ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1936.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1936/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání M. L., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 10.května 1999, sp.zn. 24 Co 356/97, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 6 C 264/95 (žalobkyně M. L. proti žalovaným 1/ Obchodní společnosti T., zastoupené advokátem, a 2/ T., o uzavření dohody o vydání věci), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u soudu 26.10.1995 se žalobkyně jako oprávněná osoba (sestra a neteř původních vlastníků bratrů B., kterým firma patřila) domáhala vydání rozsudku o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s ní dohodu v navrženém znění v katastrálním území Úpice ohledně konkrétně uvedených nemovitostí. Uvedla, že tento majetek za okupace byl tzv. arizován a přešel na bývalou Německou říši. Původní vlastníci se stali oběti rasové persekuce, opustili Československo a po 25.2.1948 se již do vlasti nevrátili.Vlastnické právo k nemovitostem v roce 1949 přešlo na stát v rozhodném období ve smyslu ustanovení §6 zákona č.87/1991 Sb. Žalobkyně vyzvala žalované k vydání nemovitosti, ale dohoda o jejich vydání uzavřena nebyla.
Žalovaná Obchodní společnost T., navrhla zamítnutí žaloby pro nedostatek její pasivní legitimace, neboť není povinnou osobou podle §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb.Uvedla, že ke dni 1.4.1991 nemovitosti nedržela, neboť tehdy neexistovala a vznikla ke dni 9.9.1993, kdy stát privatizoval majetek s.p.T. podle schváleného privatizačního projektu. Majetek získal J. H., a vložil ho do nově založené akciové společnosti T. Ú.
Žalovaný státní podnik T. namítal, že majetek obchodní společnosti "Bratři B." byl konfiskován Německou říší, a poté převeden na firmu V. t. z. C. W.( dekretem prezidenta republiky č.100/1945 Sb. byla firma znárodněna dnem účinnosti zákona, tj. 27.10.1945. Stání podnik byl privatizován podle zákona č.92/1991 Sb. na základě privatizačního projektu. Uzavřenou dohodou o vydání a převodu majetku z 1.1.1993 byl pak veškerý majetek státního podniku převeden na nového vlastníka. Nevlastní tedy žádný majetek a výzva žalobkyně k vydání nemovitosti neměla náležitosti podle ustanovení §5 zákona č.87/1991 Sb. Navrhl proto zamítnutí žaloby.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 12.února 1997, č.j. 6 C 264/95-100, zamítl žalobní návrh, aby soud rozhodl, že žalovaní jsou povinni uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitosti " domu čp.391 s pozemkem parc.č.414, pozemku parc.č.328/1, a pozemků parc. č. 330, 331, 327, 337, 335, 332, 345, 347, 348, a 353, zapsaných ve vložce č.1207, 1024, 889, 59, 418, 247 a 1092 pozemkové knihy pro katastrální území Ú." a že jsou povinni ji uvedené nemovitosti vydat. Nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů řízení.
Po provedeném dokazování ( listinnými důkazy) dospěl soud prvního stupně k závěru, že nelze rozhodnout o povinnosti žalovaných uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí s ohledem na skutečnost, že žalovaná Obchodní společnost, T., jako právnická osoba není totožná se státem, který nabyl vlastnictví nemovitostí po 1.10.1991 v rámci privatizace( proto nelze nemovitosti vydat ( čl.II. bod 2 zákona č.116/1994 Sb.). Poukázal na ustanovení §3 odst. 2 tohoto zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož je oprávněnou osobou též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v §3 odst.1, která v den přechodu věci na stát podle §6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č.5/1945 Sb. nebo podle zákona č.128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášením za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové persekuce, a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v ustanovení §2 odst.1 písm.c) zákona č.87/1991 Sb. Podle článku II. zákona č.116/1994 Sb. se nemovitosti nemohou vydat, byly-li po 1.říjnu 1991 nabyty do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně takových věcí privatizační projekt nebo bylo vydáno rozhodnutí o jeho privatizaci. Poukázal i na nález Ústavního soudu CR č.164/1994 Sb., podle něhož začala šesti měsíční lhůta k uplatnění nároku pro osoby s trvalým pobytem mimo území ČR běžet dnem vykonatelnosti nálezu, tj. 1.11.1994, jímž počala běžet i roční lhůta pro uplatnění nároku u soudu. Dále se zabýval i otázkou, zda je žalobkyně oprávněnou osobou (§3 odst.2 zákona č.87/1991 Sb.)( měl za to, že jako sestra a neteř původních vlastníků patří do okruhu oprávněných osob / §3 odst. 4 písm. e) téhož zákona /, ale podle názoru soudu prvního stupně nesplnila podmínku uvedenou v poslední větě §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tj. že ani ona, ani právní předchůdci neuplatnili nárok na určení neplatnosti právního úkonu z doby okupace podle zákona č.128/1946 Sb.( proto o tomto nároku ani nemohlo být rozhodnuto, že přechod vlastnictví na Německou říši byl neplatný. Dovodil, že uplatnění restitučního nároku podle poválečných právních norem je nutným předpokladem pro uplatnění nároku podle zákona č.116/1994 Sb. a proto za této situace nelze žalobkyni považovat za oprávněnou osobu. Zamítl i návrh na vydání nemovitosti, protože vindikační žaloba směřující k ochraně vlastnického práva, je podmíněna existencí vlastnického práva žalobkyně a o takové žalobě by bylo možné rozhodnout až po právní moci rozhodnutí, kterým by soud uložil povinné osobě uzavřít s osobou oprávněnou dohodu o vydání věci.
K odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové nejprve usnesením ze dne 12.dubna 1999 sp.zn. 24 Co 336/97 tak, že připustil zpětvzetí návrhu v části, kterou se žalobkyně domáhala uzavření dohody o vydání nemovitostí - pozemků parc.č.380/3, 330, 331, 327, 337, 332, 338, 361, 367. 1405/3, 349, 339, 343, 344, 345, 347, 348 zapsaných ve vložkách č.107, 1024, 889, 59, 418, 247 a 1092 pozemkové knihy pro katastrální území Ú.( v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v této části zastavil( dále nepřipustil změnu žaloby spočívající v rozšíření žalobního návrhu o povinnost žalovaných uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání pozemkové parcely, zapsané v pozemkové knize pro katastrální území Ú. pod č. 360, která je nyní součástí pozemkových parcel kat.č. 1416 a kat. č.1730 zapsaných v katastru nemovitosti a vydání těchto nemovitostí žalobkyni.
Dále pak odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 10. května 1999, sp.zn. 24 Co 356/97, tak, že potvrdil zamítnutí žaloby v správném znění, aby žalovaná Obchodní společnost T. a žalovaný státní podnik T. byli povinni uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí ohledně domu čp. 290 a stavební parcely č. 328/1, domu čp. 391 a stavební parcely č. 414, části stavební parcely č. 336/3 ( původně části parcel č. 335, č.353, 369, 370, 378/1 a 379), stavební parcely č.1414 (původně části parcel č. 378/1, 379), části stavební parcely č.1415 (původně části parcel č. 378/1, 379), části stavební parcely č.1416 (původně části parcel č. 353, 361), části stavební parcely č.1423 (původně části parcely č.335), stavební parcely č.1430 (původně části parcely č. 335), části stavební parcely č.1730 (původně části parcely č.370), zapsaných u Katastrálního úřadu v T. pro katastrální území Ú., a aby byli povinni vydat nemovitosti žalobkyni. Potvrdil i rozsudek ve výroku o nákladech řízení( uložil povinnost žalobkyni nahradit první žalované náklady odvolacího řízení částkou 2.150,-Kč a vyslovil, že žalobkyně a druhý žalovaný nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení( zamítl návrh žalobkyně na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud poukázal na to, že nejsou dány důvody pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst.1 písm.b/ o.s.ř. Ve vazbě na upřesnění žalobního návrhu doplnil dokazování o listiny osvědčující současné vlastnictví nárokovaných nemovitostí a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně nelze vyhovět. Dále odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně blíže nezkoumal, komu svědčí vlastnické právo, případně právo držby nemovitostí, ohledně nichž žalobkyně uplatňuje restituční nárok. Proto doplnil dokazování s přihlédnutím k částečnému zpětvzetí žaloby a zastavení řízení v této části. Z dodatku (I.) dohody o vydání a převodu majetku, uzavřeného dne 8.7.1993 mezi F. n. m. Č. r. jako osobou povinnou, a J. H., jako osobou oprávněnou (podle výpisu z katastru nemovitostí pro obec a katastrální území Ú., listu vlastnictví č.1884 za současného porovnání s dohodou o vydání a převodu majetku z 1.1.1993, kterou již měl k dispozici soud prvního stupně), pak bylo zjištěno, že vlastníkem veškerých nemovitostí, které zůstaly předmětem řízení, je to, že první žalovaná vlastnictví nabyla způsobem předpokládaným v ustanovení čl.II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., což bylo nesporným již v řízení před soudem prvního stupně. Proto po doplněném dokazování mu zůstalo pouze posouzení odvolacích námitek směřujících vůči právním závěrům soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem, když nepřiznal žalobkyni nárok na naturální restituci právě s ohledem na ustanovení článku II. odst. 2 zákona č.116/1994 Sb. pro střet restituce a privatizace. Ani odvolací soud neshledal zde rozpor tohoto ustanovení s ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. Listinou základních práv a svobod, ani s mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, kterými je republika vázána. Ztotožnil se také dále s právním názorem vysloveným soudem prvního stupně, že zamítnutím žaloby o vydání věci nedošlo k absolutnímu zániku restitučního nároku oprávněné osoby, neboť v důsledku nemožnosti věc vydat se tento nárok zachoval jako nárok na finanční náhradu( tato skutečnost svědčí o tom, že je zachován účel mimosoudních rehabilitací, který spočívá ve zmírnění křivd, k nimž v minulosti došlo. Neshledal ani odvolací soud důvod pro postup podle ustanovení 109 písm. b) o.s.ř. a poukázal na nálezy Ústavního soudu ČR z 22.9.1998, Pl. ÚS 1/98 a z 12.1.1999 sp.zn. I. ÚS 2/97, v nichž bylo zaujato shodné stanovisko k otázce střetu privatizace a restituce, jaké zaujaly obecné soudy. Nepovažoval proto odvolací soud postup soudu prvního stupně, který pokračoval v řízení, aniž by o návrhu žalobkyně na jeho přerušení procesně rozhodl, za vadu řízení a poukázal na to, že soud je povinen rozhodovat pouze přerušení řízení a nikoli o takovém návrhu na přerušení, který považuje za nedůvodný. Proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z důvodu správnosti jeho právního závěru, že vydání nemovitostí brání ustanovení čl. II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb.
Odvolací soud zamítl návrh na připuštění dovolání proti svému rozhodnutí, neboť s ohledem na existenci nálezů Ústavního soudu ČR měl za to, že jeho rozhodnutí již nemá po právní stránce zásadní význam.
Neztotožnil se však s vysloveným názorem soudu prvního stupně o vázanosti restitučního nároku žalobkyně na uplatnění nároků podle zákona č.128/1946 Sb., protože nelze oprávněným osobám přičítat k tíži neuplatnění nároku, neboť jejich nečinnost mohla být důsledkem politické persekuce.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 18.6.1999 a dovolání žalobkyně bylo podáno na poště k doručení Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Trutnově 16.7.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o.s.ř. ( ve znění před novelizaci zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelka navrhovala rozsudky soudů obou stupňů z důvodu nesprávného právního posouzení zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žádala, aby dovolací soud v souladu s ustanovením §109 odst.1 písm. b) o.s.ř. řízení přerušil, předložil spis v souladu s ustanovením čl.87 odst.1 písm.a) Ústavy České republiky a §64 odst. 4 zákona č.182/193 Sb. (o Ústavním soudu ČR) Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení části zákona (konkrétně čl.II.bodu 2 zákona č.116/1994 Sb). Poukázala na přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam v otázce posouzení střetu restituce a privatizace, tedy výkladu a aplikace ustanovení bodu 2. článku II. zákona č.116/1994 Sb., a na dovolací důvody podle ustanovení §241 odst.3 písm. b) a d) o.s.ř. , protože podle jejího názoru v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uváděla, že nesouhlasí s vysloveným právním názorem odvolacího soudu, podle něhož nelze vydat nemovitosti, které po datu 1.10.1991 byly nabyty do vlastnictví jiné osoby než státu, nebo byl ohledně nich schválen privatizační projekt. Poukázala na diskriminaci, kterou nelze ospravedlnit právním názorem, že zákonodárce byl při formulaci ustanovení čl. II. bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. veden snahou neporušovat při nápravě dřívějších křivd vlastnická práva nových vlastníků. Při aplikaci ustanovení čl. II. bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. totiž dochází k odlišení dvou skupin oprávněných osob, jejichž postavení je značně nerovné. Jde o osoby, které byly oprávněnými podle původního zákona č.87/1991 Sb. a svůj restituční nárok mohly uplatnit již v roce 1991, a o druhé osoby, které se staly oprávněnými až po nabytí účinnosti zákona č.116/1994 Sb., a své restituční nároky mohly uplatnit až později, v době, kdy v naprosté většině již byly převedeny do rukou osob jiných než povinných ve smyslu zákona. Dovolatelka se dále také domnívala, že oba soudy za daného legislativního stavu ve věci samé vůbec neměly rozhodnout, ale měly využít postupu podle ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o.s.ř., článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR a §64 odst.4 zákona č.182/1993 Sb. o Ústavním soudu k přerušení řízení a k předložení věci Ústavnímu soudu ČR.
Na základě výzvy soudu prvního stupně se k dovolání žalobkyně vyjádřil F. n. m. ČR (který ač nebyl účastníkem před soudy obou stupňů ), se ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů, považoval tyto rozsudky za věcně správné a v souladu i s nálezy Ústavního soudu ČR, na které rozhodnutí odkazuje.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu /zákona č.99/1963 Sb./ ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §239 odst.2 občanského soudního řádu nevyhoví-li odvolací soud návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" je nutno považovat ( jak bylo vyloženo v usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS č.181/95, uveřejněném pod č.19 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Dovolatelka navrhla v odvolacím řízení, pro případ potvrzujícího rozsudku soudu prvního stupně, připustit dovolání pro posouzení střetu restituce a privatizace, tedy k výkladu a aplikaci ustanovení bodu 2 článku II. zákona č.116/1994 Sb., což považovala za otázku zásadního právního významu.
Namítala, že jsou zde dány dovolací důvody podle ustanovení §241 odst.3 písm.b) a d) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13 /45/).
Soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že nelze vyhovět žalobě žalobkyně o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí v navrženém znění, protože podle článku II. bodu 2 zákona č.116/1994 Sb. nelze vydat věc, byla-li po 1.říjnu 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt nebo bylo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Odvolací soud byl proto toho názoru, že pokud jde o otázku střetu restituce a privatizace, k němuž došlo ve smyslu uvedeného článku II.bodu 2 citovaného zákona, postupoval soud prvního stupně v souladu se zákonem, když žalobkyni nepřiznal právo na vydání nemovitostí.
Odvolací soud poukázal na nálezy Ústavního soudu ČR z 22.9.1998 sp.zn. Pl ÚS 1/98 a z 12.1.1999 sp.zn. 1 ÚS 2/97, týkající se otázky střetu privatizace a restituce.
V nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 22.9.1998, Pl. ÚS 1/98, uveřejněném pod č.281/1998 Sb., bylo vyloženo, že ustanovení zákona č.116/1994 Sb. nezakládají nerovnost oprávněných osob a nejsou v rozporu s článkem I., článkem 3 odst.3 a článkem 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť postavení oprávněných osob nové kategorii osob (podle zákona č.116/1994 Sb.) přiznává, nárok na náhradu za majetek státem odňatý se nepopírá a upravuje způsob této náhrady tak, aby se přiměřeně šetřilo též právních poměrů v procesu privatizace již nově založených.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 12.1.1999, I. ÚS 2/97, uveřejněném pod č.1 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor: Jestliže zamítly obecné soudy žalobu o vydání věci podle článku II. bodu 2 zákona č.116/1994 Sb., nedošlo tím k absolutnímu zániku restitučního nároku oprávněných osob, a v důsledku nemožnosti věc vydat se tento nárok zachoval v podobě nároku na finanční náhradu. Tato skutečnost i v tom, že byl sledován účel rehabilitací, který spočívá ve zmírnění křivd, k němuž v minulosti došlo. Z nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 22.9.1998, Pl.ÚS 1/98 ( viz č. 281/1998 Sb.) je rovněž nutno poukázat na to, že nedošlo k přiznání vyššího stupně ochrany vlastnickému právu určité kategorie vlastníků, neboť stejný zřetel byl brán jak na zájmy restituentů, tak na zájmy nových vlastníků, kteří zcela legálně nabyli vlastnického práva v procesu privatizace.
Z těchto citovaných právních závěrů vyjádřených v nálezech Ústavního soudu ČR vycházel v daném případě odvolací soud. Jeho rozhodnutí nebylo proto možné považovat za rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury nebo přinášející judikaturu novou. Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že tu jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §239 odst.2 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.). Pak ovšem tu nešlo o dovolání přípustné a dovolacímu soudu nezbylo než dovolání dovolatelky odmítnout podle ustanovení §243b odst.4 a §218 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizaci zákonem č.30/2000 Sb.).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. února 2001
JUDr. Júlia M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková