ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1951.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1951/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání J. N., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 1.8.2001, sp. zn. 13 Co 140/2001 v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 13 C 176/98 (žalobkyně J. N., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o 1,116.148 Kč), takto:
1. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 1.8.2001, sp. zn. 13 Co 140/2001, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 5.4.2001, č.j. 13 C 176/98-70.
2. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 21.7.1998, aby žalovanému státu- Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit žalobkyni finanční náhradu 1,031.627,20 Kč za dům č.p. 133 v P., s dílnou a kůlnou na pozemku parc. č. 1582, které nemohly být vydány oprávněné osobě nynějším vlastníkem - akciovou společností F. v D., která je získala privatizací. Ministerstvo financí ČR sdělilo 20.2 1998 (pod. č.j. 225/54 170/1997) žalobkyni, že žádosti o poskytnutí finanční náhrady nevyhovuje. Žalobkyně v žalobě dále poukazovala na to, že původní vlastník uvedených nemovitostí byl její strýc Dr. R. L., jehož majetek byl po válce konfiskován v rozporu s ustanoveními dekretu č. 5/1945 Sb.
Ze strany žalované bylo navrženo zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně je dcerou A. L., který byl bratrem původního vlastníka R. L. Majetek R. L. byl v roce 1942 převeden z rasových důvodů na německou firmu W. L. a spol. Dr. R. L. zahynul v roce 1942 v koncentračním táboře. O jeho pozůstalost se přihlásily manželka a dcera; ty uplatnily restituční nárok na majetek R. L. podle zákona č. 128/1946 Sb., ale tento nárok nebyl uspokojen. Výměrem Ministerstva stavebního průmyslu z 30.12.1950 byla německá firma W.L. a spol. znárodněna a v pozemkové knize bylo zapsáno vlastnictví Čs. státu - Č. s. z. n.p. P. Manželka Dr. R. L. M. L. zemřela v roce 1971, jeho dcera D. L. zemřela v roce 1987 a dcera M. L. zemřela v roce 1979. Všechny tyto uvedené osoby zemřely bez zanechání dědiců.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 18.5.1999. č.j. 13 C 176/98-17, byla žaloba žalobkyně o zaplacení 1,031,627,20 Kč. zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena uvedenému soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud vyslovoval svůj názor, že předpokladem úspěšnosti žaloby žalobkyně je to, zda tu byl uplatněn restituční nárok dle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. zda tento nárok byl či nebyl po 25.2.1948 uspokojen, a to z důvodů uvedených v ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č.87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.). Zjištěním této okolnosti se však soud prvního stupně důsledně se nezabýval a rovněž nezabýval tím, zda jsou splněny ostatní podmínky stanovené zákonem č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.), a ani výší žalobou uplatněného nároku.
V dalším průběhu řízení provedl soud prvního stupně důkaz posudkem znalce z oboru odhadem cen nemovitostí. Žalobkyně změnila na základě tohoto posudku znalce svůj žalobní návrh a požadovala zaplacení částky 1,116,148,77Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 pak vynesl rozsudek z 5.4.2001, č.j. 13 C 176/98-70, jímž rozhodl, že základ nároku žalobkyně je opodstatněn a že o výši plnění a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Dědičky původního vlastníka nemovitostí, uvedených v žalobě žalobkyně, JUDr. R. L. uplatnily svůj nárok podle zákona č.128/1946 Sb., čímž otevřely možnost pro uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) i pro další osoby, tedy i pro žalobkyni, která odvozuje své postavení oprávněné osoby od původního vlastníka nemovitostí ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 písm e) zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Soud prvního stupně dovozoval, že žalobkyně je dcerou sourozence osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu způsobem, který mají na zřeteli ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a tím je dáno její postavení oprávněné osoby v tomto sporu.
Soud prvního stupně by toho názoru, že pro uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. platilo podle ustanovení §9 tohoto zákona to, že na majetek, který podléhal v době uplatnění nároku národní správě, bylo třeba nárok uplatnit proti orgánu, který národní správu na majetek zavedl; teprve když tento orgán žádost o vrácení majetku zamítl, nebo když do 3 měsíců od podání žádosti o ní nerozhodl, bylo možné uplatnit nárok na restituci majetku u soudu. Tehdy byla Národní správa majetkových podstat pozemkového úřadu a vystěhovaleckého úřadu tím orgánem, u něhož bylo třeba nárok na vrácení majetku podle zákona č.128/1946 Sb. uplatnit. Soud prvního stupně byl toho názoru, že nelze mít za to, že by jediným možným uplatněním nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. bylo uplatnění nároku u soudu. Dědičky uplatnily svůj nárok v daném případě u uvedeného správního orgánu; situace však byla v době uplatnění nároku taková, že by po 25.2.1948 nepřicházelo v úvahu vrácení nemovitého majetku sloužícího podnikatelské činnosti (jako prodejna, sklad, kolna a stavební dvůr). Když uvedený orgán výzvě k vrácení nevyhověl, pak už v roce 1949 bylo mimo jakoukoli pochybnost, že by nároku tohoto druhu nevyhověl soud, i kdyby dědičky po původním vlastníku JUDr. R. L. svůj nárok u soudu uplatnily. Postup národní správy majetkových podstat pozemkového úřadu a vystěhovaleckého úřadu, která žádosti dědiček po Dr. R. L. nevyhověla, je pak možno označit jako důsledek politické persekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Nemovitosti, uvedené v žalobě žalobkyně, byly po 1.10.1991 nabyty do vlastnictví jiné osoby než státu, jak to má na zřeteli ustanovení článku I odst. 2 zákona č.116/1994 Sb., takže nemovitosti už tu nelze vydat. Podle názoru soudu prvního stupně se proto žalobkyně oprávněně domáhala žádostí, podanou u Ministerstva financí ČR, poskytnutí finanční náhrady, a to podáním z 18.4.1995; náhrada jí však poskytnuta nebyla. O opodstatněném nároku žalobkyně rozhodl soud prvního stupně co do základu s tím, že o výši plnění a o nákladech bude rozhodnuto konečným rozsudkem.
O odvolání žalovaného státu-Ministerstva financí ČR proti uvedenému rozsudku prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 1.8.2001, sp.zn. 13 Co 140/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání bylo shledáno odvolacím soudem důvodným. Odvolací soud vycházel z názoru, že restituční nárok ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 117/1994 Sb.) nevznikl původnímu vlastníku (jeho právním nástupcům) okamžikem samotné účinnosti.rozhodnutí dekretu č. 5/1945 Sb., nýbrž až za splnění dalších podmínek upravených v zákoně č. 128/1945 Sb., který byl vydán na základě ustanovení §1 odst. 2 citovaného dekretu. Odvolací soud vyjádřil dále svůj názor, že ve smyslu ustanovení zákona č. 128/1946 Sb. šlo ohledně majetkových převodů v době okupace o tzv. naříkatelnost práva, neboť tu byla stanovena nejen forma uplatnění nároku, ale i orgány, u nichž měly být nároky uplatněny, a lhůty, v nichž měly být nároky uplatněny. Ustanovení §9 zákona č. 128/1946 Sb. vyložil odvolací soud tak, že proti národní správě bylo možné nárok uplatnit u soudu až tehdy, když orgán, který národní správu zavedl, žádost o navrácení majetku zcela nebo z části zamítl, nebo když rozhodnutí o takové žádosti nedoručil žadateli do tří měsíců ode dne, kdy žádost byla podána; byla tu tedy stanovena podmínka, bez níž nebylo možné nárok u soudu uplatnit. Odvolací soud poukazoval i na ustanovení §8 zákona č. 128/1946 Sb. a měl za to, že nebyl-li nárok podle tohoto zákona uplatněn ve stanovené tříleté lhůtě, došlo k jeho prekluzi a nebylo možné činit závěr, že tu v době přechodu věci na stát měl původní vlastník či jeho právní nástupce nárok ve smyslu ustanovení §3 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud změnil rozsudek soud prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žalobu žalobkyně zamítl. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1 a §224 odst.1 a 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 30.8.2001, tímto dnem nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno na poště k doručení dne 19.9.2001, tedy ve lhůtě, jež byla stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2001 Sb.)
Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na to, že její dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci, opírající se o extenzivní výklad zákona.
Dovolatelka poukazovala na to, že k odnětí nemovitostí, za něž žádá náhradu, došlo v době války a okupace z důvodů rasové perzekuce (původní vlastník byl umučen v koncentračním táboře a jeho majetek připadl německé firmě). Dědičky původního vlastníka M., M. a D. L. uplatnily dne 17.6.1949 svůj nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. u příslušného správního orgánu ohledně tohoto majetku, na nějž byla uvalena národní správa, tj. u Národní správy majetkových podstat pozemkového fondu a vystěhovaleckého fondu. Dědičky původního vlastníka se sice obrátily dne 13.4.1949 na soud s žádostí o znovuzavedení a dodatečné projednání pozůstalosti, ale nepodařilo se žalobkyni doložit, že by ze strany uvedených dědiček byl podán návrh u soudu podle ustanovení §9 zákona č. 128/1946 Sb., což bylo hlavním důvodem, zdůrazněným v zamítavém rozsudku odvolacího soudu v této právní věci.
Podle názoru dovolatelky nebylo ovšem uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. u soudu hmotně právní podmínkou nároku, který má na zřeteli ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ( ve znění zákona č. 116/1994 Sb.); tím méně lze z této skutečnosti dovozovat prekluzi nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. Nárok právních zástupců původního vlastníka Dr. R. L. nebyl uspokojen po 25.2.1948 jen v důsledku postupu státního orgánu, vyřizujícího žádost o navrácení majetku, přičemž šlo o postup tohoto orgánu, porušující obecně uznávaná lidská práva a nesoucí znaky politické persekuce ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Podle ustanovení §3 odst 2 zákona č. 87/1991 Sb. je podmínkou přiznání nároku podle tohoto ustanovení pouze to, že oprávněná osoba měla na věc nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., nikoli i to, že svůj nárok uplatnila u soudu podle ustanovení §9 zákona č. 128/1946 Sb. Sama existence nároku žalobkyně v daném případě byla nepochybná. Podle ustanovení §24 dekretu č. 5/1945 Sb. měl být majetek, který byl v tomto případě dán pod národní správu, vrácen postiženým osobám ihned, bez ohledu na podání žádosti a bez nějaké lhůty. Ustanovení §3 dst.2 zákona č. 87/1991 Sb. má za cíl umožnit obětem rasové persekuce, kterým restituce nebyla umožněna po 25.2.1948, žádat o navrácení zabaveného majetku.
Při posuzování tohoto dovolání, podaného v návaznosti na občanské soudní řízení, které bylo zahájeno podáním žaloby dne 21.7.1998, vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, anebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (t.j. zejména podle občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.)
Také v bodu 15 citovaných přechodných ustanovení zákona č.30/2000 Sb. je uložena odvolacím soudům povinnost projednat odvolání proti rozsudkům soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (v již citovaném znění), protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí dovolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst3 písm. d) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text. na str. 13 /45/.)
V daném případě posoudil dovolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §3 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) které se nepochybně na tuto právní věc vztahovalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Podle stanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v §3 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb. (tedy fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 téhož zákona, pokud je státním občanem České republiky) a která v den přechodu věci na stát podle ustanovení §6 zákona č. 37/1991 Sb. měla na ni nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, došlo z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.)
Odvolací soud dospěl při výkladu citovaného ustanovení k závěru, že „základním předpokladem úspěšnosti žaloby podle zákona č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je prokázání skutečnosti, že tento nárok byl podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatněn.“ Šlo tu o širší výkladový závěr odvolacího soudu, nevycházející ze slovního znění ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.). Toto ustanovení uvádí pouze skutečnost, že věci, jichž se nárok oprávněné osoby týkal, přešly na stát podle ustanovení §6 zákona 87/1991 Sb. a že právě v této době tohoto přechodu věci na stát měla oprávněná osoba na ni nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. V ustanovení §3 odst.2 zákona č. 87/1991 (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) není uvedena okolnost, zda nárok byl nebo nebyl podle dekretu č. 5/1945 Sb. anebo podle zákona č.128/1946 Sb.uplatněn. Zdůrazněn je tu také ten zákonný předpoklad, že tu došlo k převodu nebo přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle uváděných zvláštních předpisů, z důvodů rasové persekuce, a také další zákonný předpoklad, že takový nárok nebyl po 25.2.1948 spokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Položil tedy v daném případě odvolací soud při interpretaci ustanovení §3 odst. 2 zákona č.87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) důraz spíše na výklad historický a na výklad souvislostí mezi uváděnými právními předpisy a nepokládal za nutné brát zřetel na slovní znění tohoto ustanovení. Tento výkladový závěr odvolacího soudu nepokládá dovolací soud za přesvědčivý, za odpovídající běžnému způsobu legislativního vyjádření obsahu právní normy a tedy nikoli za výklad věcně správný. Dovolací soud naopak klade důraz na slovní znění ustanovení §3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.), neobsahující žádný předpoklad uplatnění nároku podle dvou poválečných právních úprav, a toto slovní znění pokládá dovolací soud za rozhodné (k obdobnému závěru dospěl i Ústavní soud ČR např. v nálezu z 9.12.1998, II ÚS 3/98).
Proto dovolací soud shledal důvodným tvrzení dovolatelky, že je v tomto případě dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm.d) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) Přikročil tedy podle ustanovení §243b odst.1 a 5 občanského soudního řádu ( v již citovaném znění) ke zrušení rozsudku dovolacího soudu.
Při úvaze dovolacího soudu o tom, zda je na místě zrušit i rozsudek soud prvního stupně (jak to umožňovalo ustanovení §243b odst.2 občanského soudního řádu v již citovaném znění), přihlížel dovolací soud k tomu, že soud prvního stupně si vyložil ustanovení §3 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) z hlediska právního významu soudního uplatnění či neuplatnění nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. shodně s názorem, k němuž dospěl i dovolací soud, ale položil důraz jen na izolované posouzení této otázky, což vyjádřil i tím, že především z tohoto hlediska přikročil k posouzení nároku žalobkyně jen co do základu. Bylo však na místě objasnit si a posoudit komplexně všechny zákonné předpoklady nároku žalobkyně podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) a toto objasnění a posouzení vyjádřit v konečném rozsudku soudu prvního stupně. Proto dovolací soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst.1, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst.1, věta třetí, občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. listopadu 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu