ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2181.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2181/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského, JUDr. Julie Muránské, JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání F. B., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 7. 3. 2000, sp. zn. 1 Co 209/99, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 50/96 ( žalobce F. B. proti žalované E. T., o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 3. 3. 1997, č. j. 11 C 50/96-34, bylo určeno, že jsou nepravdivé výroky, pronesené 28. 8.1996 v pořadu T. N. \" N. v. o.\" o žalobci, které se týkaly způsobu, jakým žalobce nabyl do nájmu a později do bezpodílového spoluvlastnictví byt v Č. B., a to, že si jej vzal z obecního, že si nechal přidělený byt modernizovat a rekonstruovat ze státních peněz a že spekuloval v této souvislosti s možnosti koupit přidělený byt, když byl ve funkci primátora uvedeného města. Byl však zamítnut žalobní návrh na určení, že jsou nepravdivými i další výroky žalované, že totiž žalobce zneužil své funkce pro osobní obohacení a že se žalobce v této souvislosti choval nestoudně a nemravně. Žalované bylo uloženo zaslat do 30 dnů od právní moci rozsudku dopis jednak žalobci a jednak šéfredaktorovi redakce publicistiky České nezávislé televizní společnosti, s.r.o., N., v soudem uložené znění. Byl zamítnut žalobní návrh, aby se žalovaná omluvila žalobci i za výrok, že zneužil své funkce pro osobní obohacení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvoláních žalobce i žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 11. 11. 1997, sp. zn. 2 Co 61/97. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že byla zamítnuta žaloba o určení nepravdivosti výroků žalované, pronesených v pořadu Televize N. z 28.8.1996, jakož i žaloba o uložení povinnosti žalované zaslat do 30 dnů žalobci a šéfredaktorovi redakce publicistiky České nezávislé televizní společnosti, s. r. o., N. omluvný dopis v žalobcem navrženém znění. V odvoláním napadených zamítavých výrocích a ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.446 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Tento rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 22. 11. 1999, sp. zn. 28 Cdo 388/98, a to ve výroku měnícím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích vyhovujících žalobě žalobce ( tj.v odstavci prvním výroku citovaného rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku o náhradě nákladů řízení odvolacího (tj. v odstavci třetím výroku citovaného rozsudku odvolacího soudu). Věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku vyhovujícím žalobě.
Dovolací soud shledal přípustnost jen dovolání dovolatele, pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud ve svém rozsudku uváděl,že se nemohl ztotožnit s právními závěry odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí dospěl ohledně tří zásahů do práva na ochranu osobnosti uveřejněním nepravdivých nebo pravdu zkreslujících údajů k závěru, že tu přesto nešlo o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti ve smyslu ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku, i když šlo o tvrzení, které sám odvolací soud označil za nepravdivá, nebo i když jde o výrok pravdu zkreslující a posléze o výrok vyslovující domněnku o úmyslu objektu zásahu, třebaže takový úmysl nebyl v řízení před soudy obou stupňů prokazován. Dovolací soud ve svém rozsudku uvedl, že nedotčen zůstane i v pokračujícím odvolacím řízení výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl žalobní návrh žalobce zamítnut.
V dalším průběhu odvolacího řízení odvolací soud konstatoval přepis videokazety týkající se pořadu Televize N. z 28.8.1996 N. v. o. s titulem \" B.\" a vyslechl doplňující vyjádření žalobce a žalované. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 7. 3. 2000, sp. zn. 1 Co 209/99, byl rozsudek soudu prvního stupně z 3. 3. 1997 (č. j. 11 C 50/96-34 Krajského soudu v Českých Budějovicích) změněn v odvoláním napadených výrocích ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení jen tak, že byla zamítnuta žaloba o určení, že výroky žalované pronesené dne 28.8.1996 v pořadu Televize N. \" N. v. o.\" o žalobci, které se týkaly způsobu, jakým žalobce nebyl do nájmu a později i do bezpodílového spoluvlastnictví s manželkou byt v Č. B., a to že si nechal přidělený byt zmodernizovat a zrekonstruovat ze státních peněz a že spekuloval s možností koupit předmětný byt, když byl ve funkci náměstka primátora, jsou nepravdivé, a aby žalovaná zaslala do 30 dnů žalobci a šéfredaktorovi redakce publicistiky České nezávislé televizní společnosti, s. r. o., Televize N., dopis v žalobcem navrženém znění. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.226 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byl zamítnut návrh žalobce na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo poukázáno na to, že každý případ tvrzeného zásahu do práva na ochranu osobnosti je třeba hodnotit individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a nelze přehlížet celkový kontext sdělovaných informací. Podle názoru odvolacího soudu žalobce jako bývalý náměstek primátora města, v němž žije, dále jako bývalý ministr a také kandidát na funkci senátora byl osobou veřejného zájmu a musel si být vědom toho, že hodnocení a kritice bude podléhat jak jeho veřejná a politická činnost, tak i vše, co se jeho osoby z hlediska veřejného zájmu týká.
Odvolací soud po jím provedeném doplnění řízení vycházel ze skutkového závěru, že žalobce jako náměstek primátora požádal o přidělení bytu na schůzi rady města Č. B., když tuto schůzi řídil, a uvedený orgán téhož dne usnesením č. 65/1992 vyslovil souhlas s přidělením bytu žalobci, s tím, že žalobce poskytne svůj družstevní byt jako protihodnotu, přičemž v téže době bylo evidováno 3.000 žádostí o byt ve městě. Nebylo však pravdivé tvrzení žalované, která v reportáži z 28.8.1996 uvedla, že si žalobce \"vzal byt z obecního\".
Dále odvolací soud shledal jako tvrzení pravdu zkreslující, že si žalobce \" nechal byt zmodernizovat a zrekonstruovat ze státních peněz\", nikoli však jako tvrzení nepravdivé; ve prospěch žalobce bylo totiž provedeno sloučení dvou bytových jednotek, bylo provedeno propojení plynové a elektrické instalace, došlo k demontáži elektrického sporáku, digestoře a kuchyňské linky, takže s vědomím žalobce došlo ke zmodernizování a k zrekonstruování jemu přiděleného bytu.
Dále odvolací soud uváděl, že pokud šlo o třetí údajně uvedený výrok v pořadu Televize Nova z 28.8.1996, že žalobce \" spekuloval, když byl ve funkci náměstka primátora, že si dům záměrně vybral, aby si ho poté koupil\", bylo podle názoru odvolacího soudu pojmově vyloučeno určovat jeho nepravdivost, ale i přes neprokázány úmysl žalobce měla žalovaná pro své tvrzení reálné podklady (tíživou bytovou situaci ve městě, způsob, jakým byl byt žalobci přidělen, a vědomost žalobce, který byl ve funkci náměstka primátora, ohledně chystaného prodeje domů ve městě).
Vzhledem k těmto skutkovým závěrům k tvrzení žalované, ohledně nichž se žalobce domáhal určení jejich nepravdivosti, pak dospěl odvolací soud k tomu, že nepovažuje žalobcem požadovanou omluvu ze strany žalované za přiměřený prostředek obrany jeho osobnosti. Měl zato, že \"ne všechny uveřejněné nepravdivé či pravdu zkreslující údaje je totiž možné považovat za neoprávněný zásah do chráněných osobnostních práv\". V daném případě výroky žalované s přihlédnutím k celkovému kontextu sdělených informací nejsou dehonestující takovým způsobem, že by žalobci způsobily majetkovou újmu, k jejímuž odstranění by bylo třeba ještě požadovat omluvy. Odvolací soud totiž shodně se soudem prvního stupně hodnotil získání bytu žalobcem jako využití funkce náměstka primátora k získání výhody pro svou osobu. Přiznání žalobcem požadovaného morálního zadostiučinění by s přihlédnutím k prokázaným okolnostem odporovalo, podle názoru odvolacího soudu, dobrým mravům ve smyslu ustanovení §3 občanského zákoníku.
Z uvedených důvodů odvolací soud odvoláním napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně zčásti potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a zčásti jej změnil podle ustanovení §220 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 3 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval dne 28.3.2000 a dovolání bylo ze strany žalobce podáno u soudu dne 13.4.2000, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože jeho dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ; jako dovolací důvod uplatňoval dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak to má na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu.
Dovolatel poukazoval na to, že výrokem rozhodnutí soudu prvního stupně i potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo určeno, že je nepravdivý výrok žalované, že si žalobce \" vzal byt z obecního\".
Dovolatel také dále poukazoval na to, že další výrok žalované ( že si \"nechal předmětný byt zmodernizovat a zrekonstruovat ze státních peněz\") označil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku za výrok pravdu zkreslující, ale přesto byla v tomto řízení zamítnuta žaloba žalobce požadující určení, že je nepravdivý výrok žalované o tom, že si žalobce nechal byt zmodernizovat a zrekonstruovat ze státních peněz, a to bez odůvodnění takového zamítavého rozhodnutí ; tento zamítavý výrok je tedy v rozhodnutí odvolacího soudu vlastně nepřezkoumatelný.
Dovolatel poukazoval i a to, že odvolací soud nevyvodil posléze správný názor ohledně výroku žalované o tom, že žalobce údajně spekuloval s možností koupit si přidělený byt, protože z titulu své funkce náměstka primátora byl informován o chystaném prodeji bytů; odvolací soud totiž ve svém rozsudku nesprávně dovozoval, že je \" pojmově vyloučeno určit nepravdivost tohoto výroku žalované, když jde jen o domněnku\".
Za nesprávný závěr pokládal dovolatel i názor odvolacího soudu , že tu nešlo o výroky dehonestující, jež nezakládají důvodnost uložení povinnosti žalované zaslat ohledně těchto výroků omluvný dopis (s textem navrženým žalobcem), a to jednak žalobci a jednak šéfredaktorovi redakce publicistiky Televize N. Tato povinnost měla být, podle názoru dovolatele, uložena jednak za výrok, který byl soudy obou stupňů posouzen jako nepravdivý a jednak za výrok označovaný i odvolacím soudem jako pravdu zkreslující a posléze i za výrok obsahující nepodloženou domněnku; nešlo tu o uložení povinnosti nepřiměřené zjištěným zásahům do osobní a občanské cti žalobce; už vůbec tu nešlo ze strany žalobce o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 občanského zákoníku, jak měl za to odvolací soud.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů ( tj. podle ustanovení občanského soudního řádu / zákona č. 99/1963 Sb/ i podle ustanovení zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (v již citovaném znění) bylo možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci .
Nesprávné právní posouzení věci ( §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č . 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku, která se na projednávanou právní věc vztahovala a účastníci řízení také na tato ustanovení v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, odůvodňující požadavek na poskytnutí zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 46/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl uveden právní závěr, že ochrany osobnosti ve smyslu ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku se lze vedle žalob domáhajících se zdržení neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti a vedle žalob na odstranění následků takových zásahů domáhat také např. žalobami o určení nepravdivosti zásahů tohoto duhu (zejména slovních a písemných výroků ) nebo určení, že původce zásahů neoprávněně zasáhl do práva žalobce na ochranu osobností.
V daném případě odvolací soud svým rozsudkem ze 7. 3. 2000 (sp.zn. 1 Co 209/99 Vrchního soudu v Praze) zčásti potvrdil (podle §219 občanského soudního řádu ) a zčásti změnil ( podle §220 občanského soudního řádu ) rozsudek soudu prvního stupně z 3. 3. 1997 ( čj. 11 C 50/96-34 Krajského soudu v Českých Budějovicích). Z porovnání výroku citovaného rozsudku soudu prvního stupně, obsaženého v prvním odstavci výroku tohoto rozsudku (za označením I.), a výroku rovněž citovaného rozsudku odvolacího soudu, obsaženého v prvním odstavci výroku tohoto rozsudku, vyplývá, že odvolacím soudem byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve znění : Určuje se, že výrok odpůrkyně E. T., pronesený dne 29. srpna 1996 v pořadu TV N. \" N. v. o.\" o navrhovateli F. B., že si byt v Č. B. vzal z obecního, je nepravdivý.
Soud prvního stupně i odvolací soud tedy v daném případě shodně vyhověly žalobě žalobce, kterou se domáhal ochrany jeho osobnosti ve smyslu ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku tím, že navrhl, aby byla určena nepravdivost jednoho ze slovních výroků žalované vůči žalobci, proneseného dne 28. 8. 1996 v pořadu Televize N., nazvaném \"N. v. o.\" - \" B.\", a to výroku, že si žalobce vzal z obecního byt v Č. B. Co do žalobního návrhu na určení nepravdivosti ostatních výroků žalované, týkajících se žalobce, a co do žalobního návrhu na uložené povinnosti žalované poslat dopis (ve znění navrženém žalobcem) jednak žalobci a jednak šéfredaktorovi redakce publicistiky České nezávislé televizní společnosti, s.r.o., Televize N., nebylo pravomocným soudním rozsudkem (po změně rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem ) vyhověno.
Obsah tohoto žalobě zčásti vyhovujícího výroku pravomocného soudního rozsudku není v rozporu se slovním zněním ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku, ani s výkladem těchto ustanovení, obsaženým ve shora citovaném rozhodnutí uveřejněném pod č. 46/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Úvaha odvolacího soudu o tom, že v daném případě postačujícím prostředkem ochrany osobnosti žalobce je tu určení nepravdivosti jednoho ze slovních zásahů do práva na ochranu osobnosti, která byla v řízení před soudy obou stupňů bezpečně doložena, je úvahou soudu o hodnocení důkazů provedených v řízení ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu, které nelze přesvědčivě označit za natolik vadné, aby z něho vyplýval závěr o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. k tomu i právní závěr z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že ani vady při hodnocení důkazů nejsou v ustanovení §241 odst. 3 občanského soudního řádu zakotveny jako dovolací důvod). Neshledal proti dovolací soud, že by v této projednávané věci byl dán dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (v již citovaném znění .
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
V Brně dne 10. dubna 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu