ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1796.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1796/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce Bytového družstva T., zastoupeného advokátem, proti žalované D. W., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 277/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2000, č.j. 12 Co 342/2000-29, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2000, č.j. 12 Co 342/2000-29, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 1999, č.j. 20 C 277/99-8, se zrušují.
Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 1. 9. 1999 u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měla být žalované uložena povinnost vyklidit byt blíže popsaný v petitu žaloby, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdil, že je vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází. Byt byl na základě nájemní smlouvy ze dne 3. 9. 1993 pronajat žalované a to na dobu určitou do 10. 8. 1999. Nájem předmětného bytu tedy skončil 10. 8. 1999, žalovaná však byt dobrovolně nevyklidila.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 10. 1999, č.j. 20 C 277/99-8 vyhověl žalobě na uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat byt blíže popsaný v enunciátu, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu, ve kterém se předmětný byt nachází a že nájemní smlouva k předmětnému bytu ze dne 3. 9. 1993 byla uzavřena na dobu určitou do 10. 8. 1999. Soud prvního stupně věc posoudil podle §685 odst. 1 o.z. Dospěl k závěru, že nájem žalované k předmětnému bytu skončil ve smyslu §710 odst. 2 o.z. uplynutím doby, na kterou byl sjednán. Uzavřel, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 10. 2000, č.j. 12 Co 342/2000-29, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně zamítl návrh na připuštění dovolání. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s právním posouzením soudu prvního stupně. Vzal za prokázané, že postupem soudu prvního stupně nebyla žalované odňata možnost jednat před soudem, když její omluva z jednání a žádost o odročení byla soudu doručena po provedeném jednání a vyhlášení rozsudku. Podle odvolacího soudu takovou omluvu nelze považovat za řádnou a soud prvního stupně se tudíž nedopustil procesních pochybení. Uzavřel, že žalobce se po právu domáhá ochrany svého vlastnického práva ve smyslu 126 o.z. Výrok o zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že otázka výkladu bytové náhrady ve smyslu §3 o.z., k jejímuž posouzení je připuštění dovolání navrhováno, byla již v dané věci judikaturou vyřešena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., takže zřejmě tvrdila existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Namítala, že jí byla odňata možnost jednat před soudem, neboť se k jednání dne 20.10. 1999 řádně omluvila a požádala o odročení. Z toho dovozovala, že postupem soudu došlo k porušení procesních předpisů, když soud i přes omluvu jednal bez její přítomnosti. Dále poukazovala na skutečnost, že žalobce vznikl jako družstvo nájemníků, které následně privatizovalo předmětný dům a svým postupem zkrátilo žalovanou na právech, zejména právu plnohodnotné účasti v družstvu a to zřejmě i možnosti domáhat se prodloužení nájemní smlouvy. Zdůrazňovala i skutečnost, že je dlouhodobě v nepříznivém zdravotním stavu, který měl být též zohledněn a při vyklizení bytu jí mělo být přiznáno právo na bytovou náhradu podle §3 o.z. Navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen “o.s.ř.”). Zjistil přitom, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř. , §241 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nelze sice v daném případě opřít o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., ani o ustanovení §239 o.s.ř., dovolatelka ale namítla existenci vady řízení uvedené v §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.. Podle uvedeného ustanovení lze dovolání podat proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o.s.ř., které se ovšem v souzené věci neuplatní). Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatelka vadu (zmatečnost) ve smyslu citovaného ustanovení tvrdí, ale jen tehdy, bylo-li řízení takovou vadou skutečně zatíženo. V souzené věci je však tvrzení dovolatelky opodstatněné.
Z obsahu spisu se podává, že v dané věci odvolací soud nařídil odvolací jednání na den 20. 10. 1999. Dopisem datovaným 19. 10. 1999, který byl doručen odvolacímu soudu následujícího dne ( č.l. 5 ) sdělila žalovaná, že se omlouvá z jednání a současně požádala o odročení jednání ze zdravotních důvodů. K tomuto podání připojila lékařské potvrzení vystavené dne 19. 10. 1999 MUDr. M. J. ( č.l. 6 ), podle něhož D. W. je stále v psychiatrické péči Denního psychoterapeutického sanatoria v P. a její současný zdravotní stav jí neumožňuje se zúčastnit soudního jednání. Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 4. 10. 2000 ( č. l. 26 ) je patrno, že odvolací soud probral k důkazu potvrzení firmy M. z 20. 10. 1999, lékařskou zpráva z 20. 4. 1999, i omluvu žalované z 19. 10. 1999 z jednání a k ní připojená lékařskou zprávu z téhož data.
Z potvrzení MUDr. M. J. ze dne 20. 4. 1999 z Denního psychoterapeutického sanatoria v P. ( č.l. 16 ), se naznačuje poznatek, že dovolatelka pro vážné duševní onemocnění ( psychóza schizofrenního okruhu ) nebyla schopna účasti na soudním jednání dne 20. 10. 1999. Její onemocnění bezesporu ovlivňovalo její schopnost rozpoznávat důsledky svého jednání.
Podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle ustáleného výkladu tohoto ustanovení odnětím možnosti účastníku jednat před soudem je takový postup soudu, který účastníku odnímá možnost realizovat ta procesní práva, která mu zákon přiznává. Tím je i právo účastníka, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR ze dne 16. 12. 1992 a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb. - dále jen “Listina”). Není vyloučeno, aby soud věc projednal a rozhodl bez jeho přítomnosti, účastníku je však vždy povinen poskytnout možnost, aby jejímu projednání přítomen byl. Ustanovení §115 o.s.ř. ukládá soudu, aby, nestanoví-li zákon jinak, nařídil k projednání věci jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Na účastníku pak je, zda svého práva využije či nikoli. Podle §101 odst. 2 o.s.ř. pokračuje soud v řízení, i když jsou účastníci nečiní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení, může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti. Citovaná procesní ustanovení platí podle §211 o.s.ř. přiměřeně i pro jednání před odvolacím soudem.
Brání-li účastníku řízení v realizaci jeho práva, vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny, onemocnění, žádá-li z tohoto důvodu o odročení jednání soudu a důvodnost žádosti náležitě doloží - jako tomu bylo v souzené věci - lze v postupu soudu, který takové žádosti nevyhoví (ať již se jejím obsahem vůbec nezabývá nebo ji posuzuje jen jako pouhou omluvu účastníkovy nepřítomnosti) spatřovat odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., Uvedeným postupem soud nesplnil povinnost poskytnout účastníkovi možnost, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, a zasáhl tím do jeho práva zakotveného ve zmíněném článku Listiny. V takovém případě řízení trpí vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
V důsledku odlišnosti právního názoru na postup v řízení nemohl dovolací soud dospět k závěru, že je rozsudek odvolacího soudu správný. Dovolací soud naopak dospěl k závěru, že v řízení před odvolacím soudem došlo k vadám uvedeným v §237 (§241 odst. 3 písm. a/) a řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( §241 odst. 3 písm. b/).
Přípustnost dovolání v této věci tak vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., což současně zakládá existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolacímu soudu tak nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 1, věta za středníkem, o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Učiněný závěr dovolacího soudu, že řízení je postiženo vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. a), b) o.s.ř., vylučuje pak úvahy o možnosti přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dalších v dovolání uvedených námitek. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby vyvodil příslušné důsledky zejména z obsahu lékařského potvrzení ze dne 20. 4. 1999 týkajícího se tam popsaného zdravotního stavu žalované. Pokud v řízení budou potvrzeny pochybnosti o způsobilosti žalované jednat ve věci samostatně, což je okolnost, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, bude na místě po doplnění důkazů v tomto směru respektovat i případné důsledky plynoucí z ustanovení §29 odst. 1 o.s.ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud, jakož i pro soud prvního stupně, závazný. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu