ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1985.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1985/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání 1. Obce M., zastoupené advokátem, a 2. Tělovýchovné jednoty Sokol M., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 24.3.1999, sp.zn. 26 Co 416/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp.zn. 5 C 315/91 (žalobkyně H. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným: A. Obci M., a 2. Tělovýchovné jednotě Sokol M., o uzavření dohody o vydání nemovitostí a o vydání těchto nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
III. Věc se zasílá zpět Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení s poukazem na výrok rozsudku (označený I.) Krajského soudu v Praze z 24.3.1999, sp.zn. 24 Co 4l6, 417, 418/98.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u Okresního soudu Praha-západ dne 5.11.1991, aby s ní byla žalovanými uzavřena dohoda o vydání chaty č. 135 v M., s pozemky parc. č. 481 a parc. č. 482 (včetně objektu stojícího na tomto pozemku). V žalobě se uvádělo, že původními vlastnicemi těchto pozemků byly A. S. (z jedné poloviny) a B. S. (také z jedné poloviny). Ty byly nuceny v tísni odprodat všechny stavby na uvedených pozemcích (s výjimkou chaty čp. 135) kupní smlouvou z 20.11.1956; pozemky byly nuceny majitelky dát státu do nájmu na 10 let. Později přešly tyto nemovitosti (s výjimkou chaty čp. 135) na stát na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Vlastnictví k chatě čp. 135 v M. přešlo na stát v roce 1967, a to údajně zase kupní smlouvou a bez doložení toho, zda byla kupní cena za ni zaplacena. Žalobkyně vyzvala žalované k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaná obec i žalovaná tělovýchovná jednota navrhly zamítnutí žaloby s tím,že pozemky přešly na stát opatřením podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb.; stavby pak přešly na stát kupní smlouvou, podle níž byla také zaplacena kupní cena. Podle názoru žalovaných tu nešlo o kupní smlouvu uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Hospodářskou smlouvou převzala žalovaná obec k 1.4.1986 uvedené nemovitosti a delimitační dohodou ze 17.3.1986 přešlo zajišťování provozu autokempinku na těchto pozemcích na žalovanou Tělovýchovnou jednotu M., která pak také prováděla dostavbu autokempinku.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni jako účastnici řízení, vyslechl svědky F. H. a T. S., provedl důkaz posudkem znalce z oboru stavebnictví a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 29.7.1992, čj. 5 C 315/91-39, bylo Obecnímu úřadu M. uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání pozemku parc. č. 481 a na něm stojící chaty ev. č. 090 (dříve čp. 135), pozemku parc. č. 482 včetně objektu na něm stojícího a pozemku parc. č. 684/3 v M. Žalobní návrh na "vydání uvedených nemovitostí" byl zamítnut. Obecnímu úřadu M. bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 1.238,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žaloba proti Tělovýchovné jednotě Sokol M. byla zamítnuta. Obecnímu úřadu M. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha-západ částku 2.647,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením z 28.7.1993, sp.zn. 12 Co 85/93, uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že jednal se žalovanými, z nichž jeden byl nesprávně označen jako "Obecní úřad M.", třebaže měl žalobní návrh směřovat ve smyslu ustanovení zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, proti Obci M., která také je podle ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, právním nástupcem dřívějšího Místního národního výboru M. Bylo proto třeba, podle názoru odvolacího soudu, aby žalobkyně byla vedena v tomto smyslu k opravě označení uvedeného žalovaného. Dále odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že si neobjasnil, zda kupní smlouvy, podle nichž přešly stavby na pozemcích, uváděných žalobkyní, na stát, byly uzavřeny nejen v tísni, ale i za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.). Odvolací soud také uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval doložením toho, kdo zastupuje v tomto řízení žalovanou tělovýchovnou jednotu. Odvolací soud rovněž pokládal za potřebné, aby v tomto řízení byla objasněna souvislost s řízením uvedeným u Okresního soudu Praha-západ pod sp.zn. 8 C 447/96, jež se týká rovněž týchž pozemků jako v této právní věci.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně provedl důkaz znalcem z oboru cen nemovitostí a konstatoval obsah dalších listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 31.10.1995, čj. 5 C 315/91-123, byla žaloba žalobkyně proti Obci M. zamítnuta a žalobkyni bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha-západ na úhradu zálohovaného znalečného 6.080,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyni posuzoval tento soud jako oprávněnou osobu podle zákona č. 403/1990 Sb. i podle zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně měl za to, že povinnou osobou je v daném případě Obec M., která byla také v dřívější evidenci nemovitostí vedena jako vlastník nemovitostí, jež jsou sporné mezi účastníky řízení; ohledně žalované tělovýchovné jednoty poukazoval soud prvního stupně na to, že hospodářskou smlouvou dostala uváděný nemovitý majetek do dočasného užívání dnem 1.4.1986, takže tato jednota nemůže být považována za povinnou osobu podle shora uvedených zákonů.
Při úvaze o posouzení projednávané právní věci podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. dospěl soud prvního stupně k závěru, že kupní smlouvy, týkající se sporných staveb, byly prodávajícími uzavřeny v tísni. Tíseň spatřoval soud prvního stupně v situaci, do níž se rodina žalobkyně dostala po odchodu bratra žalobkyně v roce 1948 do zahraničí, což přineslo negativní dopad na celou rodinu v tehdejší době a vyvolalo to nátlak na původní majitelky k prodání celého objektu. Naproti tomu však soud prvního stupně neshledal, že by tyto kupní smlouvy byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek. Podle provedeného znaleckého posudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že tu cena restaurační budovy a pozemku parc. č. 482 měla činit 17.591,- Kč. Ve smlouvě z 20.11.1956 byly oceněny říční lázně v M. a veškeré objekty na pozemcích č. kat. 684/3 a č. kat. 684/4, patřící B. J. a A. S., částkou 26.027,- Kč; tato částka byla také prodávajícím poukázána na jejich účty. Proto měl soud prvního stupně za to, že uvedená smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Také pokud šlo o rekreační chatu evidenční číslo 090 (dříve čp. 135) v M., včetně oplocení a ovocných stromů, dospěl soud prvního stupně na základě odborných závěrů ze znaleckého posudku, že i ohledně ní bylo původní ocenění této chaty v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy.
Pokud šlo o pozemek parc.č. 684/3, který byl také uveden v řízení žalobkyní, pokládal soud prvního stupně za prokázané, že do tohoto pozemku jsou zakomponovány stavební pozemky parc. č. 481, 482, 484, 483a a 485; na těchto pozemcích je nyní postaveno veškeré ostatní zařízení objektu - autokempinku M. Ohledně "objektu čp. 485" došlo k jeho úplné změně stavebně technického charakteru; stejně je tomu u "objektu čp. 828". "Objekt čp. 823" (původní objekt) byl demolován. U "objektu čp. 825, 826 a 827" jde o novou stavbu; nově byl také postaven bazén.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo ještě uvedeno (v návaznosti na řízení v právní věci vedené u téhož soudu pod sp.zn. 8 C 497/2), že zbývající části žalobního návrhu žalobkyně nebylo rovněž vyhověno, neboť podle ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. se nevrací pozemky, které byly odňaty podle ustanovení §1 téhož zákona, jestliže na nich stojí stavby.
Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně odůvodněny ustanoveními §148 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Doplňujícím rozsudkem ze 4.9.1997, čj. 5 C 315/91-145, Okresní soud Praha-západ vyslovil, že se zamítá žalobní návrh žalobkyně, aby bylo rozhodnuto, že žalovaná Obec M. a žalovaná Tělovýchovná jednota Sokol M. jsou povinny vydat žalobkyni chatu čp. 135 (nyní ev. č. 090) se stavební parcelou 481 a dále stavební parcelu č. 482 včetně objektu na ní stojícího, zapsané na listu vlastnictví č.1 pro katastrální území M.
Dalším doplňujícím rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 26.3.1998, čj. 5 C 315/91-152, bylo vysloveno, že se zamítá žalobní návrh žalobkyně, aby žalovaným Obci M. a Tělovýchovně jednotě Sokol M. bylo uloženo vydat žalobkyni pozemek parc. č. 684/3, zapsaný na listu vlastnictví č. 1 pro obec a katastrální území M.
O odvolání žalobkyně a žalované Obce M. proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ z 31.10.1995, čj. 5 C315/91-123, ve znění doplňujících rozsudků ze 4.9.1997, čj. 5 C 315/91-145, a z 26.3.1998, čj. 5 C 3l5/9l-l52, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 24.3.l999, sp.zn. 26 Co 416, 417, 418/98. Rozsudek soudu prvního stupně z 31.10.1995, čj. 5 C315/91-123, byl zrušen ve výroku o nákladech řízení vůči státu a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tentýž rozsudek soudu prvního stupně byl změněn v zamítavém výroku ohledně uzavření dohody tak, že žalované Obci M. a Tělovýchovné jednotě Sokol M. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání chaty čp. 135 (nyní ev. č. 090) se stavební parcelou č. 481, dále o vydání stavební parcely č. 482, včetně objektu stojícího na tomto pozemku, a pozemku parc. č. 684/3, zapsaných na listu vlastnictví č. 1 pro katastrální území M. Doplňující rozsudky Okresního soudu Praha-západ ze 4.9.1997, čj. 5 C135/91-145, a z 26.3.1998, čj. 5 C 315/91-152, byly odvolacím soudem jeho rozsudkem potvrzeny. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalované Obci M. a žalované Tělovýchovné jednotě Sokol M. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha-západ soudní poplatek 300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně provedl důkladné a úplné dokazování, avšak podle názoru odvolacího soudu zjištěný skutkový stav soud prvního stupně nesprávně hodnotil a vyvodil z něj nesprávný právní závěr.
Odvolací soud uváděl, že z nemovitostí, jejichž vydání se žalobkyně domáhá, přešla na stát kupní smlouvou pouze chata čp. 135 v M.. Mezi právními předchůdci žalobkyně a státem-bývalým Místním národním výborem v D. došlo k uzavření kupní smlouvy z 20.11.1956. Předmětem převodu byly říční lázně a všechny objekty patřící převodcům na pozemcích č. kat. 684/3 a č. kat. 684/4, zapsaných ve vložce pozemkové knihy pro katastrální území D. Na pozemku parc. č. 684/3 bylo koupaliště; ostatní objekty se nacházejí na stavebních parcelách č. 481-domek čp. 135, na parcele č. 482-kantýna, na parcele č. 483-šatna, na parcele č. 484-skladiště a na parcele č. 485-šatna. Objekty na uvedených parcelách však nebyly předmětem uzavírané kupní smlouvy a stát je proto převzal bez právního důvodu. Proto měl odvolací soud za to, že je třeba na tento případ použít ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud dále dovozoval, že objekt postavený na pozemku parc. č. 482 (restaurační budova) neztratil v důsledku přestavby svůj stavebně technický charakter (jak bylo doloženo posudkem znalce z oboru stavebnictví), a proto jej lze žalobkyni vydat.
Pokud šlo o chatu čp. 135 v M. na stavebním pozemku parc. č. 481 byl odvolací soud toho názoru, že kupní smlouva ohledně ní byla uzavřena v tísni i za nápadně nevýhodných podmínek. V nájemní smlouvě z 24.11.1956, jejímž předmětem byl pronájem pozemků parc.č. 684/3 a parc. č. 684/4 v katastrálním území D., bylo ujednáno, že předmětem nájmu není plocha, na níž stojí obytná chata, a také plocha 286 m2, avšak pod podmínkou, že spoluvlastnice chaty tuto plochu na svůj náklad oplotí do 15.3.1957 a budou plot na svůj náklad nadále trvale udržovat v řádném stavu. Tento plot měl podle názoru odvolacího soudu cenu 1.641,50 Kč; pokud šlo o cenu celé chaty dospěl odvolací soud k závěru, že tato chata (spolu s plotem, žumpou a trvalými porosty) měla činit ke dni jejího prodeje 21.802,50 Kč. Byl tu tedy jednak rozdíl oproti ceně uvedené v kupní smlouvě (2.000,- Kč) a jednak odvolací soud přihlížel k tomu, že uvedená chata "náležela k životnímu stylu prodávajících", jako tomu bylo v minulosti v životě celé jejich rodiny i z hlediska pečlivé a pravidelné údržby chaty; ztrátou chaty došlo ke značnému ztížení životní situace prodávajících. Odvolací soud dále poukazoval na to, že kupní cena byla poukázána na vázaný účet u státní spořitelny. Proto měl odvolací soud za to, že tu je dán důvod k vydání uvedené chaty podle ustanovení §5 a §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.
Dále dospěl odvolací soud k závěru, že jsou v daném případě dány důvody k uzavření dohody o vydání dalších nemovitostí, a to pozemku parc. č. 684/3 a stavebních pozemků parc. č. 481 a parc. č. 482 v M. Podle názoru odvolacího soudu (odlišného od názoru soudu prvního stupně) převzal v tomto případě stát ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 403/1990 Sb. jen pozemek parc. č. 684/3 a pouze na vydání tohoto pozemku se vztahují příslušná ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. Ohledně tohoto pozemku pokládal odvolací soud za zjištěno, že tento pozemek má výměru 2.684 m2 a jde o nezastavěný pozemek (nesdílel tedy odvolací soud názor, že jsou do tohoto pozemku zakomponovány stavební pozemky se stavbami); měl tedy za to, že nic nebrání vydání tohoto nezastavěného pozemku. Ohledně pozemků č. kat. 481 a č. kat. 482 poukazoval odvolací soud na to, že ohledně těchto pozemků nebylo vydáno žádné rozhodnutí státního orgánu či správního orgánu podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb.; převzal proto stát tyto nemovitosti bez právního důvodu, takže na posouzení této právní věci je třeba použít ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. K pozemkům parc. č. 481 a 482 nebylo zřízeno právo osobního užívání a nebyla na nich postavena stavba po převzetí pozemků státem.
Odvolací soud shledal, že u všech nemovitostí, ohledně nichž se žalobkyně domáhá uzavření dohody o jejich vydání, jsou důvody k vyhovění této žalobě. Shledal také, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb.
Ohledně žalovaných uváděl odvolací soud, že z provedeného dokazování vyplývá, že nemovitosti, jichž se žalobkyně domáhá, byly ke dni účinnosti zákonů č. 403/1990 Sb. i č. 87/1991 Sb. ve vlastnictví státu a právo hospodaření k těmto nemovitostem měl bývalý Místní národní výbor M.; ke stejným datům byly uvedené pozemky v dočasném užívání žalované Tělovýchovné jednoty Sokol M., a to na základě hospodářské smlouvy, uzavřené podle §71 hospodářského zákoníku (tj. dříve platného zákona č. 109/1964 Sb.) dne 1.4.1986 s dobou užívání do 31.10.1995. Odvolací soud uváděl, že právním nástupcem bývalého Místního národního výboru M. se stala Obec M. a je povinnou osobou k vydání žalobkyní uváděných nemovitostí, když k datu účinnosti zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. vykonávala k těmto nemovitostem právo hospodaření. Stejně je povinnou osobou i žalovaná tělovýchovná jednota, která od roku 1986 na základě hospodářské smlouvy užívá uvedené nemovitosti k provozování autokempinku, tento objekt svým nákladem udržuje a má možnost tento objekt fakticky vydat.
Z uvedených důvodů odvolací soud změnil podle ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žalobního návrhu na uzavření dohody o vydání nemovitostí a obě žalované uznal povinnými uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání jí požadovaných nemovitostí.
Pokud se žalobkyně kromě žalobního návrhu na uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání nemovitostí domáhala ještě samostatným žalobním návrhem vydání těchto nemovitostí, pak byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen, a to z toho důvodu, že rozsudek o uložení povinnosti k uzavření dohody nahrazuje vůli žalovaných a tento pravomocný rozsudek je i podkladem pro změnu vlastnického práva v katastru nemovitostí.
Výroky o nákladech řízení a o soudním poplatku byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §139 odst. 2, §142 odst. 2, §148 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními zákonů č. 147/12984 a č. 549/1991 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalovanou Obec M., dne 18.5.1999 a advokátce, která v řízení zastupovala žalovanou Tělovýchovnou jednotu Sokol M., také dne 18.5.1999. Dovolání ze strany žalované tělovýchovné jednoty bylo podáno u Okresního soudu Praha-západ dne 16.6.1999 a ze strany žalované obce dne 17.6.1999, tedy ve lhůtě, jež byla stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Uvedení dovolatelé ve svých dovoláních navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolávající se tělovýchovná jednota ve svém dovolání zdůrazňovala, že není vlastníkem uvedených nemovitostí, ale jen jejich nájemcem, takže podle jejího názoru nemůže uzavřít dohodu o vydání nemovitostí; z toho tato dovolatelka dovozovala nedostatek pasívní legitimace na své straně; možnost faktického vydání nemovitostí, na kterou pokazoval odvolací soud, neznamená, podle názoru této dovolatelky, že by mohla uzavřít dohodu o vydání věcí. Dále dovolávající se tělovýchovná jednota namítala, že nebylo dostatečně doloženo, zda u staveb, o něž v tomto řízení šlo, došlo či nedošlo ke změně stavebně technického charakteru těchto staveb. O chatě ev. č. 090 (dříve čp. 135) v M. dovolatelka uváděla, že přešla na stát kupní smlouvou z 15.2.1967; tato smlouva nebyla rozhodně uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek a podle názoru dovolatelky byly prodávající spoluvlastnice rády, že tuto nemovitost mohly prodat, protože v této lokalitě nebyl o takovou nemovitost zájem; nešlo tu o nabytí nemovitosti bez právního důvodu. O stavební parcele č. 482, na níž stála kantýna, uváděla dovolávající se tělovýchovná jednota, že původní kantýna na tomto pozemku měla odlišný půdorys proti současnému stavu a že tedy "není zřejmé, v jakém rozsahu by měla být parcela a stavba žalobkyni vydána". Stavba byla přistavěná o 102,2 m2 (jak bylo uvedeno i ve znaleckém posudku), takže takto přistavěna byla o více jak 50%; dovolatelka byla toho názoru, že celková životnost uvedené stavby se prodloužila o 90%. Na rozdíl od názoru odvolacího soudu vyslovovala dovolávající se tělovýchovná jednota názor, že stavba na pozemku parc. č. 482 byla předmětem kupní smlouvy z 20.11.1956, protože byla součástí prodávaných staveb. O pozemku parc. č. 684/3 dovolatelka uváděla, že tento pozemek je zastavěn novými stavbami, což bylo zjištěno i na místě samém; pokud by byl pozemek parc. č. 684/3 žalobkyni vydán, byl by znemožněn přístup na pozemky parc. č. 823, 825, 826, 827 a 828; soud tu samozřejmě nemá možnost zřizovat nějaké věcné břemeno k zajištění přístupu na pozemky. Jako dovolací důvod tedy uplatňovala dovolávající se tělovýchovná jednota důvody uvedené v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ a písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolávající se Obec M. uplatňovala jako dovolací důvody to, co bylo stanoveno v §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Tato dovolatelka zdůrazňovala, že odvolací soud, aniž provedl důkaz nabývacími tituly, došel na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že pozemky č. kat. 481 a 482 v M. nepřešly na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., nýbrž je převzal stát bez právního důvodu (stejně jako stavbu na pozemku parc. č. 482). Zvolený postup odvolacího soudu v řízení je podle názoru dovolatelky nesprávný a mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Tato dovolatelka také zdůrazňovala, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Poukazovala na to, že nebylo objasněno, zda pozemek parc. č. 684/3 je samostatným nezastavěným pozemkem, s nímž lze samostatně nakládat. Poukazovala dále na to, že ohledně objektu na pozemku parc. č. 482 nebylo potřebným způsobem objasněno, zda tento objekt (restaurační budova) ztratila nebo neztratila svůj původní stavebně technický charakter, a to zejména z hlediska změn v prvcích dlouhodobé životnosti stavby. Neobjasněno bylo také, zda pozemek č. kat. 482 v M. přešel na stát bez právního důvodu, jak měl za to odvolací soud. Závěr o poukázání částek kupní ceny podle kupních smluv z 20.11.1956 a z 15.2.1957 na údajně vázaný účet u státní spořitelny nebyl rovněž doložen.
Dovolávající se obec také vytýkala rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Toto vytýkané nesprávné právní posouzení se týkalo, podle názoru této dovolatelky, posouzení nápadné nevýhodných podmínek (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.) ohledně koupě objektu ev. č. 090 (dříve čp. 135) v M. vzhledem k podhodnocení jen o částku 2.000,- Kč. Toto nesprávné právní posouzení se týkalo, podle názoru dovolatelky, i toho, že nebylo vzato v úvahu, že se žalobkyni nepodařilo v řízení prokázat, zda stavba ev. č. 090 (dříve čp. 135), jakož i stavba na pozemku č. kat. 482 v M. přešla na stát na základě kupní smlouvy z 20.11.1956 anebo zda byly státem převzaty bez právního důvodu. Nesprávné právní posouzení věci spatřovala dovolávající se obec i v tom, že soud připustil opravu označení původního žalovaného Obecního úřadu M. na označení Obec M.; šlo tu však o záměnu účastníka řízení, o níž mělo být rozhodnuto soudem; podle názoru dovolatelky by v případě správného postupu ze strany soudu mělo být rozhodnuto i o námitce promlčení nároku žalobkyně, kterou vznesla v řízení Obec M. Podle názoru této dovolatelky byl také nesprávný právní názor odvolacího soudu, podle něhož lze uložit povinnost k uzavření dohody o vydání věcí podle zákona č. 403/1990 Sb. či podle zákona č. 87/1991 Sb. ohledně jedné věci dvěma rozdílným subjektům.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacích soudů, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb./ ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolávající se obec a dovolávající se tělovýchovná jednota uplatňovaly ve svých dovoláních dovolací důvody, jež byly uvedeny v ustanoveních §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.); měly totiž za to, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a posléze, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ a písm. c/ občanského soudního řádu vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 (později 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 2 (později 3) písm. a/ až c/ občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu), jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
O převzetí věci státem bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) jde tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod, nikoli však v případech, kdy stát převzal věc na základě prokazatelně existujícího právního úkonu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 19.11.1996, IV. ÚS 279/95 (uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl uveden právní závěr: Podmínka nabytí vlastnictví státem jen nezbytná jen pro úspěšnost uplatněného nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. v případech jmenovitě uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo k ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. vyloženo: Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav (např. rozrušení a obava o blízkou osobu), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající úkon, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ občanského soudního řádu), je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly jednající osobu v porovnání s předsmluvním stavem.
O zásadní přestavbě stavby ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 121 /255/).
I když pro posouzení stavebně technického charakteru stavby ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nejsou jediným hlediskem prvky dlouhodobé životnosti stavby a je nutno přihlížet i k možné funkční změně přestavěné nemovitosti, je třeba mít za to, že ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby dochází zpravidla tehdy, jestliže došlo k obměně, která reprezentuje nadpoloviční objemový podíl konstrukce prvků dlouhodobé životnosti stavby.
Ze změny účelu užívání stavby nelze vždy dovozovat změnu stavebně technického charakteru stavby (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 26/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za stavbu ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba považovat stavbu, která z dříve nezastavěného pozemku činí pozemek zastavěný, přičemž jde o stavbu hlavní (k níž mají případné ostatní stavby funkci doplňkovou) (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 120 /254/).
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto ustanovení stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti citovaného zákona věc drží (s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými). Z tohoto ustanovení nevyplývá jednoznačnost závěru o tom, že je vyloučeno, aby povinnost k uzavření dohody o vydání věci byla uložena, byť výjimečně, více než jednomu subjektu, např. v případě odvozeného užívacího vztahu k vydávané věci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že podala-li žalobu o vydání věci nebo žalobu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci oprávněná osoba, která podala včas výzvu o vydání věci (§5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), a to u té právnické osoby (organizace, orgánu), o níž se důvodně domnívá, že věc drží, potom v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalovaného postupuje soud podle ustanovení §43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Soud tu vyzve žalobce k opravě nebo doplnění žalobního návrhu anebo k jinému odstranění jeho nedostatků. Neodstranění takového nedostatku vede k zastavení řízení (§43 odst. 2 občanského soudního řádu).
Uvedené právní závěry, zejména ty, které byly uveřejněny v uveřejněné soudní judikatuře (ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, nebo i ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo třeba mít v dovolacím řízení na zřeteli. V tomto smyslu se dovolací soud zabýval i tím, zda v daném případě odvolací soud zaujal shodné anebo odlišné právní závěry při postupu v řízení o projednávané právní věci, při získávání skutkových zjištění z hlediska jejich opory v provedeném dokazování, jakož i při právním posouzení této právní věci. Při srovnávání postupu odvolacího soudu v řízení i při právním posuzování projednávané právní věci s citovanými právními závěry z uveřejněné soudní judikatury však dovolací soud nedospěl k závěru, že by odvolací soud vycházel v tomto případě z jiných, odlišných a nesprávných právních závěrů.
Dovolací soud neshledal, že by odvolací řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jmenovitě nelze takovou vadu spatřovat v tom, že bylo umožněno žalobkyni odstranění nedostatků žalobního návrhu co do označení žalované obce v průběhu řízení ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) (srov. k tomu již shora citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud také neshledal, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá (viz k tomu již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Bylo nutné také mít na zřeteli, že hodnocení provedených důkazů náleží podle ustanovení §132 občanského soudního řádu soudu (uplatňujícího procesní zásadu tzv. volného hodnocení důkazů, při němž soud není omezován předpisy v tom smyslu, jak ten či onen důkaz hodnotit; srov. k tomu V/1968, str. 36, Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem); námitky vůči hodnocení důkazů soudem nebyly v ustanovení §241 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) upraveny jako zákonem připuštěný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (viz k tomu také již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Posléze i ohledně právního posouzení věci v daném případě (jmenovitě při aplikaci a interpretaci ustanovení §4 odst.1, §6 odst. 1 písm. g/, §6 odst. 2 a §8 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb., jakož i ustanovení §1 a §10 zákona č. 403/1990 Sb.) neshledal dovolací soud, že by se odvolací soud zásadně odlišoval od výkladu těchto ustanovení ve srovnání se závěry z uveřejněné judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Nedospěl proto dovolací soud k závěru, že by v daném případě byly dány dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jak tyto důvody uplatňovaly ve svých dovoláních proti rozsudku odvolacího soudu dovolávající se Obec M. a Tělovýchovná jednota Sokol M.
Přikročil tedy dovolací soud k zamítnutí dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení §150 téhož právního předpisu o možnosti nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a to vzhledem k povaze projednávané věci a k obsahu uvedeného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího stručně právní vyjádření žalobkyně, učiněná již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Ve výroku svého rozsudku pokládal dovolací soud za potřebné poukázat na skutečnost, že dovolací soud svým dílčím výrokem rozsudku zrušil dílčí výrok rozsudku soudu prvního stupně (viz výrok označený I. v rozsudku z 24.3.1999, sp.zn. 26 Co 416/98 Krajského soudu v Praze) a v tomto rozsahu vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. března 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková