ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1752.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1752/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců A) B. B., zast. advokátem, B) M. B., zast. advokátem, proti žalovaným 1) K. Š., a 2) J. Š., zastoupených advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 358/91, o dovolání žalobce sub B) M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 4. 2000, č.j. 18 Co 557, 558, 559/98-322, takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 4. 2000, č.j. 18 Co 557, 558, 559/98 - 322, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 6. 1998, č.j. 5 C 358/91-267, ve věci samé v odstavci I. kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti uzavřít se žalobcem M. B. dohodu o vydání nemovitostí - domu čp. 277b) se stavební parcelou č. 563/3 a zahradou č. 437/3 v kat. území N. M. n. M., a to k jedné polovině.
II. Uvedený rozsudek se rovněž zrušuje, pokud jím byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku v odstavci III. o povinnosti druhého žalobce nahradit státu náklady řízení, jakož i ve výroku, jímž byl změněn rozsudek okresního soudu v odstavci II. o povinnosti druhého žalobce nahradit žalovaným společně s prvou žalobkyní náklady řízení žalovaným do tří dnů k rukám jejich zástupce advokáta Dr. J. P. náklady řízení před okresním soudem, každému z nich 3.540 Kč.
III. Dále se uvedený rozsudek zrušuje ve výroku, pokud jím byla druhému žalobci uložena povinnost společně s prvou žalovanou nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení do tří dnů k rukám jejich zástupce advokáta Dr. J. P., každému z nich 1.875 Kč.
V uvedeném rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu žaloby podané u Okresního soudu v Náchodě dne 16. 12. 1991 tvrdili žalobci, že první žalobkyně je pozůstalou manželkou V. B., který byl podílovým spoluvlastníkem řady nemovitostí, mj. vily čp. 277/b, se stavební parcelou čp. 536/2 a zahradou čp. 437/3 v N. M. Vlastnictví k podílu původního vlastníka přešlo na stát v důsledku rozhodnutí bývalého Lidového soudu v Novém městě n.M. ze dne 17. 2. 1954, č.j. Nt 216/54. Původní vlastník totiž emigroval a zemřel dne 3.9.1979, přičemž první žalobkyně je jeho univerzální dědičkou na základě závěti. Domáhala se proto vydání podílu s odkazem na ustanovení §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Pokud jde o druhého žalobce, ten tvrdil, že je pozůstalým synem H. B., podílové spoluvlastnice druhé poloviny zmíněných nemovitostí. Tento podíl přešel na stát znárodněním v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Družstvo JIPO totiž nezaměstnávalo více jak 50 zaměstnanců a přesto bylo, jako firma překračující tento limit znárodněno. Žalobci dále tvrdili skutečnosti, z nichž dovozovali, že žalovaní nabyli nemovitosti postupem charakterizovaným protiprávním zvýhodněním žalovaných. Domáhali se proto uložení povinnosti žalovaným k vydání uvedených nemovitostí.
Okresní soud v Náchodě jako soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl rozsudkem ze dne 25. 10. 1993, č.j. 5 C 358/91-131. Přitom vycházel mimo jiné ze zjištění, že v době přechodu vlastnictví k nemovitostem na stát nebyly tyto nemovitosti ve vlastnictví fyzických osob, ani veřejné obchodní společnosti O.A. B., jejímiž společníky byli V. B. a H. B. Uzavřel proto, že žalobci jako potomci posledně jmenovaných nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 2. 1996, č.j. 16 Co 68/94-158, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a přikázal provedení dalších důkazů potřebných pro posouzení aktivní legitimace žalobců či alespoň jednoho z nich. Poukázal přitom na nesrovnalosti v zápisech v pozemkové knize, které ne vždy odpovídají skutečnosti, takže nemohou být pro účely posouzení vývoje vlastnických vztahů k nemovitostem spolehlivé, zejména pokud jde o důsledky právní úpravy nastalé po 1. 1. 1951, kdy obligatornost zápisů do pozemkové knihy s konstitutivními účinky odpadla. Soud prvního stupně rovněž uložil doplnění řízení v otázce, zda sporné nemovitosti vůbec přešly do majetku veřejné obchodní společnosti O.A. B., chemická továrna v N. M. n. M. Upozornil pro ten případ, že společníci těchto společností a jejich právní nástupci splňují pak postavení oprávněných osob podle zákona č. 87/1991 Sb. Konečně nařídil doplnění dokazování z hlediska zjištění, zda žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Soud prvního stupně poté dalším rozsudkem ze dne 30. 6. 1998, č.j. 5 C 358/91-267, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 277b se stavební parcelou č. 563/3 a zahradou č. 437/3 v katastrálním území N. M. n. M. a rozhodl současně o nákladech řízení v prvním stupni. Vyšel z obsahu výpisu z knihovní vložky č. 1156 pro kat. území N. M. n. M. a ze sbírky listin k této knihovní vložce. Podle smlouvy trhové uzavřené dne 31. 5. 1948 bylo vloženo vlastnické právo k předmětným nemovitostem firmě O.A.B., chemická továrna v N. M. n. M., když z originálu této trhové smlouvy vzal soud za prokázané, že předmětné nemovitosti přešly na firmu k celku, nikoliv pouze k jedné polovině, jak je chybně uvedeno v zápisu z knihovní vložky č. 1156. Z originálu trhové smlouvy ze dne 11. 6. 1948 uzavřené mezi J., nákupním, prodejním a výrobním družstvem, společností s ručením omezeným v P. jako kupujícím a prodávajícím, t.j. V. B. a H. B. jako prodávajícími, zjistil dále soud prvního stupně, že předmětem této trhové smlouvy byl prodej podniku provozovaného pod firmou O.A.B., chemická továrna v N. M. n. M. se všemi aktivy a pasivy a se vším příslušenstvím, zejména též s právem firemním, výrobním zařízením, hotovými výrobky a pohledávkami. Předmětem této trhové smlouvy však nebyly nemovitosti vlastnicky připsané firmě O.A. B. ve vložce 1156 a 1148 pro kat. území N. M. n. M., část těchto nemovitostí potřebných k provozu podniku se stala předmětem pachtu na základě zvláštní pachtovní smlouvy. Pokud jde o disoluční smlouvu, uzavřenou mezi V. B. a H. B. dne 15. 6. 1948, na základě které měl být nemovitý majetek, dosud vlastnicky patřící firmě O.A. B., převeden na V. B. jednou polovinou a H. B. také k jedné polovině, pak soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účinky této smlouvy nenastaly proto, že žádost o vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem H. B. k jedné polovině a V. B. k jedné polovině byla zamítnuta. Toto zjištění učinil soud prvního stupně ze zápisu č. 7 v odd. B. příslušné vložky pozemkové knihy. |Z rozhodnutí Ministerstva chemického průmyslu ze dne 18. 2. 1959 čd. 109/59 vzal za prokázané, že jím byl stanoven rozsah znárodnění bývalého podniku J. tak, že ke znárodněnému majetku patří i polovina nemovitostí zapsaných v knihovní vložce č. 1156 pro kat. území N. M. n. M. (zahrady č. 4371/3, 437/3, stav. parc. č. 563/2 a dům čp. 277/b). Posléze vzal za prokázané, že k zápisu přechodu jedné poloviny nemovitostí zapsaných v knihovní vložce č. 1156, patřících z titulu společníka firmy O.A.B., V. B., na čsl. stát, došlo na základě sdělení Finančního odboru rady ONV v D. ze dne 25. 2. 1959, jímž se Radě MNV v N. M. n. M. sdělují, že na základě vykonatelného rozsudku Lidového soudu v Novém Městě nad Metují ze dne 17. 2. 1954, č.j. Nt 16/54 propadl veškerý majetek odsouzeného V. B. čsl. státu, včetně poloviny zmíněných nemovitostí. Stalo se tak zápisem ze dne 2. 2. 1959.
Soud prvního stupně tak uzavřel, že nemovitosti, které byly předmětem disoluční smlouvy ze dne 15. 6. 1948, neměly na družstvo J. přejít, tato smlouva však nemohla podle tehdejších předpisů nabýt účinnosti. Stejně tak však z výpisu z knihovní vložky nelze zjistit zápis svědčící o tom, že vlastnictví k těmto nemovitostem přešlo na družstvo J. K zápisu vlastnictví k nemovitostem do výše jedné ideální poloviny došlo s odkazem na odsuzující trestní rozsudek týkající se V. B., přičemž poslední zápis odvolávající se na rozhodnutí Ministerstva chemického průmyslu ze dne 18. 2. 1959 byl učiněn, aniž došlo k předcházejícímu zápisu osvědčujícímu, jakým způsobem polovinu nemovitostí družstvo J. získalo.
Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobci neunesli důkazní břemeno o svých žalobních tvrzeních, podle nichž byla jejich právním předchůdcům způsobena křivda ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ani způsob přechodu věci na stát některým ze způsobů uvedených v ustanovení §6 tohoto zákona. Soud prvního stupně jinak dospěl k závěru, že ani způsob nabytí věcí žalovanými nenaplňuje podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobců shora uvedeným rozsudkem v odstavci I. výroku potvrdil tento rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 6. 1998, č.j. 5 C 358/91-267, ve výrocích o věci samé v odstavci I. a o povinnosti žalobců nahradit státu náklady řízení v odstavci III., změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odstavci II. výroku svého rozsudku připustil proti svému rozsudku dovolání. V odstavci III. a IV. rozhodl o odvolání druhého žalobce a znaleckého ústavu proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 4. 1998, č.j. 5 C 358/91-228 a proti usnesení téhož soudu ze dne 11. 8. 1998, č.j. 5 C 358/91-271.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně v plném rozsahu. Ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením v tom, že žalobcům se nezdařil důkaz o tom, že nebylo bezpečně prokázáno, z kterých právních subjektů - zda z firmy O. A. B., V. B. nebo H. B., nebo z nákupního, prodejního a výrobního družstva J. s.r.o., přešly nemovitosti zapsané ve vložce č. 1156 na stát, a to pro rozpornost zápisů v pozemkové knize z doby platnosti tzv. intabulačního principu vyplývajícího z §431 o.z.o. z roku 1811. Při absenci důkazu, že nemovitosti přešly na stát za okolností uvedených v §6 zákona pak vyplývá, že nejsou splněny ani podmínky pro závěr, že by žalobci byli oprávněnými osobami podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Poukázal na smysl tohoto zákona vyplývající z jeho ustanovení §1 odst. 1 a §2 odst. 1, jímž je pouze zmírnění některých křivd, nikoliv úplné odstranění či zmírnění všeho, co by se dalo za křivdu považovat
Výrok o připuštění dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. zdůvodnil odvolací soud tím, že za otázku zásadního významu spatřuje ve významu posouzení nesrovnalosti mezi zápisy v pozemkové knize a obsahem předložených listin a významu těchto nesrovnalostí pro posouzení okolností přechodu nemovitostí na stát ve smyslu §6 zákona č. 87/1991 Sb. a postavení žalobců jako oprávněných osob.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku okresního soudu o zamítnutí žaloby žalobce M. B. společně s žalobkyní B. B. o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětných nemovitostí, podal druhý žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Tvrdil zřejmě existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítal nesprávnost aplikace procesních předpisů odvolacím soudem, pokud tento nepřihlédl k důsledkům vyplývajícím z toho, že žalobci předložili listinné důkazy dokládající vlastnictví, případně spoluvlastnictví své matky H. B. k předmětným nemovitostem a nepřiměřeným způsobem akcentoval zjištění podávající se z neúplných zápisů v pozemkové knize. Podle dovolatele soudy obou stupňů měly přihlédnout i k jiným zjištěním, podávajícím se z účastnických výpovědí žalobců. Nesrovnalosti obsažené v pozemkové knize nelze přičítat k tíži žalobců jako oprávněných osob. Poukazoval v této souvislosti na nelogičnost závěrů odvolacího soudu, který na jedné straně dospěl k závěru, že se žalobcům stala křivda přechodem nemovitostí na stát, kterou však za daného stavu nelze nepravit. Takový výklad přehlíží skutkovou podstatu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., který dopadá právě na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu, přičemž nešlo o žádnou z možností vyjmenovaných v odstavci prvém téhož ustanovení. Dovolatel poukázal na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ČR č. I. ÚS 495/98, vztahující se na případ ztráty či skartace spisu, kterážto okolnost v restitučním sporu nemůže vést k závěru, že se žalobce (oprávněná osoba) svého důkazního břemene nezhostil. Dovolával se též závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, podle něhož důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Odkazoval jinak na skutečnosti uplatněné již v průběhu řízení, zejména okolnost, že znárodňovací výměr, jímž mělo dojít k znárodnění nemovitostí, které mělo družstvo J. v "pachtu" nebyl podepsán ministrem, nýbrž úředníkem ministerstva bez ústavní odpovědnosti. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř.").
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §239 odst. 1, když byla založena výrokem odvolacího soudu. Dovolacímu soudu v takovém případě nepřísluší zkoumání, zda otázka, pro kterou bylo dovolání odvolacím soudem připuštěna, je skutečně otázkou zásadního právního významu. Podá-li účastník dovolání, jež bylo připuštěno postupem podle §239 odst. 1 o.s.ř., může uplatnit pouze dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu ve znění již uvedeném, může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45/). Nesprávná aplikace práva se může vztahovat jak k ustanovením hmotného práva, tak k ustanovením procesní povahy, pokud jejich správný výklad byl předpokladem vydání správného rozhodnutí odvolacího soudu. Tak je tomu v dané věci, v níž se těžiště posouzení správnosti právního posouzení soustřeďuje do otázek povinnosti tvrzení žalobce jako oprávněné osoby a z toho vyplývajícího rozsahu důkazního břemene podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu.
Vzhledem k postavení žalobců, kteří uplatňovali každý nárok na vydání na ně připadající ideální poloviny předmětných nemovitostí a nevykazují tak rysy nerozlučného společenství ve sporu, podléhá dovolacímu přezkumu dovolacího soudu pouze posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu, na nichž spočívá jeho rozhodnutí, a to v rozsahu, v němž se dotýkají nároků pouze druhého žalobce (§242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání druhého žalobce a shora uvedeného zákonného ustanovení a dospěl k závěru, že dovolání v této věci nelze upřít opodstatnění.
Podle §120 odst. 1 věty první o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud však rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Věc souvisí s rozsahem povinnosti soudu provést důkazy, které se dílem upínají k tvrzením účastníků podle shora uvedeného zákonného ustanovení, dílem i důkazy, ohledně nichž potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla najevo v řízení uvedeném v §120 odst. 3 věty první o.s.ř. To platí i pro projednávanou věc, která má povahu řízení kontradiktorního. Na uvedené povinnosti soudu navazují pravidla pro provádění důkazů ve smyslu ustanovení §122 a násl. o.s.ř. Z nich je třeba připomenout zejména závěr, podle něhož platné procesní právo nezná žádná "numerus clausus" důkazních prostředků, aniž by některým z nich přisuzovalo vyšší důkazní sílu. Provedené důkazy pak hodnotí soud způsobem předepsaným v ustanoveních §132 o.s.ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Své závěry v tomto směru je soud povinen podle ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. uvést v odůvodnění rozsudku, v němž uvede podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené ustanovení platí vzhledem k §211 o.s.ř. přiměřeně i pro řízení u odvolacího soudu.
Tyto závěry platí rovněž pro oblast restitučních sporů, k nimž projednávaná věc patří. Aplikováno na posuzovaný případ, v němž žalobní tvrzení vedou k závěru, že nárok žalobců je třeba posuzovat podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění, tak lze přisvědčit jen zčásti závěrům odvolacího soudu, podle nichž stíhá žalobce povinnost tvrzení o svém postavení oprávněných osob, vymezení předmětu vydání, jakož i tvrzení o tom, že k odnětí věci původnímu vlastníku nebo jeho právním nástupcům (oprávněným osobám) došlo v rozhodném období uvedeném v tomto zákoně. Nelze však přehlédnout, že podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatněného nároku ze strany oprávněné osoby (při splnění ostatních zákonných podmínek) pouze v případech jmenovitě uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., nemusí však být naplněna v případech uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení (srov. k tomu závěry nálezu ÚS ČR ze dne 25.4.1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, pod č. 21). To má zpětně důsledek pro rozsah důkazního břemene žalobců jako osob oprávněných podle zákona č. 87/1991 Sb. Na žalobcích (vzhledem k rozsahu přípustného dovolacího přezkumu nyní pouze na druhém žalobci) nelze proto důvodně požadovat prokázání konkrétního způsobu, jímž vlastnictví předmětných nemovitostí na stát přešlo, jestliže z výsledků řízení se zatím podává, že tento unesl své důkazní břemeno v tom, že jím označení právní předchůdci byli vlastníky sporných nemovitostí, zatímco dosud nevyřešenou zůstala otázka, zda a v důsledku jakého konkrétního opatření tehdejších orgánů státu došlo k přechodu takového vlastnictví na stát, resp. k vyznačení přechodu tohoto vlastnictví. Dovolací soud nemá důvod nerespektovat výkladová pravidla obsažená v řadě nálezů Ústavního soudu ČR vydaných k otázkám důkazního břemene v restitučních sporech, mimo jiné rovněž vyplývající z rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 485/98 zveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 14, ročník 1999 - II. díl, pod č. 81, str. 168 a násl.), na něž dovolatel přiléhavým způsobem odkazuje a které jsou přiměřeně použitelné i pro posuzovaný případ. Zejména je z nich třeba připomenout zásadu, podle níž závisí-li posouzení nároků restituentů na okolnosti, že se kvůli skartaci příslušných spisů nepodařilo právní důvod jejich nároků prokázat, bylo by zjevně nespravedlivé, pokud by s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu bylo možno jejich nárok jen z tohoto důvodu odepřít. Zmíněná okolnost nemůže být totiž přičítána k tíži restituentů. V souvislosti s projednáváním restitučních nároků je totiž třeba i otázku důkazního břemena na straně restituenta vykládat nikoliv restriktivně, tedy výlučně v neprospěch oprávněné osoby, zejména v případech, kdy okolnost dnes obtížně prokazatelná je důsledkem nedbalého výkonu orgánů tehdejšího státu, případně zanedbání takových povinností podle dříve platných předpisů. Z toho lze pro posouzení správnosti závěrů výše uvedených odvolacího soudu dovodit, že ani stav podávající se z nepříliš přesvědčivých, či neúplných zápisů v pozemkové knize, charakterizovaných absencí logicky se nabízejících se zápisů o vkladu či výmazu vlastnického práva původních vlastníků, nemůže být k tíži oprávněných osob (osoby) v tomto sporu. Nehledě k možnostem, které i bez zdůraznění shora zmíněných specifik restitučního řízení, nabízí platná procesní úprava v zásadě rovnocennosti důkazů, které jsou ve věci k dispozici (výsledků dokazování z účastnických výpovědí nevyjímaje), nelze v této souvislosti přejít okolnost vyskytující se i v jiných případech posuzování restitučních nároků (vyplývající ostatně i z výsledků dokazování v této věci). Pokud totiž orgány totalitního státu v době převzetí věci z vlastnictví původního vlastníka vycházely byť i z ne zcela vyjasněných právních poměrů k předmětné věci, přičemž za rozhodující z hlediska účelů jimi realizovaných kroků bylo odnětí věcí z majetku subjektu soukromého práva (veřejnou společnost nevyjímaje), neodpovídalo by principům spravedlnosti zatěžovat nyní v restitučním řízení oprávněnou osobu povinností spočívající v důkazním břemenu o precizním doložení (prokázání) celého řetězu přechodu vlastnického práva, na jehož konci bylo převzetí věci státem, a to dokonce někdy i zcela bez právního důvodu. Zmíněný aspekt v posuzovaném případě vystupuje o to více do popředí, že závěry odvolacího soudu obsahově nesoucí se k tíži žalobce jako oprávněné osoby se vyvozují z nedostatků v údajích pozemkové knihy, tedy registru, za jehož správnost a úplnost neodpovídali právní předchůdci žalobce, nýbrž orgány tehdejšího státu, nehledě na to, že ingerence vlastníků nemovitostí byla za tehdejších jistě ne zcela standardních právních poměrů (vzhledem k třídnímu původu a osobám právních předchůdců žalobce) prakticky vyloučena.
Ze všeho, co bylo shora uvedeno tak vyplývá, že nelze spolehlivě přisvědčit správnosti právních závěrů odvolacího soudu, jak byly z hlediska přípustnosti dovolání vymezeny shora citovaným rozsudkem odvolacího soudu. V tomto rozsahu přípustného dovolacího přezkumu tak nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. v rozsahu dotčeném podaným dovoláním rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.) V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243b odst. 1, věta druhá, o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř. )
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13.února 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová