ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2241.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2241/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání J. H., zast. advokátem podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2000, sp. zn. 30 Co 90/2000 (v právní věci žalobkyně J. H., zast. advokátem, proti žalované M. N., zast. advokátem o vydání nemovitosti vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 13 C 83/95), takto:
Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2000, sp. zn. 30 Co 90/2000 a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 14. října l999 pod č.j. 13 C 83/95-108 uznal žalovanou povinnou vydat žalobkyni nemovitosti specifikované ve výroku rozsudku. Žalovaná byla dále zavázána zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 4.025,- Kč a České republice na účet soudu náklady řízení v celkové výši 8.120,30 Kč a soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč.
Žalobkyně svůj nárok odůvodňovala tím, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 1. 1982, čj. 1 T 1/82 byla odsouzena k trestu propadnutí majetku. Na základě této skutečnosti přešly předmětné nemovitosti do vlastnictví státu. Usnesením téhož soudu ze dne 9. 10. 1990, čj. 1 Rt 534/90 byl citovaný rozsudek zrušen a současně byla zrušena všechna další rozhodnutí v téže věci, která na zrušené rozhodnutí navazovala. Rozhodnutím Okresního národního výboru v P. ze dne 26. 10. 1982 čj. Fin 72/2-Rp 1229/Hr byly nemovitosti převedeny do správy MNV O. Kupní smlouvou, uzavřenou dne 21. 6. 1983, přešly sporné nemovitosti do vlastnictví J. N., právního předchůdce žalované. V současné době je jejich vlastníkem žalovaná, která nemovitosti nabyla na základě darovací smlouvy. Podle žalobkyně – která je osobou oprávněnou ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/94 Sb. – je žalovaná osobou povinnou dle cit. zákona, neboť předmětné nemovitosti na ni byly převedeny jejím manželem, který je předtím nabyl od státu buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (§4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb).
Provedeným dokazováním soud I. instance zjistil, že ohledně ceny předmětných nemovitostí byl před uzavřením kupní smlouvy s právním předchůdcem žalované vypracován znalecký posudek ze dne 11. 8. 1982. Hodnota stavby byla znalcem panem M. určena částkou 35.567,- Kč a hodnota pozemků částkou 2.332,- Kč. V kupní smlouvě, jejímž předmětem je sporná stavba a jejímiž účastníky byli Československý stát – MNV O. a manžel žalované, byla kupní cena stanovena ve výši 35.387,- Kč (čili částka o 180,- Kč nižší než byla odhadní cena). Ohledně pozemků byla mezi stejnými subjekty uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání za náhradu ve výši 2.332,- Kč. Za účelem posouzení, zda tato kupní cena znamenala pro právního předchůdce žalované cenové zvýhodnění (rozpor s tehdy platnými cenovými předpisy), bylo soudem nařízeno vypracování nového znaleckého posudku. Podle znalce Ing. J. K. měla být kupní cena nemovitosti 39.721,- Kč a trvalých porostů 116,- Kč. Pokud tedy manžel žalobkyně zaplatil 35.387,-Kč znamenalo to pro něj zvýhodnění o 4.450,- Kč, což je podle soudu I. instance částka dosti značná. Soud dospěl k závěru, že manžel žalobkyně nabyl tuto nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy. Zda nemovitost nabyl ještě s jiným zvýhodněním se soudu nepodařilo zjistit, neboť se nedochovaly žádné doklady o tom, jakým způsobem byla prováděna nabídka, kolik bylo zájemců ani způsob rozhodnutí o prodeji stavby. Za těchto okolností soud - vzhledem k tomu, že žalobkyně splnila i další podmínky dané zákonem č. 87/1991 Sb. – rozhodl o povinnosti žalované předmětnou nemovitost žalobkyni vydat.
Tento rozsudek Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. května 2000 pod č. j. 30 Co 90/2000-134 na odvolání žalované tak změnil, že žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti vydat předmětné nemovitosti zamítl. Odvolací soud nepřiznal ani jednomu z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Náhrada nákladů řízení státu rovněž nebyla přiznána. Ve výroku o soudním poplatku rozsudek soudu I. stupně odvolací soud změnil tak, že žalované nebyla uložena povinnost jej zaplatit.
Odvolací soud se nejprve zaměřil na vyřešení otázky pravomoci českých justičních orgánů a aplikaci českého nebo cizího právního řádu, neboť skutečnost, že žalobkyně žije trvale v cizině, činí ze sporu věc s mezinárodním prvkem. Jelikož trvalým bydlištěm žalobkyně je A., bylo třeba vzít v potaz smlouvy uzavřené mezi Českou republikou a Spojeným Královstvím Velké Británie a Severního Irska. Vzhledem k tomu, že tyto mezinárodní smlouvy tuto problematiku neupravují, je východiskem právní úprava obsažená v zákoně č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním ve znění zákona č. 158/1969 Sb. Z ustanovení §37 a §5 citovaného zákona vyplývá, že pravomocným k projednání sporu je ten český soud, který je příslušný dle polohy nemovitosti, v daném případě tedy Okresní soud v Příbrami.
Pokud jde o podstatu sporu, i odvolací soud shledal, že žalobkyně je oprávněnou osobou a že při uplatňování svého nároku postupovala v souladu s ustanovením §5 zák. č. 87/1991 Sb. V otázce protiprávního zvýhodnění manžela žalované při uzavírání kupní smlouvy dospěl soud druhého stupně ke stejnému názoru jako soud okresní, když připomenul, že tvrzení žalobkyně o protiprávním zvýhodnění zůstalo ve zcela obecné rovině. Navíc poté, co ze všech dostupných podkladů, které byly k dispozici, nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o tom, že by manžel žalobkyně byl při koupi nemovitosti jakkoliv protiprávně zvýhodněn, nebyly žalobkyní v tomto směru nabídnuty žádné další důkazy.
Pro posouzení otázky rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy považoval odvolací soud za potřebné doplnit dokazování výslechem znalce Ing. J. K. Z jeho výpovědi soud zjistil, že znalec setrvává na závěrech písemného znaleckého posudku. Pokud původní znalec M. stanovil u obytné části cenu nižší o částku 2320,- Kč, je tento rozdíl způsoben nesprávně určenou výší opotřebení. Tehdy platná vyhláška umožňovala stanovit opotřebení maximálně 70%, znalec M. však opotřebení stanovil nad tento limit. Pokud jde o další rozdíly, tyto jsou minimální a jsou z části způsobeny malými rozdíly ve výměrách, z části pak rozdílným náhledem znalců na procento opotřebení. Jde o subjektivně odlišné posouzení různých znalců, přičemž nelze jednoznačně stanovit, který ze znalců stanovil opotřebení správně.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že v daném konkrétním případě zjištěný cenový rozdíl, představující přibližně 11% z ceny, z čehož pouze 6% představuje skutečný rozpor s cenovým předpisem, když další rozdíl je způsoben pouze odlišným subjektivním posouzením znalců, nelze považovat za takový rozpor s tehdy platnými právními předpisy, jaký předpokládá ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a který by zakládal restituční důvod. Pokud jde o zřízení práva osobního užívání právnímu předchůdci žalované k označeným pozemkům, žádný rozpor s tehdy platnými předpisy shledán nebyl. I cena za zřízení práva osobního užívání odpovídá tehdy platným cenovým předpisům. Pokud jde o pozemky, je pak třeba respektovat zákonnou úpravu ve smyslu ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., dle něhož pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, ve kterém vyjadřuje svůj nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu, který podle ní vychází z nesprávného právního názoru. Napadá rozhodnutí soudu II. instance, který na podkladě stejných důkazů doplněných pouze výpovědí znalce Ing. K. – který ostatně hájil svou pozici – dospěl k opačným závěrům než okresní soud. Podle žalobkyně nebyla věnována dostatečná pozornost prokazování protiprávního zvýhodnění manžela žalované, kde se odvolací soud pouze spokojil se zjištěními soudu 1. stupně, místo aby věc vrátil k dalšímu řízení, zvláště pak proto, že se z realizačního spisu MNV O. ztratily důležité doklady. Žalobkyně dále připomíná, že rozdíl částek stanovených znaleckým posudkem znalce Ing. K. a znalce pana M. skutečně činil 4.270,- Kč, že však celkové zvýhodnění manžela žalované bylo vyšší, neboť kupní cena, kterou zaplatil, byla ještě nižší než odhadní cena stanovená znalcem M. Faktické zvýhodnění tedy obnášelo částku 4.450,- Kč. Tento rozdíl je nutno hodnotit jako celkovou částku, kterou nelze dále dělit na částku způsobenou rozdílným způsobem určení opotřebení a částku zbývající. Tato částka, odrážející subjektivní náhled znalce pak navíc vždy vycházela z hledisek stranících kupujícímu – ať už se jednalo o výměry či zařazení jednotlivých položek do tříd. Podle názoru žalobkyně je rozdíl ve výši 4.450,- Kč nutno převést do relace s nynějšími cenami, kdy by nemovitost o podobné velikosti mohla být ohodnocena částkou 1,500.000,- Kč, což je ostatně částka, kterou žalovaná požadovala jako odstupné za vydání nemovitosti přípisem ze dne 29. 5. 1995. Závěrem žalobkyně upozorňuje na skutečnost, že nemovitost byla koupena i s původním nábytkem. Kupní cena nábytku pak snižuje kupní cenu nemovitosti, a rozdíl mezi tím, co mělo být zaplaceno a skutečně zaplaceno bylo, se zvyšuje.
Na dovolání reagovala žalovaná vyjádřením, ve kterém vyjadřuje svůj souhlas se závěry Krajského soudu v Praze a poukazuje na to, že v rozsudku odvolacího soudu není uvedeno, že se proti němu připouští dovolání. Soudy obou instancí shodně zjistily, že nedošlo k žádnému protiprávnímu zvýhodnění, resp., že žádné protiprávní zvýhodnění nebylo prokázáno a jednalo se pouze o tvrzení navrhovatelky v obecné rovině. Odvolací soud správně zhodnotil, že ke stanovení kupní ceny nedošlo v rozporu s tehdy platnými předpisy. S ohledem na uvedené skutečnosti považuje žalovaná podané dovolání za nedůvodné a navrhuje jeho zamítnutí.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. a) o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Protože dovolání bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., dovolací soud věc projednal a rozhodl na základě bodu 17 přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb. podle dosavadních předpisů.
V souzené věci žalobkyně spatřuje naplnění podmínky pasivní legitimace žalované v subsumaci okolností přechodu sporných nemovitostí na manžela žalované pod ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Podle tohoto ustanovení mají postavení povinných osob „též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena\". Vzhledem k tomu, že v otázce protiprávního zvýhodnění právního předchůdce žalované při nabývání předmětných nemovitostí bylo soudy obou instancí zaujato správné stanovisko – jehož opodstatněnost potvrzuje i výpověď svědkyně J. Š. před okresním soudem – zůstalo spor rozhodující otázkou posouzení, zda v daném případě došlo k rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy. Z provedeného dokazování vyplynulo, že cenový rozdíl, který byl zjištěn mezi cenou následně určenou znalcem a cenou, za kterou byly nemovitosti převedeny, vznikl jednak tím, že původně přizvaný znalec nemovitost do výšky 2.230,- Kč (což je zhruba 6% kupní ceny) nesprávně, v rozporu s právním předpisem, ohodnotil. V dalším, tj. až do výšky dalších zhruba 5% rozdílu proti stanovené ceně, byla příčinou různého posouzení soudů obou stupňů ta skutečnost, že se zde neshodly závěry dvou znaleckých posudků, a to posudku znalce M. a posudku znalce Ing. K. Pokud se odvolací soud odchýlil od závěrů na nichž zakládal své rozhodnutí soud prvního stupně, opomněl uvážit, zda pro přesvědčivost takového závěru nebylo namístě vyjasnit vzniklý rozpor vyslechnutím kontrolního znalce. Doplnění dokazování pouhou výpovědí znalce Ing. K. znamená nesprávné právní posouzení vycházející z toho, jaké podklady jsou potřebné k tomu, aby byl zvrácen závěr soudu I. instance právě v té pro právní posouzení citlivé otázce, zda věc byla nabyta v rozporu s tehdy ( v době převodu) platnými předpisy ; zde nelze pominout ani skutečnosti plynoucí z poměrů v místě a čase se zřetelem k převáděnému majetku a jeho povaze včetně toho, zda skutečně byla v ceně započítána hodnota nábytku. V otázce jaké důsledky by měla mít ta skutečnost, že část cenového rozdílu byla způsobena nesprávným hodnocením znalce, shoduje se soudní praxe v tom, že rozhodující je objektivní nesprávnost, nikoliv subjektivní důvody, které k ní vedly. Zhodnocena by měla být i tvrzená skutečnost, že kupní cena za nemovitost zahrnovala i původní nábytek žalobkyně.
Z výše zmíněných důvodů neshledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení rozhodnutí soudu druhého stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je podle §243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. pro soud druhého stupně závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení o dovolání rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí o věci ( §243d odst. 1, věta druhá a třetí o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27.února 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu