ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2128.99.1
sp. zn. 28 Cdo 2128/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Julie Muránské a soudců JUDr.Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného,CSc. o dovolání N. U., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.března 1999, sp.zn. 23 Co 6/99, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 12 C 133/92 ( žalobkyně N. U. proti žalované Č. P. - H., státní podnik, o uzavření dohody o vydání věci ), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze z 31.3.1999, sp.zn. 23 Co 6/99 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 21. září 1998, č.j. 12 C 133/92-190.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 25.3.1992 ( v průběhu řízení upravovanou ), aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitosti - pozemku parc.č.403 s továrnou, čp.148, domu čp. 168 a zahradou parc.č.407 v katastrálním území P.-K. Uvedla, že nemovitosti patřily jejímu strýci Z. E., který byl prohlášen za mrtvého ke dni 30.11.1942. Je jedinou oprávněnou osobou k vydání jedné ideální poloviny těchto nemovitosti, které přešly na stát znárodněním v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, neboť nemovitosti byly znárodněny dřív než byla ukončena restituce podle zákona č.128/1946 Sb.(proto stát nemovitosti získal bez právního důvodu.
Žalovaný státní podnik ponechal rozhodnutí na úvaze soudu.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 21.září 1998, č.j. 12 C 133/92-190, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovanému uzavření dohody o vydání jedné ideální poloviny nemovitosti zapsaných na listě vlastnictví č.24 pro Obec P. a katastrální území K., a to pozemku parc.č.407/2 s veškerým příslušenstvím. Žádnému z účastníku řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně před vydáním uvedeného rozsudku doplnil dokazování v intencích usnesení Městského soudu v Praze z 20.března 1998, sp.zn. 35 Co 261/97, kterým byl zrušen jeho dřívější rozsudek o zamítnutí žaloby žalobkyně ze dne 27.2.1997, č.j. 12 C 133/92-128, zhodnotil účastníky předložené listinné důkazy a zjistil, že původními vlastníky pozemků parc.č.403 a č.404 v P.-K. byli R. a F. E. každý jednou ideální čtvrtinou a Z. E. z jedné poloviny. V roku 1943 přešlo vlastnické právo k těmto pozemkům na bývalou Německou říší. Z. E. byl prohlášen za mrtvého dnem 30.11.1942. Dekretem č.5/1945 Sb.byly prohlášeny za neplatné majetkové převody, pokud byly uzavřeny po 29.září 1938 pod tlakem okupace nebo rasové, či politické perzekuce, ale nárok na vrácení takto odňatého majetku musel být uplatněn podle zákona č.128/1946 Sb. Restituce byla v daném případě uplatněna jen ohledně majetku patřícího R. a F. E. (tedy ohledně 1/2) a nikoli ohledně majetku patřícího Z. E.( jeho vlastnické právo nebylo obnoveno podle dekretu č.5/1945 Sb., ani podle zákona č.128/1946 Sb. Znárodnění bylo provedeno v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Z. E. zemřel 30.11.1942 a v dědickém řízení dědickou přihlášku sice žalobkyně podala, ale neprokázala svůj příbuzenský vztah, takže v prosinci 1954 byla odmítnuta její dědická přihláška( žalobu k prokázaní svého dědického práva nepodala. Není proto po Z. E. dědičkou, není jeho právním nástupcem, tedy ani oprávněnou osobou, které by příslušel nárok podle ustanovení §4 odst.1 zákona č.128/1946 Sb. a proto ani nemůže být oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. ( ve znění zákona č.116/1994 Sb). Z těchto důvodů se soud prvního stupně již nezabýval dalšími zákonnými předpoklady zejména tím, zda jsou splněny podmínky uvedené v ustanovení §6 odst.1 písm.k) zákona č.87/1991 Sb., tedy zda znárodnění bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými předpisy, a žalobu žalobkyně zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31.března 1999, sp.zn. 23 Co 6/99, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21.září 1998 č.j. 12 C 133/92-190, jímž byla opětovně zamítnuta žaloba žalobkyně, nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání proti svému rozsudku.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud poukázal na to, že podle jeho dřívějšího zrušovacího usnesení se soud prvního stupně měl v dalším řízení zabývat otázkou oprávněnosti nároku žalobkyně ve vztahu k části pozemku původní parcely č.407, a to z toho hlediska, zda je žalobkyně oprávněnou osobou a zda byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §6 odst.1 písm.k) zákona č.87/1991 Sb. Zástupkyně žalobkyně v řízení sdělila, že důkazní návrhy nemá, ale navrhla soudu provést geometrický oddělovací plán ohledně části uvedeného pozemku. Protože odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a úplná, která mu sloužila jako dostatečný podklad pro jeho rozhodnutí, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Uvedl, že otázku, kterou měl soud vyřešit, tj., zda je žalobkyně oprávněnou osobou a zda došlo k přechodu věci na stát podle ustanovení §6 odst.1 písm.k) zákona č.87/1991 Sb. již soud prvního stupně vyřešil ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 27.2.1997. Ani podle názoru odvolacího soudu se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by k přechodu věci na stát došlo podle výše citovaného ustanovení. Odvolací soud uváděl dále, že se žalobkyně původně domáhala vydání věci na základě odmítnutí dědictví, v dědickém řízení učiněného v tísní ( §6 odst.1 písm.h/ zákona č.87/1991 Sb.) o čemž se vedlo v řízení podrobné dokazování, ale soudy obou stupňů došly k závěru, že tato podmínka u žalobkyně není splněna. Odvolací soud poukázal také na odlišné postavení oprávněných osob v daném případě. V řízení vyšlo najevo, že žalobkyně je se zřetelem k ustanovení §3 odst.4 písm.e) zákona č.87/1991 Sb. oprávněnou osobou, protože byla dítětem sourozence osoby, jejíž věc přešla na stát( nebyla však splněna podmínka, že k přechodu věci na stát došlo ve smyslu ustanovení §6 odst.1 písm.k) zákona č.87/1991 Sb.,tj, že šlo o znárodnění vykonané v rozporu s tehdy platnými předpisy. V této souvislosti shodně se soudem prvního stupně odvolací soud vyslovil, že z výměru Ministerstva průmyslu ze dne 13.10.1949 č.j. 153916/49-2, vyplývá, že majetek byl znárodněn zestátněním podle vyhlášky Ministerstva průmyslu ze dne 27.12.1945 č.118/1946 Úředního listu I( podnik Č. s. akciová společnost byl začleněn do národního podniku Č. K.-D. Spolu s podnikem Č. s., a.s., byly dnem 27.10.1949 znárodněny zestátněním podle ustanovení §4 odst.2 dekretu č. 100/1945 Sb.( ve znění čl.II.zákona č.114/1948) nemovitosti zapsané ve vložce č.167 pozemkové knihy pro katastrální území K., patřící R. G. E. 1/4, F. A. E. z 1/4 a z 1/2 připsané bývalé Německé říši, a to 1/ stavební parcela č.403 s domem čp. 168 (tovární budovou), 2/ stavební parcela č.404 s tovární budovou č.168( dále byly znárodněny nemovitosti zapsané ve vložce č.158 pozemkové knihy pro k.ú.K., připsané vlastnicky L. S. z 1/2 a bývalé Německé říši z 1/2. Dále byl znárodněn pozemek parc.č. 407-zahrada. Tyto nemovitosti parc.č.403, a 407 a převážná část nemovitosti parc. č.404 sloužily k provozování znárodňovaného podniku. Původními vlastníky těchto parcel byli R. a F. E., každý po 1/4, a Z. E. z jedné poloviny. Restituce podle zákona č.128/1946 Sb. byla provedena, pouze ve vztahu k majetku R. a F. E. a nikoli k ideální polovině nemovitosti náležejíce Z. E. Znárodněn byl i podíl 1/2 nemovitosti patřící původně Z. E. Žalobkyně spatřovala podmínky podle ustanovení §6 odst.1 písm.k) zákona č.87/1991 Sb. v tom, že došlo k znárodnění v rozporu s předpisy, když 1/2 nemovitosti pro bývalou Německou říši měla být konfiskována podle dekretu č.5/1945 Sb. a následně měla být vrácena původnímu vlastníku a tedy měla být znárodněna 1/2 vlastnici Z. E. a nikoli Německé říši. Odvolací soud však měl za to, že znárodnění nebylo v rozporu s dekretem prezidenta republiky č.100/1945 Sb., protože znárodnění se mohlo týkat i majetků, který nepatřil vlastníku znárodňovaného podniku. K majetku Z. E. totiž nebyla podána restituční žádost, proto nemohla restituce ani proběhnout.
Zamítnut byl odvolacím soudem návrh žalobkyně na připuštění dovolání, protože tento soud své rozhodnutí nepovažoval za rozhodnutí zásadního právního významu, když v něm byla řešena problematika vyplývající jen ze skutkových zjištění a z důkazných tvrzení účastníků.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 20.5.1999 a dovolání žalobkyně bylo podáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 21.6.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.)
Dovolatelka navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Byla přesvědčena, že řízení spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241 odst.3 písm.d/ o.s.ř.), když odvolací soud dospěl k závěru, že nebyla dědičkou po Z. E., ani jeho právním nástupcem a ani oprávněnou osobou podle §3 odst.4 zákona č.87/1991 Sb. ( ve znění zákona č.116/1994 Sb.). Namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil znárodnění, na základě něhož přešel majetek do vlastnictví státu. Podle odvolacího soudu tento postup nebyl v rozporu s dekretem prezidenta republiky č.100/1945 Sb.(ve znění zákona č.114/1948 Sb.), s poukazem na to, že se znárodnění mohlo týkat i majetku, který nepatřil vlastníku znárodňovaného podniku, protože převážná část těchto nemovitosti sloužila provozu znárodňovaného podniku. S tím však dovolatelka nesouhlasila a uváděla, že to v řízení nebylo prokázáno, a že také výměr o znárodnění nebyl podepsán příslušným ministrem, takže byl od počátku neplatný. Vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil tuto otázku, když měl za to, že znárodnění bylo provedeno v souladu s tehdy platnými předpisy. Dále také vytýkala odvolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí uváděl, že pokládal za nadbytečné, aby byly provedeny další důkazy, i když se soud prvního stupně ve svém rozhodnutí podrobně nezabýval okolnostmi přechodu nemovitosti, uvedených v žalobě, na stát.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č.30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti citovaného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu /zákona č.99/1963 Sb./ ve znění před novelizaci zákonem č.30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §239 odst.2 občanského soudního řádu nevyhoví-li odvolací soud návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" je nutno považovat ( jak bylo vyloženo v usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č.19 ve svazku 4, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Dovolatelka navrhla v odvolacím řízení pro případ potvrzujícího rozsudku soudu prvního stupně, připustit dovolání neboť zásadní význam rozhodnutí spatřovala v nesprávném právním posouzení uplatněného nároku, když se soud nezabýval dalšími předpoklady podle ustanovení §6 odst.1 písm.k) zákona č.87/1991 Sb., tedy tím, zda znárodnění bylo vykonané v rozporu s tehdy platnými předpisy, takže nesprávně posoudil znárodnění na základě něhož přešel majetek do vlastnictví státu. Dovolatelka měla za to, že soud nesprávně uváděl, že znárodnění se mohlo týkat i majetku, který nepatřil vlastníku znárodňovaného majetku, a také nevyvodil žádné závěry z toho, že výměr o znárodnění nebyl podepsán ministrem. Měla proto dovolatelka za to, že je zde dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat budˇv tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.3 /1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13/45/).
V daném případě odvolací soud zamítl návrh žalobkyně na připuštění dovolání proti svému rozhodnutí, neboť nepovažoval své rozhodnutí za rozhodnutí zásadního právního významu, když se v něm řešila jen problematika vyplývající ze skutkových zjištění a z důkazných tvrzení účastníků. Bylo tedy třeba se zabývat, zda z hlediska právního posouzení věci byly právní závěry odvolacího soudu v souladu s právními závěry, obsaženými např. v uveřejněné judikatuře ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, popřípadě v nálezech či usneseních Ústavního soudu ČR.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 43/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo zdůrazněno, že byl-li rozsah znárodnění podle dekretu č.100/1945 Sb. určen až zákonem č.114/1948 Sb., který byl vydán 28.4.1948, potom v takovém případě došlo k přechodu věci na stát až po 25.2.1948 a lze tedy návrh na vydání věci posoudit podle ustanovení zákona č.87/1991 Sb.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 28.4.1994, III ÚS 114/93, uveřejněném pod č.23 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo zdůrazněno, že u výměrů, jimiž byl vymezen rozsah znárodnění nelze připustit, aby tento akt, který měl být vydán ministrem vlády, byl vydán někým, kdo byl k jeho vydání jen zmocněn (pověřen). Podle právního závěru Ústavního soudu ČR nelze totiž osobu ministra a jeho ústavní a politickou odpovědnost zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, případně za ministru podřízeného úředníka bez ústavní odpovědnosti.
V daném případě uvedl soud prvního stupně v rozsudku z 21.9.1998 (sp.zn. 12 C 133/92 Obvodního soudu pro Prahu 8), že se "dále nezabýval dalšími předpoklady uplatněného návrhu, a to zejména zda byly splněny podmínky podle ustanovení §6 odst.1 písm.k) zákona č.87/1991 Sb., tedy znárodnění vykonané v rozporu s tehdy platnými předpisy". Odvolací soud pak ve svém rozsudku z 13.3.1999 ( sp.zn. 23 Co 6/99 Městského soudu v Praze) uvedl pouze, že podle názoru odvolacího soudu "se žalobkyni nepodařilo prokázat, že k přechodu věci na stát došlo podle ustanovení §6 odst.1 písm.k) zákona č.87/1991 Sb.". K otázce, zda výměr Ministerstva průmyslu z 13.10.1999, č.j. 153916/49-V-IV-2 (založený v ověřené kopii na čl.108 spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp.zn. 12 C 133/92) splňoval potřebnou náležitost spočívající v tom, kým byl tento výměr podepsán ( jak na touto skutečnost upozorňuje shora citovaný nález Ústavního soudu ČR z 28.4.19994, III. ÚS 114/93), se odvolací soud nezabýval, takže je nepokládal za rozhodnou.
Tím se odvolací soud svým rozhodnutím ovšem odchýlil od ustálené judikatury ( viz shora již rovněž citovaný nález Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95), odvíjející se při aplikaci o výkladu ustanovení §6 odst.1 písm.k) zákona č.87/1991 Sb. právě od právního závěru Ústavního soudu ČR, zdůrazňující skutečnost, že výměry jímž byl vymezen rozsah znárodnění musely být vzhledem k ústavní odpovědnosti ministrů podepsány výslovně jimi, což zatím zřejmě u výměru Ministerstva průmyslu z 13.10.1949, č.j. 153916/49-V-IV-2, splněno nebylo.
Musel tedy dovolací soud dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, odchylující se od ustálené judikatury, má po právní stránce zásadní význam, takže dovolání dovolatelky bylo třeba posoudit jako přípustné. Zároveň dovolací soud musel z důvodu shora uvedených přisvědčit názoru dovolatelky, že tu je dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm.d) občanského soudního řádu, že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá co do aplikace a výkladu ustanovení §6 odst.1 písm.k) zákona č.87/1991 Sb. na nesprávném právním posouzení věci.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst.1 a 5 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb).
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( §243b odst.2 o.s.ř. ve znění před novelizaci zákonem č.30/2000 Sb.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ( §243d odst.1, věta druhá, občanského soudního řádu v již citovaném znění). V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení odvolacího a dovolacího ( §243d odst.1, věta třetí, o.s.ř. v již citovaném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek .
V Brně dne 22.února 2001
JUDr. Julie M u r á n s k á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová