ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2373.99.1
sp. zn. 28 Cdo 2373/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání České republiky - Ministerstva vnitra, 170 34 Praha 7, Nad štolou 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 2.6.1999, sp.zn. 19 Co 158/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp.zn. 8 C 21/98 ( žalobce F. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem z 25.11.1993, čj. 5 C 84/92-62, uložil žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, aby uzavřelo se žalobcem F. M. dohodu o vydání domu čp. 2937 v P., postaveném na pozemkové parcele č. 5390, který stát nabyl na základě znárodnění zestátněním podle ustanovení §1 odst. 1 bod 25 zákona č. 114/1948 Sb. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 1.760 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Prostějově 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem z 11.1.1995, sp.zn. 19 Co 222/94, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu žalobce zamítl. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 540 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo také uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 150 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku o nákladech řízení vůči státu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Prostějově 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 28.1.1998, 3 Cdon 316/96, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně z 11.1.1995, sp.zn. 19 Co 222/94, i rozsudek Okresního soudu v Prostějově z 25.1.1993, čj. 5 C 894/92-62, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení. Dovolací soud vytkl odvolacímu soudu i soudu prvního stupně, že v řízení bylo jednáno se žalovaným, označeným " Ministerstvo vnitra ČR", třebaže účastníkem řízení tu měla být Česká republika, za niž v řízení měl jednat státní orgán, jehož se věc týkala ( Ministerstvo vnitra ČR), nebo pověřený pracovník jiného státního orgánu ( §21 odst. 2 občanského soudního řádu ). Dovolací soud tu konstatoval, že došlo v řízení k pochybení ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Dovolací soud ve svém rozsudku vytkl také, že pokud odvolací soud v rozsudku z 11.1.1995, sp.zn. 19 Co 222/94, vyslovil názor, že žalobcem formulovaný návrh na vydání rozsudečného výroku co do obsahu navržené dohody o vydání nemovitostí je " neurčitý", pak takový závěr měl být důvodem k postupu podle ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu ; vada žaloby však nemůže být důvodem jejího zamítnutí. Dovolací soud rovněž vyslovil ve svém rozsudku právní názor, že k majetkové křivdě, jejíž zmírnění při splnění zákonných podmínek je v působnosti zákona č. 87/1991 Sb., došlo tu, v případech, na něž se vztahoval zákon č. 114/1948 Sb., k právnímu stavu, který ve skutečnosti vznikl až vydáním zákona č. 114/1948 Sb; a to i když majetkové podstaty byly znárodněny se zpětnou účinností ke dni 1.1.1948.
V dalším řízení o změněném žalobním návrhu, směřujícím nyní proti České republice - Ministerstvu vnitra ČR, soud prvního stupně vyslechl znovu žalobce jako účastníka řízení a provedl důkaz geometrickým oddělovacím plánem z 13.11.1998, č. 573/1998 Katastrálního úřadu v P. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze 4.12.1998, čj. 8 C 21/98-34, bylo žalovanému uloženo uzavřít se žalobcem do 15 dnů od právní moci rozsudku dohodu o vydání domu čp. 2937 v P. a stavební parcely 5390/1 ( o výměře 761 m2 ). Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 7.497 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku ; žalovanému bylo dále uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Prostějově na náhradu znalečného 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.jako syn původního vlastníka podniku "F. M., kožešnictví v P.", který byl znárodněn 23.6.1950 podle ustanovení §1 odst. 1 bod 25 zákona č. 114/1948 Sb.; toto znárodnění bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpoklady ( §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb.), když totiž uvedený podnik nikdy v době od 1.1.1996 do znárodnění nedosahoval počtu 50 zaměstnanců. Proto soud prvního stupně žalobě žalobce vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně ze 4.12.1998 rozhodl Krajský soud v Brně rozsudek z 2.6.1999, sp.zn. 19 Co 158/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku ve věci samé potvrzen ; ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 8.822 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku ; ve výroku o náhradě nákladů vynaložených z peněžních prostředků státu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žalovanému neukládá náhrada těchto nákladů k zaplacení na účet Okresního soudu v Prostějově. Žalovanému bylo posléze uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částkou 2.350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Návrh žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání nebylo odvolacím soudem vyhověno.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného není důvodné, když soud prvního stupně vycházel v otázce postarání se o správné označení žalovaného, v otázce skutkových zjištění i v otázce právního posouzení věci z rozsudku dovolacího soudu z 28.1.1998, 3 Cdon 316/96, a závěry soudu prvního stupně byly také v souladu s výsledky dokazování, které soud prvního stupně v dalším průběhu řízení provedl. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen odvolacím soudem podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §220 odst. 1, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu i ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu vnitra ČR dne 29.7.1999 a dovolání ze strany žalované České republiky - Ministerstva vnitra ČR bylo podáno u Okresního soudu v Prostějově dne 26.8.1999, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V tomto dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo poukazováno na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť žalovaný v odvolacím řízení navrhl vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, protože v daném případě jde o rozhodnutí zásadního významu po právní stránce. Co do dovolacích důvodů bylo v tomto dovolání poukazováno na důvody, které má na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. b), písm.c) a písm. d) občanského soudního řádu.
V dovolání bylo zdůrazněno, že žalobce podal dne 27.11.1991 žalobu podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. proti Ministerstvu vnitra - Policii České republiky, Správě Jihomoravského kraje ; svůj žalobní návrh pak žalobce upřesnil podáním z 2.10.1992 tak, že žalovaného označil jako Ministerstvo vnitra - Policie České republiky ; dne 23.3.1993 podal žalobce návrh, v němž upřesnil označení žalovaného na Český stát - Ministerstvo vnitra ČR. Podle názoru dovolatele žalobce tedy podal v zákonem stanovené jednoroční lhůtě, jež je lhůtou propadnou ( §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.), vůči jinému subjektu než vůči povinné osobě (§4 zákona č. 87/1991 Sb.). Připuštění změn žalobního návrhu bylo pochybením ze strany soudu , neboť vzniklá situace v řízení mohla být řešena, podle názoru dovolatele, pouze záměnou účastníka řízení či přistoupením nového účastníka do řízení. Záměna účastníka řízení však rovněž nemohla nic změnit na marném uplynutí lhůty podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. , v níž žalobce nestihl uplatnit svůj nárok vůči povinné osobě u soudu.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů ( zejména podle občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb./ ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Při posouzení přípustnosti dovolání žalovaného bylo nutno vycházet tedy z ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože žalovaný před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu podáním z 25.3.1999 navrhl vyslovení přípustnosti dovolání odvolacím soudem. V takovém případě je dovolání podané tímto dovolatelem přípustné, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.19995, II. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 ( usnesení ) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vysvětleno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudu v obdobných případech.
Posouzení zásadního významu rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě souviselo tedy s tím, jak odvolací soud aplikoval a vyložil si ustanovení §241 odst. 3 písm.b), c) a d) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) o dovolacích důvodech ve srovnání zejména s judikaturou ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Odvolací soud v daném případě ve svém rozhodnutí nevycházel ze skutkového zjištění, jež by nemělo v podstatné části oporu v dokazování, když totiž nelze mít za to, že by vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývala ( viz k tomu výklad k ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, obsažený v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sb Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud při svém právním posouzení věci aplikoval ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., které se projednávané právní věci nepochybně týkalo a které si také vyložil v souladu s dříve uveřejněnou judikaturou. V rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že byl-li rozsah znárodnění podle dekretu č. 100/1945 Sb. určen až zákonem č. 114/1948 Sb., který byl vydán 28.4.1948, potom v takovém případě došlo k přechodu věci na stát až po 25.2.1948 a lze tedy nárok na vydání věcí posoudit podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Nedospěl proto dovolací soud k závěru, že by tu byl dán dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu), jak se toho domáhal dovolatel. Odvolací soud totiž posoudil projednávanou právní věc podle správného právního předpisu a také si použitý právní předpis správně vyložil ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní závěr, že podala-li žalobu o vydání věci nebo žaloba o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. oprávněná osoba, která podala včas výzvu k vydání věci ( §5 odst. 1 tohoto zákona ), a to u té právnické osoby ( organizace, orgánu ), o níž se důvodně domnívá, že věc drží, potom v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem soudního řízení na straně žalovaného postupuje soud podle ustanovení §43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Soud tu vyzve žalobce k opravě vad či k doplnění žalobního návrhu nebo k jinému odstranění jeho nedostatků. Ve smyslu právních závěrů z tohoto rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, z nich také dovolací soud v daném případě vycházel, nebylo možno dospět k závěru, že by odvolací soud postupoval v průběhu řízení tak, že by řízení před ním bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak to mělo na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm.b) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací č. 30/2000 Sb.), na které dovolatel také z hlediska jím uplatněného dovolacího důvodu poukazoval.
Z uvedeného tedy vyplývá, že v daném případě rozsudek odvolacího soudu (z 2.6.1999, sp.zn. 19 Co 158/99 Krajského soudu v Brně ) nelze považovat za rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury nebo za rozhodnutí přinášející judikaturu novou s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech ( srov. k tomu již shora citování usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.19995, III.ÚS 181/95). Pak ovšem dovolací soud nemohl dospět k závěru, že dovoláním dovolatel napadené rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), což by jedině umožňovalo přípustnost dovolání dovolatele v daném případě.
Nezbylo tedy než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nepřípustného podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm.c) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku, který byl v řízení úspěšný, a to vzhledem k povaze projednávané právní věci v daném případě a vzhledem k obsahu tohoto vyjádření k dovolání, rekapitulujícího stručně procesní vyjádření žalobce, učiněná již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Brně dne 20. února 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová