ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1770.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1770/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců A) J. V., B) J. V., C) J. V., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) T. m. s., zastoupeným advokátem 2) S. o. š. e. a s. a s. o. u. P., zastoupené JUDr. M. K., o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 294/91, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2000, č.j. 22 Co 42/99-277, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích jako soud prvního stupně uložil rozsudkem ze dne 28. 4. 1998, č.j. 8 C 294/91-233, druhému žalovanému povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání stavební parcely č. 2460 o výměře 3888m2 se všemi stavbami na tomto pozemku a jejich příslušenstvím blíže popsaným ve výroku napadeného rozsudku, vše v obci a katastrálním území P., zapsaných na LV č. 10614 u Katastrálního úřadu v P., a to každému ze žalobců jednou ideální třetinou ve vztahu k celku do tří dnů od právní moci rozsudku. Zamítl žalobu na uložení povinnosti k uzavření stejné dohody společně a nerozdílně prvému žalovanému spolu s druhým žalovaným a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech řízení státu.
K odvolání žalobců a druhého žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil povinnost uzavřít dohodu o vydání věcí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku prvnímu žalovanému. Žalobu znějící na uložení povinnosti druhému žalovanému vydat tyto nemovitosti společně a nerozdílně s prvním žalovaným zamítl a rozhodl nově o nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů i o nákladech státu.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o zjištění, že první žalovaný i nadále podniká pod obchodním jménem T. m. s.. Z rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR ze dne 21. 4. 1998 dále zjistil, že druhý žalovaný byl sloučen do příspěvkové organizace pod názvem "S. o. š. e. a s. a S. o. u." a že na takto označený subjekt přešla dnem 1. 7. 1998 všechna práva, povinnosti a závazky příspěvkové organizace slučované a že tento subjekt je právnickou osobou a právním nástupcem subjektu označeného v záhlaví. Z delimitačního protokolu ministra průmyslu ČR konečně odvolací soud zjistil, že druhý žalovaný byl zřízen ke dni 1. května 1999.
Odvolací soud vyšel ze znění ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle kterého povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží, s výjimkami, které však na souzený případ nedopadají. Zákon podle znění svého §35 nabyl účinnosti dnem 1. 4. 1991. K tomuto datu držel předmětné nemovitosti pouze první žalovaný. Proto pouze ten je povinnou osobou k vydání věci a pouze tato právnická osoba je v tomto sporu věcně pasívně legitimována. Poukázal na souvislost citovaného ustanovení s povinnostmi povinné osoby uvedené v §9 odst. 1 téhož zákona, podle něhož povinná osoba je povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání s výjimkami, které opět na souzený případ nedopadají. Pokud by tak učinila, jsou takové úkony neplatné a sankcionované ustanovením §4 odst. 2 zákona.
Vzhledem k zjištěním odvolacího soudu z obsahu delimitačního protokolu ministra průmyslu ČR, podle nichž byl druhý žalovaný zřízen až ke dni 1. května 1991, nemohl jako neexistující právní subjekt ke dni účinnosti zákona, totiž 1. 4. 1991, předmětné nemovitosti držet, takže není ani povinnou osobou podle §4 odst. 1 zákona. Vzhledem k zjištění z doplněného znaleckého posudku, jímž bylo prokázáno, že hlavní stavba - výrobní hala s pojezdovým jeřábem, kancelářemi a s původní slévárnou jako celek se nepovažuje po datu za zásadně přestavěnou, když neztratila svůj původní stavebnětechnický charakter, vyslovil odvolací soud závěr, že dohodu o vydání věci je povinen s žalobci uzavřít pouze první žalovaný. Vůči druhému žalovanému pak žalobu zamítl z důvodů nedostatku pasívní věcné legitimace.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal včas první žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Podle dovolatele dnem 5. 1. 1991 (což je den účinnosti novely školského zákona) byl zahájen proces vyčlenění státního majetku z hospodaření prvního žalovaného a převod hospodaření s tímto majetkem na druhého žalovaného. V tomto směru odkazoval na znění přílohy č. 2 delimitačního protokolu ze dne 26. 1. 1991, v níž jsou uvedeny i pozemky a objekty, k nimž přechází právo hospodaření z prvního žalovaného na druhého žalovaného. Závěry odvolacího soudu jsou v rozporu se zněním ustanovení §11a zákona č. 522/1990 Sb., jež uložilo státním podnikům převést právo hospodaření se státním majetkem určeným k výchově učňů na nově zřízené subjekty Středních odborných učilišť. Odvolací soud měl přihlédnout k důsledkům vyplývajícím z tohoto zákonného ustanovení ve spojení s ustanovením vyhlášky č. 119/1988 Sb., o správě národního majetku, když obsahově došlo ze zákona k převodu práva hospodaření s majetkem státu z prvního žalovaného na právního předchůdce druhého žalovaného. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu nerespektování důsledků omezení vlastnického práva oprávněných osob po vydání věci v případě užívání věci ke školským účelům, jak to vyplývá z ustanovení §12 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Konečně namítal, že od počátku roku 1991 neměl k předmětným nemovitostem přístup a tedy nemohl ani realizovat své povinnosti uvedené v §9 posledně zmíněného zákona, na které odvolací soud poukázal. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř.").
Přípustnost dovolání je v této věci založena ustanovením §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. při měnícím meritorním rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsah dovolacího přezkumu zahrnuje posouzení správnosti výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k uložení povinnosti prvnímu žalovanému uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětných nemovitostí, když ostatní výroky, zejména tedy měnící zamítavý výrok týkající se druhého žalovaného, do předmětu dovolacího přezkumu nespadají (§242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací důvod nesprávného právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., jak byl dovolatelem v této věci uplatněn, může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45/). O takový případ v souzené věci nejde.
Odvolací soud aplikoval správně v úvahu přicházející ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a toto ustanovení rovněž správným způsobem vyložil. Zákon č. 87/1991 Sb. neobsahuje jako zákonný předpoklad vydání věci (uzavření dohody o vydání věci) tu okolnost, aby v době podání výzvy k vydání věci (popřípadě je-li nárok již předmětem soudního řízení, pak v době rozhodování soudu o tomto nároku) povinná osoba stále věc držela (vlastnila). Pozbude-li totiž povinná osoba kdykoli po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.držby (vlastnictví) věci na základě nějakého právního úkonu, nemá tato skutečnost význam z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení pasívní legitimace se v ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. váže na ten subjekt, který věc držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (t.j. k 1. 4. 1991).
K námitce dovolatele o údajném rozporu s důsledky vyplývajícími z výkladu odvolacího soudu a z ustanovení zákona č. 522/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon), ve znění zákona č. 171/1990 Sb., účinného od 5. 1. 1991, lze poukázat na závěry vyplývající ze slovního znění §11a odst. 1, odst. 2 této novely. Povinnost k převodu práva hospodaření podle uvedených ustanovení nenastává ze zákona, nýbrž na základě právního úkonu státního podniku (respektive státní organizace) na nově zřízený subjekt, to je střední odborné učiliště, případně středisko praktického vyučování, jehož zřízení je upraveno v ustanovení §10 zákona.
Z uvedeného tak vcelku přehledně a srozumitelně plyne požadavek, aby subjekt, na něhož má být převedeno právo hospodaření, ku dni převodu rovněž platně právně existoval. Tak tomu v daném případě nebylo. Odkaz dovolatele na obsah přílohy č. 2 k delimitačnímu protokolu není případný, neboť z něj vyplývá, že delimitace se provádí k 30.4.1991. Tomu odpovídá skutečnost, že příspěvková organizace SOU strojírenské vyčleněné ze s.p. TMS P. byla na základě rozhodnutí č. 278/91 ministra průmyslu ČR zřízena s účinností od 1.5.1991. Nelze tak přisvědčit správnosti dovolacích námitek prvního žalovaného, že ku dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (t.j. k 1. 4. 1991) nebyl osobou splňující požadavek povinné osoby ve smyslu §4 odst. 1 citovaného zákona.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání prvního žalovaného zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. února 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová