ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.243.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 243/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně H. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) F. K. a 2) E. K., zastoupeným advokátem, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 1173/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.11.1999, čj. 8 Co 2014/99-247, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. listopadu 1999, čj. 8 Co 2014/99-247, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byl návrh na vyslovení přechodu vlastnického práva žalovaných na žalobkyni k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí pro obec S., katastrální území V., tj. k domu čp. 26 se stavební parcelou č. 27, ke kolně se stavební parcelou č. 32, ke sklepu se stavební parcelou č. 33 a ke stavbě včelína se stavební parcelou č. 34, a současně ke stavbám nacházejícím se na stavební parcele č. 27, tj. ke stavbě vepřína, drůbežníků, ke stavbě chlévů, stodoly, úpravny píce, k vodovodní a kanalizační přípojce, k žumpě a ke studni, z žalovaných na žalobkyni.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 23.4.1999, čj. 5 C 1173/92-231 zamítl shora uvedenou žalobu. Šlo již o jeho třetí zamítavé rozhodnutí v předmětné věci, neboť jeho rozsudek ze dne 19.4.1995, čj. 5 C 1173/92-59, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 4.7.1995, čj. 8 Co 1218/95-74, a další jeho rozsudek ze dne 19.3.1996, čj. 5 C 1173/92-117, byl zrušen usnesením odvolacího soudu dne 10.2.1998, čj. 8 Co 1242/96-147.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23.4.1999 rozsudkem ze dne 12.11.1999, čj. 8 Co 2014/99-247; současně připustil dovolání k otázce, zda je či není irelevantní pro posouzení důvodnosti návrhu dle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\"), cena přídělu, zjišťovaná podle interních předpisů Ministerstva financí z roku 1954, a dalším výrokem zamítl návrh žalobkyně k připuštění dovolání k otázce, zda je či není protiprávním zvýhodněním skutečnost, že k realizaci přídělu došlo v době, kdy přídělce byl členem JZD samostatně již nehospodařícím a nesplňoval tak kategorii oprávněného přídělce dle zákona č. 46/1948 Sb.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci nebyla naplněna ani jedna ze tří skutkových podstat, vymezených v ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Doplnil pouze jeho argumentaci vážící se ke skutkové podstatě nabytí nemovitostí za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům; konstatoval, že žalovaní nabyli nemovitosti v roce 1957, kdy neexistoval právní předpis, který by stanovil oceňovací pravidla či metodiku ke stanovení tzv. „administrativní ceny„. Tzv. „stopceny\", vycházející z úrovně cen ke 20.6.1939 podle vládního nařízení č. 175/1939 Sb., o zákazu zvyšování cen, byly cenou obecnou, a nikoliv cenou podle cenového předpisu ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě. Pro absenci cenového předpisu v dané době bylo možno věc posoudit z hlediska naplnění skutkové podstaty protiprávního zvýhodnění žalovaných, avšak jen v tom případě, že by bylo prokázáno, že žalovaní nabyli nemovitosti za nižší přídělovou cenu, která by nebyla v souladu s tehdejšími předpisy, na jejichž základě byla přídělová cena stanovena. Odvolací soud se však ztotožnil se soudem prvního stupně, že \"předpisem, na jehož základě byla stanovena přídělová cena, je ve smyslu instrukce MZ z 18.6.1954 pořadové č. 175 Sbírky instrukcí směrnice pro stanovení úhrady za příděl konfiskovaného zemědělského majetku ze 17.8.1946, čj. 438322/46-IX-B/11\". V daném případě byla přídělová cena stanovena dokonce vyšší částkou, než tento předpis ukládal. Tento závěr odvolací soud učinil na základě úvahy, že citované směrnice neměly charakter obecně závazného předpisu a nebyly ani předpisy cenovými, ale měly pouze charakter obecných pravidel stanovených státem pro složky, které výši přídělové ceny určovaly. Vzhledem k tomu, že obě výše citované směrnice jako obecně stanovená pravidla pro určení výše přídělové ceny považoval odvolací soud za významné pro rozhodnutí v dané věci, připustil k této otázce dovolání. Podle odvolacího soudu je správný také názor soudu prvního stupně, podle něhož pro posuzování věci byl výchozím rok 1957, nikoli rok 1951, a rovněž i názor, že žalovaní byli oprávněnými přídělci ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. b) zákona č. 46/1948 Sb. Stejně tak odvolací soud přisvědčil názoru žalovaných, že není potřebné zabývat se otázkou, zda přídělovou cenu v plném rozsahu zaplatili, když příslušný orgán byl oprávněn část přídělové ceny prominout nebo případně vypořádat jiným způsobem. Skutečnost, že nepřipustil dovolání k otázce, zda nebyl protiprávním zvýhodněním příděl v době, kdy žalovaní byli již členy JZD a samostatně již nehospodařili, odůvodnil odvolací soud tak, že ji nepovažoval pro své rozhodnutí za významnou.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 16.12.1999, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 1 a 2 OSŘ. V dovolání uplatnila důvody dle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Především se vyjádřila k otázce, k níž odvolací soud připustil dovolání; uvádí, že cenový předpis, jenž má charakter obecně závazného předpisu, v době přídělu nemovitostí žalovaným existoval a měl dokonce sílu zákona. Byl jím §8 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., podle něhož byli žalovaní oprávněni předmětné nemovitosti získat, ale jen za cenu rovnající se ceně výkupní, snížené o 10%. Ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 citovaného zákona se výkupní cenou rozuměla cena odpovídající průměrné obecné ceně za posledních 10 let před výkupem, nebo obecná cena v době výkupu, byla-li nižší. Podle žalobkyně stát v daném případě stanovil cenu jiným způsobem - podle interních předpisů Ministerstva zemědělství - tedy nesprávně, neboť nerespektoval výše uvedená ustanovení zákona č. 46/1948. Soud měl nejprve zjistit správnou výkupní cenu a z ní měl zjistit správnou přídělovou cenu. Soud však tento postup nezvolil, dokazování zaměřil jiným směrem, a to pak zůstalo neúplné. Dovolatelka dále uvádí, že s otázkou, za jakou cenu žalovaní nemovitost získali, souvisí i otázka její splatnosti a možnosti jejího prominutí; jestliže tedy žalovaní zaplatili jen 4.200 Kčs, a jestliže jim zbytek stát prominul, pak jen zaplacená částka měla být základem pro porovnání s cenou přídělovou, zjišťovanou podle §9 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb. Skutečnost, že došlo jen k zaplacení části přídělové ceny, podle dovolatelky naplňuje znaky dvou skutkových podstat podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, totiž jak nabytí nemovitostí za cenu nižší, než odpovídající tehdejším cenovým předpisům, tak protiprávního zvýhodnění žalovaných, spočívajícího v tom, že stát nepožadoval celou částku, kterou jim v přídělových listinách uložil zaplatit, když §9 zákona č. 46/1948 Sb. prominutí dluhu nepřipouštěl. Názor odvolacího soudu, že stát měl možnost část přídělové ceny prominout, není ničím odůvodněn. Žalobkyně dále namítá, že žalovaní nezískali přídělem z roku 1957 nic, co by družstvo, kam vstoupili, pro své hospodaření potřebovalo, a z okolností případu vyplývá, že by stát žalovaným nemovitosti nepřidělil, kdyby předtím nevstoupili do družstva. Tak žalovaní získali další výhodu, která neměla oporu v zákoně č. 46/1948 Sb. Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že otázka, pro kterou odvolací soud dovolání nepřipustil, souvisí s otázkou předchozí, když k přídělu nemovitostí došlo v době, kdy žalovaní již byli členy JZD, nehospodařili samostatně a nesplňovali zákonné podmínky pro příděl zemědělské půdy podle zák. č. 46/1948 Sb. Z kontextu tohoto zákona považují za zřejmé, že oprávněným přídělcem mohl být samostatně hospodařící rolník, a nikoliv člen JZD, který na své vlastní půdě již samostatně nehospodařil. Podle žalobkyně byla přídělem z roku 1957 řešena jen bytová otázka žalovaných, ačkoli v uvedené době již jedno obydlí měli. K přídělu nebyl rozumný důvod a nemohlo být dosaženo cíle, který stát citovaným zákonem sledoval a v něm výslovně deklaroval. Postup při přidělování nemovitostí nelze zdůvodnit ani tím, že žalovaní byli pachtýři, protože by za propachtovanou půdu museli platit. Je tedy zřejmé, že příděl byl podmíněn vstupem žalovaných do JZD, jinak by bylo nutno věc řešit kupní smlouvou, a kupní cena by pak byla nepochybně vyšší než byla cena přídělová. Žalobkyně shrnula, že napadený rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci a vychází ze zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, totiž že žalovaní nabyli nemovitosti za cenu uvedenou v obou přídělových listinách, tedy za cca 15.500 Kč, a dále zjištění, že stát jim mohl část přídělové ceny prominout. I to považuje spíše za otázku právního posouzení. Vadu řízení, jež způsobuje nepřezkoumatelnost znaleckého posudku znalce S., a tím i rozsudků soudů obou stupňů, spatřuje dovolatelka v tom, že ani jeden ze soudů neprovedl důkaz interními předpisy z roku 1954, které použil tento znalec pro posouzení adekvátnosti přídělových cen. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní sdělili, že vyjádření k dovolání nepodávají, a současně vyslovili názor, že důkazy v řízení byly oběma soudy prováděny důkladně a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci samé. Poznamenávají pouze, že zástupce žalobkyně i soud měli k dispozici od znalce předpisy použité při vypracování znaleckého posudku o ceně přidělených nemovitostí. Navrhují zamítnutí dovolání.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen OSŘ).
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ. Jeho přípustnost je dána ustanovením §239 odst. 1 OSŘ, protože odvolací soud ve výroku rozsudku vyslovil k tam blíže specifikované otázce. V další otázce navrhované žalobkyní odvolací soud návrhu na vyslovení přípustnosti nevyhověl, a proto je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 OSŘ). V daném případě dovolací soud vychází z toho, že otázku, zda uskutečněním přídělu budov zemědělské usedlosti došlo k zvýhodnění přídělce, který již nebyl samostatně hospodařícím rolníkem, ale byl výkonným zemědělcem jako člen jednotného zemědělského družstva, nebyla dosud dovolacím soudem řešena a že z tohoto hlediska má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Dovolání proto považuje v této otázce za přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 OSŘ. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř., které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolatelkou namítány. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v mezích uplatněných dovolacích důvodů (§242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), a to z hlediska dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Rozhodnutí soudu není správné, pokud na daný vztah použil právní předpis, který danou problematiku neupravuje, nebo správně použitý předpis nesprávně vyložil. V daném případě posoudil odvolací soud nabytí předmětných nemovitostí žalovanými tak, že k jejich zvýhodnění na základě přídělu od státu nedošlo. Ztotožnil se jednak se závěry soudu prvního stupně, který vyšel z úvahy, že to byl stát, který žalované přiměl k tomu, aby zajistili obhospodařování svých pozemků, když jejich usedlost vyhořela, a proto je nejprve do předmětných budov několik let před přídělem přesídlil. V té době žalovaní pracovali jako samostatní zemědělci. V roce 1957 jim stát předmětné budovy přidělil a nadále pak pozemky obhospodařovali jako členové družstva. Tyto skutkové okolnosti hodnotil odvolací soud tak, že příděl neznamenal zvýhodnění žalovaných, protože členství v zemědělském družstvu je nevylučovalo z okruhu osob, které bylo možno považovat za oprávněné přídělce ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm.b) zákona č. 46/1948 Sb.
Dovolací soud považuje za správné, že odvolací soud věc posoudil podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (dále jen \"zákon o nové pozemkové reformě\"), protože předmětné budovy byly dle nesporných zjištění soudu spolu se související půdou vykoupeny podle tohoto zákona, a vztahovalo se tedy na ně i jeho ustanovení o přídělu státem vykoupené půdy a dalších nemovitostí. Odvolací soud rovněž správně vyložil, že stát mohl předmětné budovy ( které tvořily část vykoupené usedlosti) přidělit v souladu s ustanovením §16 odst. 1 citovaného zákona žalovaným jako výkonným zemědělcům. Odvolací soud dovodil oprávněnost žalovaných jako přídělců z jejich postavení drobných pachtýřů (§16 odst. 1 písm. b) zákona o nové pozemkové reformě), protože budovy jim byly původně dány do pronájmu. Dovolací soud vychází z toho, že pojem \"pachtýř\" se v minulosti užíval pro nájemce zemědělské půdy, a že výklad odvolacího soudu, který s ohledem na ustanovení §1 odst. 8 zákona o nové pozemkové reformě zahrnuje pod pojem půdy i ostatní nemovitosti, je proto poněkud volný. Současně však právní závěr odvolacího soudu považuje za správný, protože dle okolností případu vlastní usedlost žalovaných nebyla soběstačná, když postrádala obytné a hospodářské budovy, a přídělem budov byla zajištěna její soběstačnost ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm c) zákona o nové pozemkové reformě. V tomto ustanovení zákon pamatoval na zemědělské zaměstnance, na malozemědělce a na jiné osoby. Dovolací soud nemá pochybnosti o tom, že pod tento pojem bylo možno zařadit i žalované, kteří do 1.7.1957 byli samostatně hospodařícími zemědělci, poté zemědělci - členy zemědělského družstva, kteří do družstva vstoupili se svou půdou. Závěr odvolacího soudu, že v daném případě nešlo o zvýhodnění žalovaných jako členů zemědělského družstva ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, proto považuje za správný.
Správný je i závěr odvolacího soudu, že pro naplnění skutkové podstaty podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě není rozhodující, zda žalovaným byla později prominuta část přídělové ceny, kterou podle rozhodnutí státního orgánu měli za příděl zaplatit. Dovolací soud odkazuje v tomto směru na dosavadní judikaturu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.11.1998, sp. zn. 2 Cdon 1992/97, v němž při posuzování skutkové podstaty nabytí nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění dle §8 odst. 1 zákona o půdě uvedl : \"…Tato skutková podstata, stejně jako i další dvě skutkové podstaty uvedené v tomto ustanovení, se jednoznačně váže na nabytí nemovitosti, jak z hlediska způsobu, tak i z hlediska času. Rozhodující pro její posouzení je proto doba, kdy k nabytí majetku došlo - v daném případě rozhodnutím příslušného orgánu státní správy o přídělu a odevzdání majetku … s vyčíslením hodnoty převzatého přídělu. Okolnost, jakým způsobem byla hodnota přídělu realizována, se týká doby následující po nabytí věci\".
Pokud jde o posouzení dalšího uplatněného důvodu dovolání, tj. zda žalovaní nebyli zvýhodněni stanovením nižší přídělové ceny, než jaká vyplývala ze zákona o nové pozemkové reformě, dovolací soud shledává oprávněnou námitku dovolatelky, týkající se vady řízení, k níž došlo při zjišťování skutkového stavu potřebného pro posouzení této ceny. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že přídělová cena byla stanovena v souladu se směrnicemi správních orgánů, tj. ministerstva zemědělství, případně ministerstva financí (viz výrok v odstavci třetím rozsudku odvolacího soudu), které tuto cenu upravovaly, přičemž dle jeho (blíže nezdůvodněných) úvah nešlo o obecně závazné předpisy. Dovolatelka však právem namítá, že oba soudy neprovedly důkaz těmito předpisy, přičemž odvolací soud na nich své rozhodnutí založil. Dle obsahu spisu je na listu č. 158 založena fotokopie instrukce ministerstva zemědělství ze dne 18. června 1954, poř. č. 175 (bez podpisu a bližších údajů), z níž zřejmě soud vycházel dle protokolu o jednání odvolacího soudu však nebyl proveden důkaz touto listinou, k němuž by se mohli účastníci vyjádřit. Dovolací soud považuje tuto okolnost za vadu řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.b) OSŘ, a rozsudek odvolacího soudu proto zrušil z tohoto důvodu podle ustanovení §243b odst. 1 věta za středníkem OSŘ a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( §243b odst. 2 OSŘ), v němž bude uvedená vada odstraněna. O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí ( §243d odst. 1 věta třetí OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v. r.
předsedkyně senátu