ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.219.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 219/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně I. U., proti žalované J., spotřebnímu družstvu K., o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 164/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2000, čj. 21 Co 204/97-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 11.12.1996, čj. 11 C 164/95-95, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že kupní smlouva, uzavřená mezi ní jako prodávající a žalovanou jako kupující dne 31.3.1965 ohledně budovy čp. 46 se zastavěnou plochou a nádvořím č. 211/2 a části přilehlé zahrady p. č. 141/9, vše v katastrálním území S., je neplatná.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8.2.2000, čj. 21 Co 204/97-127, potvrdil v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně a proti svému rozsudku nepřipustil dovolání. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy. Soud prvního stupně tento naléhavý právní zájem vyvodil ze skutečnosti, že žalobkyně byla ve správním řízení odkázána na soudní řízení o předběžné otázce, kterou je účinnost předmětné kupní smlouvy. Odvolací soud v daném případě dovodil, že by určovací žalobou nebyl vytvořen pevný právní základ pro právní vztah účastníků. Ze samotné skutečnosti, že probíhá restituční řízení, které bylo přerušeno, nelze dovozovat, že by zakládalo naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, neboť restituční předpisy, konkrétně zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), nepředpokládají složité dokazování neplatnosti smlouvy, ale umožňují tam, kde nastala majetková křivda v období od 25.2.1948 do 1.1.1990, vydání nemovitosti oprávněné osobě dohodou, potažmo rozhodnutím pozemkového úřadu, pokud nemovitost přešla na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku skutečností uvedených v příslušných ustanoveních zákona o půdě. Odvolací soud nepovažoval řešení otázky platnosti či neplatnosti předmětné smlouvy za předběžnou otázku pro rozhodnutí pozemkového úřadu, nedovodil naléhavý právní zájem na tomto určení, a proto, aniž se věcí meritorně zabýval, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se nezabýval skutečnostmi, které se týkaly merita věci a jeho rozhodnutí nespočívá na zaujetí stanoviska k právním otázkám, jež měly být předmětem dovolání, dovolání proti tomuto rozsudku nepřipustil.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 30.3.2000, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 OSŘ; odůvodnila je tvrzením, že v dané věci jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a to jednak z hlediska práva procesního (otázka právního zájmu na určovacím návrhu), jednak z hlediska práva hmotného (důvody absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro absenci svobodné vůle žalobkyně potřebné k uzavření smlouvy a jejich vymezení oproti důvodům pro odstoupení od smlouvy uvedeným v §49 odst. 2 občanského zákoníku ve znění do 31.12.1991 a v §49 občanského zákoníku v platném znění, tj. uzavření smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek). Žalobkyně namítá, že odvolací soud pominul skutečnost, že žalobkyně podáním určovací žaloby plnila povinnost, ke které ji svým rozhodnutím zavázal příslušný správní orgán, který ve věci přerušil restituční řízení. Poukazuje na to, že správní orgán se při vydání tohoto rozhodnutí řídil právním názorem vyjádřeným ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 15.3.1993, čj. Cpjn 50/93, publikovaným ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek soudů ČR č. 3/94. Žalobkyně spatřuje zásadní pochybení odvolacího soudu také v tom, že posuzoval otázku naléhavého právního zájmu, aniž se věcí zabýval meritorně, neboť takový postup nemá oporu v ustanovení zákona a je zásadně nesprávný z hlediska právní filosofie. Podle žalobkyně je třeba otázku naléhavého právního zájmu posuzovat vždy s přihlédnutím k meritu věci. Dovolatelka dále vyjadřuje názor, podle něhož zákon o půdě je předpisem speciálním, který žalobkyni brání, aby se domáhala vydání svých nemovitostí vindikační žalobou podle obecných ustanovení občanského zákoníku. V této souvislosti poukázala na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.1.1998 ve věci 17 Co 534/97, publikovaný v Bulletinu advokacie č. 3/1999. Podle dovolatelky je nepochybné, že žalobkyní navrhované určení vytvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí jak v řízení restitučním podle zákona o půdě, tak eventuálně v řízení o žalobě na vydání resp. vyklizení předmětných nemovitostí, nebo o určení vlastnictví proti žalované, kterou v době běhu restitučního řízení podle speciálního zákona žalobkyně není oprávněna podat. Jde také o spolehlivý základ pro posouzení otázky, zda má či nemá od předmětné kupní smlouvy odstoupit. Dovolatelka dále uvádí, že svým postupem jí odvolací soud upřel právo na soudní ochranu v odvolacím řízení, neboť se mimo jiné nevypořádal se skutečností, že postup žalované ve spojení s persekucí manžela žalobkyně vytvářel psychický nátlak na ni, a to takovým způsobem a s takovou závažností, že učinila právní úkon, který by jinak neučinila. Takový nátlak je shledán v rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze 6.6.1995, čj. 6 C 179/91-146, citovaném v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 287/96 za důvod neplatnosti smlouvy z hlediska ustanovení §37, nikoli za stav tísně ve smyslu §49 občanského zákoníku. Protože posouzení této otázky, tj. vymezení, zda se v tomto případě jedná o stav nesvobody vůle nebo o stav tísně (vedle něhož je třeba zabývat se i tím, zda smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek), není v judikatuře obecných soudů, ani v judikatuře Ústavního soudu jednoznačné a konstantní, považuje dovolatelka za nezbytné, aby rozhodnutí v této věci dovolací soud umožnil a vyslovil svůj právní názor. Ze všech uvedených důvodů navrhla vyslovení přípustnosti dovolání dovolacím soudem a zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci k novému řízení a rozhodnutí.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1. 2001 (dále jen „OSŘ“).
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ. Dovolací soud se především zabýval přípustností dovolání, která je stanovena v §236 až 239 OSŘ. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 OSŘ, které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. V úvahu nepřichází přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 OSŘ, když odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho rozsudkem v této věci prvým. Protože odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn v odvolacím řízení, bylo by dovolání přípustné, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( §239 odst. 2 OSŘ). Takový závěr dovolací soud neučinil.
V prvé řadě dovolací soud nemůže přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu z hlediska meritorních argumentů, obsažených v dovolání, protože odvolací soud se meritorní stránkou věci nezabýval a své rozhodnutí založil na úvaze, že není dán základní procesní předpoklad úspěšnosti žaloby - totiž že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, kterou v minulosti prodala žalované předmětné nemovitosti. Tento naléhavý právní zájem totiž žalobkyně dovozuje z okolnosti, že v řízení podle §9 zákona o půdě má být otázka platnosti smlouvy posouzena jako předběžná. Dovolací soud konstatuje, že otázku naléhavého právního zájmu na takové určovací žalobě posoudil odvolací soud v souladu s dosavadní judikaturou, a použil i správnou argumentaci pokud jde o irelevantnost požadovaného zjištění na výsledek restitučního řízení. Dovolací soud zastává názor, že řízení o vydání věci podle zákona o půdě a řízení o vlastnické žalobě jsou řízeními o zcela odlišných nárocích, uplatněné nároky se posuzují podle jiných předpisů hmotného práva, a nelze je používat promiskue. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15.7.1993, Cpjn 50/93, na něž dovolatelka poukazuje. V něm se hovoří pouze o vhodnosti umožnit účastníkům správního řízení, aby např. otázku neplatnosti právního úkonu, jímž věc přešla na povinnou osobu, mohli řešit podáním návrhu na zahájení občanského soudního řízení. Takový návrh žalobkyně podala, avšak soud mu nevyhověl, protože správně uzavřel, že v restitučním řízení před správním orgánem není třeba neplatnost smlouvy o převodu nemovitosti řešit.
Odvolací soud se z tohoto hlediska od ustálené judikatury neodchýlil a jeho rozhodnutí nemá proto z právního hlediska zásadní význam.
Ostatní důvody, směřující k věcnému posouzení platnosti či neplatnosti kupní smlouvy, uzavřené mezi účastníky, by tedy bylo možno učinit jen v případě příslušné vlastnické žaloby, nikoli ve vazbě na správní řízení podle §9 zákona o půdě.
Protože tedy dovolací soud shledal, že přípustnost dovolání není dána ani podle ustanovení §239 odst. 2 OSŘ, dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm.c/ OSŘ).
Podle výsledku dovolacího řízení by měla nárok na náhradu jeho nákladů žalovaná, té však prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly. Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla proto uložena žádnému z účastníků (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v. r.
předsedkyně senátu