v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy a došlo ke zvýhodnění nabyvatelů. Odvolací soud tedy pochybil, když neprovedl řádné dokazování v této věci a zejména řízení nedoplnil novým znaleckým posudkem.
Dovolatelé dále poukazovali na to, že odvolací soud pochybil svým závěrem, že žalovaná J. Č. není povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. s odůvodněním, že toto ustanovení se nevztahuje na ni, když není nabyvatelkou z kupní smlouvy, ale podíl na nemovitosti získala děděním po původním kupujícím. Podle názoru dovolatelů přešla na tuto uvedenou žalovanou povinnost vypořádat nároky oprávněných osob do výše jí nabytého dědictví.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také bod 15 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. ukládá odvolacím soudům projednat taková odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně podle dosavadních právních předpisů. Na to také v daném případě odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku z 20.3.2001 správně poukázal.
Přípustnost dovolání bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven právní závěr, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutné považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Dovolatelé ve svém dovolání měli za to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné. V tomtéž rozhodnutí bylo také vyloženo, že vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 (později 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ až c/ občanského soudního řádu. Bylo tu také vyloženo, že dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu).
Rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo jestliže si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 175 /251/ a na str. 118 /252/) bylo vyloženo, že převodem ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 (in fine) nejsou míněny případy nabytí věci např. v souvislosti s vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společného jmění manželů) nebo nabytí věci děděním. Na tyto nabyvatele však přechází povinnost zemřelé osoby (týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) do výše nabytého dědictví, popřípadě do výše toho, co při vypořádání získali z toho majetku. Tento právní závěr se ovšem týká majetku, který byl získán v rozporu s právními předpisy platnými v době získání věci od státu nebo byl získán na základě protiprávního zvýhodnění.
Pokud pak šlo o posouzení toho, zda tu v daném případě došlo k získání majetku v rozporu s právními předpisy, platnými v době získání věci od státu nebo na základě protiprávního zvýhodnění, vycházel odvolací soud i soud prvního stupně z výsledků provedeného dokazování včetně znaleckého posudku, které posoudil podle ustanovení §132 občanského soudního řádu. V daném případě z obsahu spisu (sp.zn. 9 C 1029/95 Okresního soudu v Kolíně), ani z obsahu dovolání dovolatelů nebylo možné přesvědčivě dovodit, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není anebo že by naopak nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu vyplývala (srov. k tomu shora již citované rozhodnutí, uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání pak ovšem směřovalo proti hodnocení provedených důkazů soudem. Toto hodnocení však podle ustanovení §132 občanského soudního řádu soudům ze zákona náleží a výtky vad v hodnocení důkazů nejsou v občanském soudním řádu zakotveny jako dovolací důvod.
Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ani že by spočívalo na nesprávném právním posouzení věci (jak to má na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ občanského soudního řádu).
Bylo také nutno mít za to, že rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě nelze označit za rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury soudů nebo přinášející judikaturu novou (srov. shora již citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95), takže nebylo možné dospět k závěru, že tu je dovolání dovolatelů přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolací soud proto přikročil k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění), a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. listopadu 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu