ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1962.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1962/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Města O., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 223/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2 7. 2001, č.j. 18 Co 313/2001-194, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle tvrzení žaloby podané dne 4. 9. 1996 u Okresního soudu v Karlových Varech, rozhodnutím o přídělu ze dne 22. 11. 1973 byl pozemek p.č. 2728 zapsaný na LV 2388 pro katastrální území 01 O. n. O. u katastrálního úřadu v K. V. převeden do vlastnictví čs. státu – T. s. m. O. n. O. Podle hospodářské smlouvy ze dne 26. 1. 1987 uzavřené podle §347 hospodářského zákoníku mezi T. s. m. O. jako předávající organizací a Z. p. n. p. jako přejímající organizací mělo dojít k převodu správy národního majetku. Tento převod byl zaevidován v pozemkové knize. V uvedené smlouvě o převodu správy národního majetku však nebyl určen den převodu správy ve smyslu §347 odst. 1 písm. b) hospodářského zákoníku. Uvedená smlouva je tak absolutně neplatná. Žalovaný vydražil dne 19. 9. 1992 část podniku Z. p., n.p. a stal se vlastníkem privatizované jednotky vymezené příslušným privatizačním projektem. Součástí této jednotky byl i předmětný pozemek. Podle potvrzení O. k. p. p. v K. V. ze dne 21. 10. 1992 byl tak žalovaný zapsán jako vlastník rovněž uvedeného pozemku. Žalobce se proto domáhal vydání určovacího výroku, podle něhož vlastníkem uvedeného pozemku je od 24. 5. 1991 Město O.
O této žalobě rozhodl Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně původně rozsudkem ze dne 29. 10. 1996, č.j. 12 C 223/96-14, tak, že vyhověl žalobě na určení, že ku dni 24. 5. 1991 byl vlastníkem uvedeného pozemku žalobce Město O. a zamítl návrh, na jehož základě by bylo nařízeno Katastrálnímu úřadu v K. V. provést změnu v katastrálním operátu ve prospěch žalobce.
K odvolání žalovaného byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení vlastnictví zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 1997, č.j. 10 Co 919/96-33. Učinil tak z důvodu po výtce procesní povahy, když vyslovil, že pro jednoznačný závěr o důvodnosti žaloby, případně námitek žalovaného, z dosud provedených důkazů nelze učinit zatím jednoznačný závěr. Soud prvního stupně pak dalším rozsudkem ze dne 30. 9. 1999, č.j. 12 C 223/96-141, žalobu zamítl.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 4. 2000, č.j. 18 Co 758/99-164, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání. Podle odvolacího soudu citovaná hospodářská smlouva je neplatná, když v ní chybí určení dne převodu správy národního majetku, což bylo podstatnou náležitostí hospodářské smlouvy podle §347 tehdy platného hospodářského zákoníku. Přesto uvedený pozemek nemohl přejít do vlastnictví žalobce, neboť nebyla splněna podmínka uvedená v §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Právo hospodaření s touto parcelou totiž fakticky vykonával právní předchůdce žalovaného, totiž Z. p., n.p. P. proto se právo hospodaření T. s. m. O. k tomuto pozemku nemohlo obnovit. Pokud žalovaný nabyl vlastnictví na základě výsledku veřejné dražby podle zákona č. 92/1991 Sb., šlo o smluvní nabytí vlastnictví. Z důvodů jistoty ve vlastnických vztazích použil odvolací soud podpůrně ustanovení §446 obchodního zákoníku.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen k dovolání žalobce rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2001, č.j. 30 Cdo 1665/2000-182, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud se ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu v tom, že:
- hospodářská smlouva ze dne 26. 1. 1987 nesplňovala náležitosti požadované v ustanovení §347 odst. 1 hospodářského zákoníku, takže je neplatná,
- proto právo hospodaření T. s. m. O. k označené parcele nemohlo uzavřením této neplatné hospodářské smlouvy zaniknout,
- toto její právo trvalo a zůstalo uvedené organizaci až k datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., t.j. ku dni 24.5.1991.
- od uvedeného data přešel pozemek podle §3 odst. 1 uvedeného zákona do vlastnictví žalobce. Dovolací soud v tomto směru akcentoval vymezení uvedené v §3 odst. 1 písm. c) zákona, stanovící jako jednu z podmínek, že právo hospodaření k obytným domům a pozemkům tvořícím s nimi jeden funkční celek „náleží“ organizacím, u nichž na okresní úřady, obce (a v h. m. P. též na městské části) přešla funkce jejich zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace.
T. s. m. O. splňovala uvedené podmínky, pozemek jí byl přidělen rozhodnutím o přídělu ze dne 22. 11. 1973, takže jí právo hospodaření k uvedenému pozemku náleželo. Z Ustanovení §3 odst. 1 písm. c) zákona vyplývá, že postačuje existence práva hospodaření, tj. že jí právo náleží. Není proto rozhodné, kdo právo hospodaření fakticky vykonává.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 2. 7. 2001, č.j. 18 Co 313/2001-194, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětné pozemkové parcely (odstavec I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (odst. II.-IV. výroku). S odkazem na vázanost právním názorem dovolacího soudu své rozhodnutí rovněž náležitě odůvodnil. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 10. 8. 2001.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 8. 10. 2001 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §236 a §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. z důvodu podle §24a odst. 2 písm. b) o.s.ř. odvolání, a to do všech jeho výroků. Nesouhlasil s právním posouzením věci odvolacím soudem. Poukazoval zejména na smysl a účel zákona č. 172/1991 Sb., na důsledky plynoucí z gramatického a systematického výkladu ustanovení §1 a §3 uvedeného zákona i na znění důvodové zprávy k uvedenému zákonu. Dovolával se závěrů plynoucích z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, které byly shodně vyjádřeny i v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99. Navrhl proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. O takový případ jde v posuzované věci, v níž řízení bylo zahájeno dne 4. 9. 1996. Proto je třeba aplikovat ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), jak jsou rovněž uváděna dále v tomto rozhodnutí.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §240 odst. 1 věty první o.s.ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout (§240 odst. 2 věta první o.s.ř.).
V této věci bylo dovolání podáno dne 8. 10. 2001, tedy po uplynutí shora uvedené zákonné lhůty jednoho měsíce od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto podle §243 odst. 4 o.s.ř. za použití ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. musel opožděně podané dovolání odmítnout, aniž mohl přistoupit k meritornímu přezkoumání důvodů v dovolání uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 2 o.s.ř. 50 o.s.ř. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch, žalobci pak v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu