ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.177.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 177/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc.,v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 56. 562,25,- Kč , vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 41 C 1/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2000 , č.j. 13 Co 1509/99 - 155, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2000, č.j. 13 Co 1509/99 - 155 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 4. 8. 1995 u Obvodního soudu pro Prahu 1 doplněnou v průběhu řízení domáhal se žalobce finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb. a to proti Českému státu - Ministerstvu financí. Tvrdil, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné sp. zn. 1T 14/82, pro trestný čin opuštění republiky, přičemž mu byl mj. uložen trest propadnutí majetku a zmíněným majetkem byl podíl na dědictví po otci. Odsuzující rozsudek byl zrušen usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 3. 1982, sp. zn. 44 Rt 1461/91. Domáhal se proto vydání movitých věcí s odkazem na ustanovení §6 odst. 1 písm. c) 87/1991 Sb.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že podle zákona č. 87/1991 Sb. se poskytuje finanční náhrada buď podle §13 odst. 1, tj. za nemovitost nebo podle §13 odst. 2 v paušální výši 60. 000,- Kč v případě propadnutí celého majetku.
Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně, jemuž byla věc postoupena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 1996, uložil rozsudkem ze dne 1. 6. 1999, č. j. 41 C 1/98 – 98, žalovanému zaplatit žalobci částku 56. 562,25,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl současně o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění odůvodňujících závěr o postavení žalobce jako oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o způsobu převzetí věcí státem( v souladu se žalobními tvrzeními ) v důsledku výroku rozsudku trestního soudu, jakož i o zrušení uvedeného trestního odsouzení podle zákona o soudních rehabilitacích. Stejně tak vzal za prokázáno, že své nároky na poskytnutí finanční náhrady uplatnil výzvou, adresovanou Ministerstvu financí dne 6. 12. 1992, 9. 2. 1995 a 3. 4. 1995, přičemž v době jejich podání byl státním občanem České republiky.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 6. 2000, č.j. 13 Co 1509/99 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., uplatnil včas výzvu podle nálezu Ústavního soudu č. 164/94 Sb., jímž byla zrušena podmínka trvalého pobytu oprávněných osob na území České republiky. Podle odvolacího soudu je zapotřebí pro uplatnění nároku podle §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., aby oprávněný prokázal existenci a výši majetku, jenž stát převzal za podmínek §1 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. V tomto směru neunesl důkazní břemeno ohledně nedoplatku mzdy, tvrzených pojistek po otci a údajných vkladních knížek. Ve vztahu k částce ve výši 13. 224.25,- Kč, která měla příslušet žalobci podle usnesení o zajištění dědického podílu ve věci dědictví po otci, J. V. starším dospěl odvolací soud k závěru, že dostupnými důkazy nebyl prokázán fakt převzetí věci státu. Ten totiž v důsledku emigrace dlužníka v roce 1985 upustil od vymáhání pohledávky. Ve vztahu k nedoplatku mzdy ve výši 322,- Kč nebylo prokázáno, jak bylo s uvedenou částkou naloženo.
.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by stát na základě zmíněného rozhodnutí o propadnutí majetku státu převzal jakýkoliv jeho další majetek, když ostatně ani jiný majetek nevlastnil. Otázka hypotetických vkladních knížek po otci zde nehraje roli, jejich existence v dědickém řízení nebyla prokázána a vklady na nich nebyly dědicky vypořádány, tím spíše nebylo zjištěno převzetí vkladů státem. Proto odvolací soud uzavřel, že nejsou splněny podmínky dle §13 odst. 2 zákona č. 87/1991.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval zřejmě z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítal, že zajištění stihlo dědický podíl ve výši 13.324.45 Kč, který mu měl vyplatit bratr z dědictví po J. V. starším. Tvrdil, že rozhodující je, že k zajištění tohoto majetku došlo, nikoliv okolnost, zda stát k těmto penězům vůbec přišel. Dále namítal, že peníze na vkladech zůstaly spořitelně, ta byla státní institucí, proto peníze zůstaly v ČSR. Dovolával se výkladu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. s odkazem na preambuli zákona tak, že nemůže být zbaven práva na náhradu svého majetku z důvodů neprokázání skutečného převzetí tohoto majetku. Dále poukazoval na nevyplacenou mzdu u posledního zaměstnavatele ve výši 322,- Kč. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání s tím, že oprávněný neprokázal existenci vkladních knížek, životní pojistky a případného dalšího majetku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.„).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §242 odst. 1 o.s.ř. ). Dovolání v této věci je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání obsahuje dostatečná tvrzení o přípustném dovolacím důvodu nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je představován omylem soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení se může týkat jak ustanovení práva hmotného, tak i práva procesního, pokud mělo význam pro posouzení věci.
V tomto směru vytýkal dovolatel odvolacímu soudu zřejmě nesprávnou aplikaci ustanovení §132 a násl. o.s.ř. při posuzování provedených důkazů.... Věc souvisí s posouzením povinnosti tvrzení a ovšemže důkazního břemene na straně oprávněného, který uplatňuje nárok podle §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Z gramatického výkladu shora uvedeného ustanovení nevyplývá, že kromě splnění obecných podmínek vážících se k postavení žalobce jako oprávněné osoby a včasnosti výzvy, je třeba považovat za podmínku přiznání průkaz o tom, v jaké výši, resp. jakém rozsahu byl státem převzat jeho majetek za podmínek uvedených v §1 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. To se v této konkrétní věci týká zejména tvrzení žalobce, že mu příslušely dědické nároky z titulu údajné životní pojistky jeho otce – zůstavitele ve výši 13.324,45 Kč, vkladních knížek a konečně částky nevyplacené mzdy, resp. cestovních náhrad proti jeho tehdejšímu zaměstnavateli ve výši 322,- Kč.
Pokud jde o nárok výslovně uplatněný žalobcem, jemuž podle rozhodnutí Státního notářství v Novém Jičíně ze dne 17. 6. 1982, č.j. D 51/79-103 ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 1982, č.j. 18 Co 133/82-114 příslušel nárok na výplatu dědického podílu ve výši 13. 224,45,-Kč, byl tento nárok postižen zajišťovacími kroky orgánů činných v trestním řízení a to usnesením Krajského prokurátora v Ostravě ze dne 18. 1. 1982, č.j. 1 Kv 22/82-3. Poté, co odsuzující rozsudek vůči žalobci nabyl právní moci, přikročil stát zastoupený FO ONV v P. rovněž k vymáhání této pohledávky. K realizaci tohoto nároku státu nedošlo proto, že dlužník v roce 1985 rovněž emigroval, takže příslušný státní orgán přistoupil k opatření spočívajícím v trvalém odpisu této pohledávky.
Předmětem dovolacího přezkumu tak zůstává předně posouzení otázky, zda výraz použitý v ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, upravující nároky osob zde uvedených, o tom, že „stát převzal celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, na základě soudního rozhodnutí, které bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.„ přísluší oprávněné osobě náhrada ve výši 60.000 Kč, která se vyplatí způsobem uvedeným v odstavci 5 tohoto ustanovení.„ dopadá i na pohledávku státu, k níž přešlo oprávnění na stát s ní nakládat v důsledku odsuzujícího rozsudku trestního soudu, přičemž následně stát zastoupen příslušným orgánem, nedocílil uspokojení takové pohledávky.
Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci a práva, pokud to povaha práva připouští (§118 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991). Zmíněná úprava zahrnovala do osobního vlastnictví především příjmy a úspory z práce a ze sociálního zabezpečení (§127 téhož zákona). Vlastníku věci přiznávala právo užívat věc pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti, právo na užitky a přírůstky věci, jakož i právo převést ji na jiného (§130 věta první cit. zákona). Osobní vlastnictví k věci bylo lze nabýt koupí, darem nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem (§133 téhož zákona). Pokud se movitá věc převáděla na základě smlouvy, nabývalo se vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (§134 cit. zákona). Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§460 téhož zákona).
Aplikováno na posuzovanou věc nelze mít pochybnosti o tom, že žalobce jako jeden z dědiců po zůstaviteli J. V. starším, svém otci, nabyl právo na dědictví, resp. podíl k němu, dnem smrti posledně jmenovaného, k čemuž došlo dne 14. 12. 1978. Dědictví po zůstaviteli bylo vypořádáno rozhodnutím státního notářství v Novém Jičíně ze dne 17. 6. 1982, č.j. D 51/79-103, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8.1982, č.j. 18 Co 133/82-114 tak, že z majetku po zůstaviteli připadla J. V., nar. 16. 10. 1946 (tedy žalobci) částka 13.224,45 Kč, kterou mu byl povinen vyplatit pozůstalý bratr J. V. do tří měsíců od právní moci rozhodnutí s tím, že tento dědický podíl je zajištěn ve prospěch státu usnesením Krajského prokurátora v Ostravě ze dne 18. 1. 1982, č.j. 1 Kv 22/82-3. Zmíněné zajišťovací usnesení bylo vydáno v souvislosti s trestním stíháním jmenovaného, které skončilo vydáním rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 3. 1982 ve věci sp. zn. 1 T 14/82. Tímto rozsudkem byl J. V., nar. 16. 10. 1946, odsouzen pro tr. čin opuštění republiky podle §109 odst. 2 trestního zákon k nepodmíněnému trestu a k propadnutí majetku. Uvedený trestní rozsudek byl pak zrušen usnesením Okresního soudu v Karviné sp. zn. 44 Rt 1461/91, které nabylo právní moci téhož dne, vydaným podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, přičemž podle §2 odst. 1 písm. d) zákona byl prohlášen shora uvedený odsuzující rozsudek za zrušený. Současně byla zrušena všechna další rozhodnutí v této trestní věci, která na zrušený rozsudek obsahově navazovala, a to k datu, kdy byla vydána. Podle §2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. bylo trestní stíhání žalobce pro shora uvedený trestný čin zastaveno.
Stejně tak je v této věci nesporné a vyplývá to ze zjištění učiněných odvolacím soudem, že podle obsahu spisu Okresního národního výboru v N. J., finančního referátu, sp. zn. Rp-5409/82/A, nedošlo k realizaci propadlého majetku J. V. mladšího. Stalo se tak proto, že jeho bratr J. V., nar. 26. 12. 1955, který měl povinnost J. V. dědický podíl po otci uhradit, emigroval v roce 1985 do USA. Z těchto důvodů Okresní národní výbor v N. J. trvale upustil od vymáhání pohledávky ve výši 13.224,45 Kč.
Z toho, co bylo výše uvedeno, se tak nabízí závěr, že žalobce přede dnem úmrtí zůstavitele J. V. staršího (t.j. dnem 14. 12. 1978) stal se dědicem po jmenovaném, přičemž výše jeho dědického nároku byla pravomocně stanovena shora zmíněným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 1982. Nabytí majetku v podobě této pohledávky proti dalšímu spoludědici se tak opíralo o shora uvedené tehdy platné předpisy, takže o existenci, pravosti a výši tohoto nároku žalobce z titulu ustanovení dědického práva nelze mít pochyb.
K omezení dispozice s tímto předmětem osobního vlastnictví ovšem došlo opatřením státu, jmenovitě zmíněným usnesením Krajského prokurátora v Ostravě ze dne 18. 1. 1982, č.j. 1 Kv 22/82-3. Dnem právní mocí odsuzujícího trestního rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 3. 1982 ve věci sp. zn. 1 T 14/82 propadl tento majetek v podobě uvedené pohledávky žalobce vůči třetí osobě, ve prospěch státu.
Pohledávka není věcí ve smyslu citovaných ustanovení občanského práva, to však nevylučuje, že byla způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů (srov. již citované ustanovení §118 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991). K perfekci úkonu, jímž stát pohledávku nabyl, nebylo tedy zapotřebí tradice jako věci movité (§134 cit. zákona), když způsobilým nabývacím titulem bylo rozhodnutí státního orgánu (§133 téhož zákona), v dané věci tedy shora uvedený odsuzující trestní rozsudek. V důsledku toho stát nabyl práva k vymáhání a následnému přijetí částky do výše takto nabyté pohledávky dnem právní mocí zmíněného odsuzujícího rozsudku.
Pak je ovšem právně zcela irelevantní, zda a nakolik pečlivě, případně neúspěšně si stát, zastoupený příslušným orgánem, si v procesu vymáhání (realizace) pohledávky počínal. Už zcela bezvýznamnou je pak okolnost, zda, kdy a na základě jakých úvah státní orgán od své aktivity při vymáhání pohledávky přistoupil. Námitky žalovaného v tomto směru o tom, že došlo k trvalému odpisu takto nabyté pohledávky, jsou proto zcela nepřípadné. Předně šlo o interní rozhodnutí orgánu příslušného k vymáhání pohledávek státu, učiněné zřejmě podle tehdy platných předpisů o správě národního majetku, které reflektovalo úvahy o nedobytnosti, případně nepřiměřené náročnosti vymáhání této pohledávky, to vše se zřetelem k nákladnosti případných kroků směřujících k vymáhání pohledávky, tedy se zřetelem k efektivnosti obvyklého postupu při jejím vymáhání. Kromě toho šlo o jednostranný právní úkon příslušného orgánu, který nemohl zakládat účinky vůči druhé straně (povinnému). V důsledku toho obsah a rozsah nároku nabytého státem na základě rozhodnutí státního orgánu (odsuzujícího trestního rozsudku) zůstaly i po tomto rozhodnutí vymáhajícího orgánu nezměněny.
Uvedený výklad vzniku nároku žalobce a jeho přechodu na stát v souladu s dobovými předpisy musí mít své důsledky rovněž pro výklad předpisu, o něhož žalobce svůj nárok opírá, jmenovitě ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Shodné pojmy použité v různých předpisech mají být vykládány shodným způsobem. Jde o požadavek vyplývající z jednoty právního řádu a právní jistoty účastníků občanskoprávních vztahů. Není proto rozumného důvodu přikládat pojmu použitému v ustanovení §13 odst. 2 citovaného zákona o „převzetí věci (zde pohledávky) státem„ odlišný význam, než který se podává z výše citovaných obecných předpisů. Závěrům odvolacího soudu akcentujícím úspěšnost „realizace„, tedy vymožení předmětné pohledávky, tedy fakt, zda a kdy došlo k jejímu splnění, tak nelze přisvědčit.
Nezávisle na tom, co bylo shora uvedeno k dílčí otázce přechodu části majetku žalobce na stát v závislosti na způsobu jeho realizace, nutno poukázat na smysl a účel ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Z úvodních ustanovení tohoto zákona, jakož i zejména ze znění §1 zákona vyplývá dostatečně srozumitelně závěr, že účelem zákona je nikoliv odstranění všech majetkových a jiných křivd, k nimž v rozhodném období rozhodnutími a postupem totalitního státu došlo, nýbrž že jde pouze o jejich zmírnění, a to jen v některých případech v zákoně dále blíže uvedených. Už tím je dána povaha zákona č. 87/1991 Sb., jako normy speciální ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku. To se podává jak ze speciálního vymezení okruhu osob oprávněných, určení tzv. rozhodné doby, lhůty k uplatnění nároků a specifických prostředků, jimiž má dojít ke zmírnění některých křivd. K nim patří vydání věci nebo poskytnutí finanční náhrady či zrušení některých správních aktů, popřípadě úpravy v oblasti sociálního zabezpečení. Účel zákona se pak promítá i do formulace předpokladů pro přiznání nároků k nápravě křivd směřujících.
Tyto závěry platí i pro posouzení nároků podle §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Z gramatického výkladu tohoto ustanovení předně nevyplývá jako podmínka přiznání tam uvedené náhrady průkaz o tom, v jakém rozsahu a obsahu, zejména pak v jaké hodnotě byl celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost. Náhrada zde uvedená je stanovena pevně uvedenou částkou bez ohledu na hodnotu propadlého majetku. Lze usuzovat, že zákonodárce volil tento postup právě z důvodů naplnění účelu zákona, aby tak oprávněné osoby nebyly zatěžovány povinností tvrzení, resp. důkazním břemenem o rozsahu, obsahu a hodnotě propadlého majetku. Taková povinnost by pro oprávněnou osobu byla za časté nesplnitelná a ve svých důsledcích vedla k odepření jinak zřejmých nároků oprávněných.
V posuzované věci je proto bezvýznamné, zda, nakolik a z jakých důvodů odůvodňoval žalobce konstrukci svého nároku z hlediska výše tak, že tuto odvíjel od jednotlivých složek svých dílčích strukturovaných nároků. Rozhodujícími skutečnostmi z hlediska posouzení důvodnosti jím uplatněných nároků je proto prokázání, že celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, převzal stát na základě soudního rozhodnutí, které pak bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Za splnění tohoto předpokladu (a přirozeně dalších ze zákona vyplývajících požadavků vážících se k pojmu osoby oprávněné, včasnosti a úplnosti výzvy doručené povinné osobě), přísluší oprávněné osobě náhrada v paušální výši 60.000 Kč, která se jí vyplatí způsobem uvedeným blíže v zákoně. Vyloučení důsledků tohoto ustanovení přichází do úvahy pouze v takovém případě, kdy na základě soudního rozhodnutí vydaného v trestním řízení soudním, které bylo pak zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, na stát nepřešel celý majetek odsouzeného, nýbrž pouze jednotlivá věc, jíž se týkalo rozhodnutí soudu o propadnutí věci (věcí) /srov. k tomu rozhodnutí publikované pod č. 65 ročníku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takový posledně zmíněný případ však v této věci nešlo. Odlišný závěr odvolacího soudu zaujatý v této věci tak nelze považovat za správný.
V uvedených otázkách nebylo možné přisvědčit závěrům, k nimž dospěl odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 13 Co 1509/99. Tato okolnost, jež vyplynula z přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem v rozsahu, v němž byl výrok citovaného rozsudku dovoláním napaden / srov. §242 odst. 1 o.s.ř./, bránila tedy dovolacímu soudu, aby mohl dospět k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. Nemohl tedy dovolací soud přikročit k zamítnutí dovolání, nýbrž musel rozsudek odvolacího soudu zrušit podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 o.s.ř.
Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu ( §243 d/ odst. 1, věta druhá o.s.ř.).V dalším řízení rozhodne odvolací soud i o dosavadních nákladech řízení, včetně odvolacího i dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. května 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu