ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.180.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 180/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Milana Pokorného, CSc., rozhodl o dovolání B. M., zast. advokátkou, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 13.12.1999, sp.zn. 30 Co 506/99 a 30 Co 507/99 (v právní věci žalobkyně B. M., zast. advokátkou, proti žalovaným l/ V. B., zast. advokátem, 2/ JUDr. I. Č., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce D. p. , zast. advokátem, o určení částečné neplatnosti dohody o vydání věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 7 C 230/92), takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 1999, sp. zn. 30 Co 506/99
a 30 Co 507/99 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 26. února l998 pod č. j. 7 C 230/92-134 rozhodl tak, že určil, že článek II. dohody o vydání věci, uzavřené mezi D. p. S. k. jako vydávajícím a V. B. jako příjemcem dne 14. 11. 1991 ohledně sporných nemovitostí a článek IV. téže dohody o zápisu vlastnického práva prvé žalované k těmto nemovitostem, jsou částečně neplatné. Doplňujícím rozsudkem pak rozhodl, že žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Dne 12. 3. 1992 obdržel okresní soud žalobu na vydání nemovitosti, ve které žalobkyně na základě zákona č. 87/1991 Sb. požadovala vydání ideální poloviny sporných nemovitostí. Žalobkyně uváděla, že ačkoliv vyzvala D. p. S. k. ve stanovené lhůtě k vydání jako jejich původní spoluvlastnice z jedné ideální poloviny, byl celek nemovitostí vydán žalované V. B., která byla osobou oprávněnou pouze k jedné ideální polovině nemovitostí, stejně jako žalobkyně. Podáním, doručeným soudu dne 4. 11. 1997 navrhla žalobkyně změnu žaloby ve znění, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí soudu I. instance s tím, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na vydání určovací žaloby.
Provedeným dokazováním okresní soud zjistil, že žalobkyně vyzvala D. p. S. k. k vydání nemovitostí dle zákona č. 403/90 Sb. dopisy ze dne 3. 1. 1991, 28. 2. 1991 a 24. 5. 1991. Dopisy ze dne 6. 6. 1991 a 23. 7. 1991 sdělil právní předchůdce druhé žalované žalobkyni, že podle zákona č. 403/90 Sb. postupovat nelze a uplatňuje-li nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., musí prokázat důvody přechodu na stát. Dne 16. 8. 1991 dopisem označeným jako „výzva na vydání\", sdělila S. V. právnímu předchůdci druhé žalované, že navazuje na předcházející korespondenci vedenou její matkou s tím, že nemovitosti přešly na stát dle §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 87/1991 Sb. Přípisem z 2. či 3. 9. 1991 sdělil pracovník právního předchůdce druhé žalované JUDr. J. Č. S. V., že dosud nepředložila doklad, na jehož základě by bylo možno o věci rozhodnout. Dopisem z 5. 11. 1991 byla posléze S. V. vyzvána, aby zaslala rodný list žalobkyně B. M. s uvedením rodného čísla. Dopisem, doručeným dne 9. 12. 1991 bylo tomuto požadavku vyhověno. Přesto dne 9. 12. 1991 sdělil právní předchůdce druhé žalované žalobkyni, že dohoda o vydání, uzavřená s V. B. již byla registrována Státním notářstvím v K. dne 14. 11. 1991. K takovémuto postupu však právní předchůdce druhé žalované – jakožto osoba povinná ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. – nebyl oprávněn, neboť první žalovaná, jíž byla nemovitost jako celek vydána, byla původně spoluvlastnicí pouze jedné ideální poloviny celku a v tomto rozsahu výzvu na vydání také uplatnila. Žalovaná tedy dostala více, než na co měla ze zákona nárok. Došlo tak k porušení §5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., podle kterého povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu osobě oprávněné. V dané věci okresní soud konstatoval nedostatek aktivní věcné legitimace k uplatnění nároku dle §5 zákona č. 87/1991 Sb., čímž byla dána aktivní věcná legitimace žalobkyně v žalobě na určení dle příslušných ustanovení. Dohoda o vydání uzavřená žalovanými odporuje zákonu a příčí se dobrým mravům, proto je podle §39 obč. zákoníku neplatná v části týkající se vydání jedné ideální poloviny nemovitostí první žalované povinnou osobou. Naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. spatřoval soud ve skutečnosti, že nárok žalobkyně včasným uplatněním výzvy nezanikl a její právní postavení se vyslovením částečné neplatnosti změní. Vzniká ji opět možnost uzavřít dohodu s druhým žalovaným dle §5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. ohledně ideální poloviny předmětných nemovitostí.
Proti rozsudku podali odvolání všichni účastníci, když obě žalované podaly dovolání do výroku ve věci samé, žalobkyně napadla výrok o nákladech řízení. Krajský soud v Praze poté rozsudek soudu I. stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem změnil tak, že žalobu na požadované určení zamítl. Právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nebylo žádnému z účastníků přiznáno. Prvá žalovaná se tohoto svého práva výslovně vzdala, ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou pak odvolací soud úspěšné žalované výjimečně náhradu nákladů nepřiznal, když důvod zvláštního zřetele hodný (§150 o.s.ř.) spatřoval v nesporném zjištění, že v rozporu s obsahem a rozsahem uplatněného restitučního nároku prvé žalované na polovinu nemovitostí, vydal jí druhý žalovaný nemovitost celou. Přiznání nákladů řízení druhé žalované by se tak jevilo jako nepřiměřená tvrdost vůči žalobkyni.
Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou své pravomoci ve věci jednat, neboť na uvedený spor je vzhledem k tomu, že prvá žalovaná má rovněž kanadské občanství třeba nahlížet jako na věc s mezinárodním prvkem. Protože příslušné mezinárodní smlouvy otázku pravomoci neřeší, bylo třeba postupovat dle zákona č. 97/63 Sb. Podle §37 odst. 1 tohoto zákona je pravomoc českých soudů dána v majetkových sporech, je-li podle českých předpisů dána jejich příslušnost. Vzhledem k tomu, že předmětem sporu je nemovitost, respektive určení platnosti právního úkonu ohledně převodu nemovitosti, je dle §88 písm. h) o.s.ř. dána místní příslušnost Okresního soudu v Kolíně. Podmínka pravomoci soudu jednat je tedy splněna.
Krajský soud vycházel z toho, že předmětem řízení se stal nárok žalobkyně na požadované určení. Jde tedy o žalobu dle §80 písm. c) o.s.ř. Přípustnost takové žaloby je dána při existenci naléhavého právního zájmu, jakož prokázání věcné legitimace žaloby na straně žalobce. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah na němž je účasten nebo jestliže by se jeho právní postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Platí, že má-li právní otázka povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti úkonu, lze-li žalovat přímo na určení samotného práva.
V souzené věci (ke které bylo připojeno ještě řízení vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 382/95, ve kterém se žalobkyně domáhá určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 21. 6. 1994 týkající se předmětných nemovitostí) je zřejmé, že se okresní soud otázkou platnosti dohody o vydání věcí může zabývat jako otázkou předběžnou ve vztahu k otázce prioritní – tedy otázce spoluvlastnictví či výlučného vlastnictví.
Pokud pak žalobkyně dovozovala naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody o vydání ve zlepšení svého postavení pro výchozí jednání s druhým žalovaným jako osobou povinnou dle zákona č. 87/1991 Sb., pak ani případné kladné rozhodnutí vydané k takto znějící žalobě by ostatně nemohlo bez dalšího sloužit jako podklad pro jednání o vydání věci. Na základě takovéto žaloby by totiž nemohlo dojít ke změně zápisu v katastrálním operátu o spoluvlastnických vztazích k předmětným nemovitostem. Takovéhoto cíle lze dosáhnout pouze rozsudkem, kterým soud určí právní vztah k nemovitosti. Protože odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně shledal na straně žalobkyně nedostatek naléhavého právního zájmu na určení, nezabýval se již dalšími námitkami žalovaných obsažených v odvolání a návrh na určení zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Praze podala žalobkyně odvolání, ve kterém rozvádí svůj nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu. Podle dovolatelky je v daném případě usilováno o určení pouze částečné neplatnosti právního úkonu a je proto nutné, aby se rozsah neplatnosti objevil ve výroku rozhodnutí, aby bylo jasné, kterých částí právního úkonu se týká a v jakém rozsahu, nikoliv tedy aby byl řešen jako otázka předběžná ve věci na určení vlastníka nemovitosti. Dovolatelka se původně domáhala určení částečné neplatnosti a zároveň určení spoluvlastníka nemovitosti, což spolu souvisí. O obou těchto výrocích by mělo být rozhodnuto současně. Naléhavý právní zájem žalobkyně podle §80 písm. c) o.s.ř. je dán tím, že na určení neplatnosti právního úkonu závisí rozhodnutí o určení vlastníka, které je pak podkladem pro zápis do katastru nemovitostí.
K tomuto dovolání podala první žalovaná vyjádření, ve kterém požaduje zamítnutí dovolání. Právní závěr, podle kterého naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu není dán, lze-li žalovat přímo na určení samotného práva, je správný. Na tom nemění nic ani skutečnost, že v tomto případě se žalobkyně dovolávala pouze částečné neplatnosti právního úkonu. Soud by žalobu o určení částečné neplatnosti musel zamítnout i kdyby tato žaloba byla zároveň projednávána s jinou věcí, neboť otázka platnosti či neplatnosti smlouvy by stejně byla otázkou předběžnou ve vztahu k určení práva samotného. Nesprávné je i tvrzení, že podkladem zápisu do katastru nemovitostí by mělo být jak rozhodnutí o určení neplatnosti smlouvy, tak i rozhodnutí o určení vlastnického práva. Z hlediska zápisu změny právních vztahů v katastru nemovitostí je důležité pouze rozhodnutí o určení vlastnického práva a jenom pro takové řízení je tedy dán naléhavý právní zájem na určení.
Vyjádření k dovolání podala i druhá žalovaná, která se plně ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu, zejména pokud jde o konstatování nedostatku doložení naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí. Dále má žalovaná za to, že i v případě eventuální existence naléhavého právního zájmu na předmětném určení jsou dány důvody pro zamítnutí předmětné žaloby.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. a/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Protože dovolání bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., dovolací soud věc projednal a rozhodl na základě bodu 17 přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb. podle dosavadních předpisů.
Zákon o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb. se vztahuje na zmírnění následků některých křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům v rozmezí let 1948 – 1989. Splnění cíle a účelu zákona vyžaduje, aby všechny orgány veřejné moci vycházely z této speciální úpravy při posuzování nároků oprávněných osob. Proti cílům restitucí by nemělo být využíváno ani neznalosti či pochybení jednotlivých účastníků. Naopak, právě v restitučních sporech, ve kterých je třeba se vyhnout nevstřícnému, formalistickému postupu, který hrozí případnou další křivdou, jsou soudy povinny poučovat účastníky o jejich procesních právech a povinnostech, jak jim to obecně ukládá ustanovení §5 o.s.ř.
V daném případě povinná osoba sice vydala věc osobě oprávněné, neuspokojila však uplatněný nárok jiné oprávněné osoby. Opomenutá oprávněná osoba má v této situaci v souladu s ustanovením §5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. právo uplatnit tento svůj nárok u soudu vůči osobě, které byla věc vydána, a to žalobou o vydání věci (stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn Cpjn 16/94-2). Tento její nárok je přitom podmíněn tím, že osoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny vyzvala ve lhůtě dle ustanovení §5 odst. 2 cit. zákona k vydání věci povinnou osobu. V dané věci posoudil okresní soud správně, když konstatoval, že u žalované byla jejími podáními tato podmínka splněna. Ustanovení §5 odst. 5 přitom je – stejně jako každé ustanovení o právu na soudní ochranu – normou procesněprávní a proto je třeba na postup při jeho realizaci vycházel nejen procesního, ale i ústavního práva čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Pokud bylo soudem rozhodnuto o připuštění změny návrhu, mělo být i přesto, že účastnice byla zastoupena advokátem, uváženo, že úspěšného uplatnění nároku nelze v souzené věci dosáhnout na základě určovací žaloby, když s ohledem na okolnosti případu může být v každém období řízení zpochybněn naléhavý právní zájem na této žalobě, ale pouze žalobou na vydání věci. Takovýto žalobní návrh může znít přímo na vydání věci anebo – podle názoru, na němž se sjednotila soudní praxe – na nahrazení projevu vůle ve smlouvě, kterou se povinná osoba zavazuje věc vydat, popřípadě též na vyslovení povinnosti uzavřít smlouvu o vydání věci. Pokud na tomto základě odvolací soud nedal potřebné poučení oprávněné osobě a pokud ze skutečnosti, že již soud I. stupně opomněl udělit správné poučení odpovídající již i tehdejším výsledkům restituční praxe nevyvodil procesní důsledky v podobě zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení, neposkytl tak oprávněné osobě náležitou ochranu při uplatnění jejího restitučního nároku. Odvolací soud by tedy měl vyvodit procesní důsledky ze stavu, který vznikl na soudu I. instance připuštěním změny žalobního návrhu a měl by okresní soud zavázat právním názorem, který ostatně sám vyslovil ve svém změňujícím rozhodnutí, že ve věci není dán naléhavý právní zájem na určující žalobu a že v důsledku toho, požádá-li o to žalobkyně, měla by být připuštěna změna k původnímu petitu, tj. k žalobě na vydání věci.
Z těchto důvodů neshledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V novém řízení rozhodne odvolací soud i o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je podle §243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. února 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc.v.r.
předseda senátu