ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2488.99.1
sp. zn. 28 Cdo 2488/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Julie Muránské a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání 1/ Obce M. zastoupené advokátem, a 2/ Tělovýchovné jednoty S. M.. zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26.května 1999, sp.zn. 26 Co 627/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp.zn. 8 C 497/92 ( žalobkyně H. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ Obci M., a 2/ Tělovýchovné jednotě S. M., o uzavření dohody o vydání nemovitosti), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 27. března 1992 se domáhala žalobkyně ( jako právní nástupkyně B. J. a A. S.), aby žalovaným bylo uloženo vydat ji nemovitosti v žalobě vedené a také uzavřít s ní dohodu o vydání těchto nemovitostí. Uváděla, že je oprávněnou osobou k jejich vydání, neboť nemovitosti přešly na stát od původních vlastníků, na které byl v letech 1954 až 1956 vyvíjen nátlak( byla jím vnucena kupní smlouva dne 20. listopadu 1956, na základě níž přešly do vlastnictví státu všechny objekty stojící na pozemcích i pozemky, protože ohledně nich musely být uzavřeny se státem nájemní smlouvy na dobu minimálně deseti let. Jde o nemovitosti, které jsou v obvodu obci M. V současné době je evidován jako vlastník Obecní úřad M. a nemovitost užívá i Tělovýchovná jednota S. M. Vůči oběma žalovaným žalobkyně učinila výzvu k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaná obec i tělovýchovná jednota, navrhovaly žalobu zamítnout. Uvedly, že žalobkyně uplatnila nárok vůči Tělovýchovné jednotě S. na vydání staveb na pozemcích parc. č. 481, 482, 483, 485, nyní parc. č. 823, 826, 826, 827, 828, v M., které přešly na žalovanou obec na základě kupní smlouvy ze dne 20.11.1956. Žalovaná tělovýchovná jednota namítala, že v tomto případě není povinnou osobou. Obě žalované měly za to, že žalobkyně neprokázala ani tíseň, ani nápadné nevýhodné podmínky při uzavírání uvedené kupní smlouvy.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 13.listopadu 1997, č.j. 8 C 497/92-126, zamítl žalobu, že žalovaná Obec M. a Tělovýchovná jednota Sokol M. jsou povinny vydat žalobkyni pozemek parc.č. 485 (včetně objektů na něm stojících), pozemky parc.č. 823, a parc.č. 828, (včetně objektů na nich stojících), a pozemky parc.č. 825, 826, 827, zapsané na listě vlastnictví pro katastrální území M. a obec M. a uzavřít s ní dohodu o vydání těchto nemovitostí. Dále soud prvního stupně zamítl i návrh, aby žalované tělovýchovné jednotě bylo uloženo vyklidit pozemky parc. č. 825, 826, a 827 v katastrálním území M. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit soudu znalečné částkou 7.471,-Kč a účastníkům nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Uvedený rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9.4.1997, sp.zn. 26 Co 153/96, zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování v intencích zrušujícího usnesení odvolacího soudu soud prvního stupně dospěl opět k závěru, že žaloba není důvodná. Zjistil, že žalobkyně je oprávněnou osobou, že žalovaná Obec M. je osobou povinnou, která nemovitosti drží, zatím co žalovaná tělovýchovná jednota není povinnou osobou, protože uvedené nemovitosti má jen v dočasném užívání na základě hospodářské smlouvy z 1.4. 1986. Žalobkyně uplatnila výzvu vůči žalovaným i žalobu u soudu včas. Prokázala, že kupní smlouva z 20.11.1956 byla uzavřena v tísni, což soud spatřoval v tom, že po odchodu bratra žalobkyně v roce 1948 do zahraničí byla celá rodina perzekvována, byl na ni vyvíjen nátlak, aby objekt lázní v M. byl prodán. Žalobkyně však neprokázala prodej za nápadně nevýhodných podmínek. Soud totiž zjistil na základě znaleckého posudku, že cena převáděných nemovitostí činila v roce 1956 podle cenových předpisů 20.260,-Kč, přičemž cena v kupní smlouvě byla dohodnuta částkou 26.027,-Kč a žalobkyně neprokázala, že by tato kupní cena nebyla zaplacena. Soud prvního stupně se zabýval i námitkou žalobkyně, že byla kupní smlouva neplatná a že tedy k přechodu objektu na stát došlo bez právního důvodu. Byl však toho názoru, že předmět prodeje v kupní smlouvě byl sice označen obecně jako "říční lázně a veškeré jejich objekty", ale přesto byl sice dostatečně srozumitelně vyjádřen, a bylo z něho zřejmé, co bylo předmětem převodu. I za předpokladu, že by kupní smlouva z 20.11.1956 byla neplatná, žaloba žalobkyně by nebyla důvodná, protože vlastnictví nabyl stát-MNV v D. vydržením. Dále soud s poukazem na ustanovení §10 odst.4 zákona č. 403/1990 Sb. a §8 odst.1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb. uvedl, že stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj stavebně-technický charakter, a pozemky, na nichž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydávají. Ze znaleckého posudku znalce Ing. K. zjistil, že u stavební parcely č. 485 nastala změna, jež je kvantifikována 98,9 %, což je zásadní přestavbou, a na stavební parcele č. 823 byl původní objekt demolován, mobilní buňky, které tu byly osazeny nelze považovat za stavbu a neproběhlo také stavební řízení( objekty na stavebních parcelách č. 825, 826, 827 jsou novými stavbami. Za tohoto stavu nejsou splněny podmínky pro vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Dále soud zamítl i žalobu, pokud se jí domáhala žalobkyně uložením povinnosti Tělovýchovné jednotě M. vyklidit stavební parcely č. 825, 826, a 827 v katastrálním území M., protože neshledal důvody k uložení takové povinnosti podle ustanovení §126 občanského zákoníku, pro nedostatek její aktívní legitimace, když žalobkyně není vlastnicí pozemku, jejíž vydání požaduje.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ z 13.11.1997, č.j. 8 C 497/92-126, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 26.května 1999, sp.zn. 26 Ca 627/98. Změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích a uložil žalované Obci M. a žalované Tělovýchovné jednotě S. M., že jsou povinny uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání stavebních parcel č. 485, č. 823 a č. 828 zapsaných na listu vlastnictví č.1 pro katastrální území a obec M. u Katastrálního úřadu P.( v dalším rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích potvrdil( uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení částku 5.063,25 Kč, a žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně na tyto náklady částku 1.867,75 Kč, jakož i soudní poplatek z návrhu v částce 500,- Kč. Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud pro přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné. Uváděl, že lze souhlasit se závěry soudu prvního stupně, který dospěl k tomu, že žalobkyně je oprávněnou osobou, ale nelze plně souhlasit se závěry o tom, za jakých okolností nemovitosti, jichž se žalobkyně domáhá, přešly na stát a zda má žalobkyně nárok na uzavření dohody o jejich vydání. Zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně B. J. (teta žalobkyně) a A. S. (její matka) uzavřely 20.listopadu 1956 se státem, zastoupeným radou bývalého Místního národního výboru v D. kupní smlouvu, jejímž předmětem byly objekty říčních lázní na pozemcích parc. č. 684/3 a 684/4.Výpisem z vložky č.862 pozemkové knihy pro katastrální území D., bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně měli ve spoluvlastnictví pozemky parc. č. 684/2-role, a parc. č.684/3-koupaliště. Vlastnily však ještě stavební parcely se stavbami označenými v pozemkové knize jako dům čp. 135 na pozemku parc.č. 481, kantýnu na pozemku parc.č. 482, šatnu na pozemku parc. 483, skladiště na pozemku parc. č. 484 a šatnu na pozemku parc. č. 485. Objekty na těchto stavebních pozemcích však nebyly předmětem uzavírané kupní smlouvy a pokud je stát převzal, aniž byla uzavřena další kupní smlouva, pak se tak stalo bez právního důvodu. Na vydání těchto objektů je proto třeba použít ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Z převzatých objektů žádala žalobkyně o vydání objektu na pozemku parc. č. 485, který byl původně označen jako šatna ( o výměře 235 m2). Ze znaleckého posudku znalce Ing. K. je zřejmé, že původní stavba byla dřevěná a v ní byly kuželna, 26 kabin a byt správce. Objekt byl v roce 1989 demolován a přestavěn( přestavbou tu došlo ke změně stavebně technického charakteru objektu, přičemž znalec tuto změnu kvantifikoval na 98,9 %. Stejně tak v důsledku dostavby došlo ke změně i charakteru stavby ( kterou znalec určil 52,618%), postavené na pozemku parc. č. 828. Odvolací soud měl za to, že na vydání těchto objektů je třeba použit zákon č.87/1991 Sb., přičemž k jejich přechodu na stát došlo za podmínek uvedených v ustanovení §6 odst.2 tohoto zákona. Pokud však žalobkyně poukazovala na to, že objekt na pozemku parc. č. 828 je součástí restaurace postavené na pozemku parc. č. 482, která jí již byla vydána, měl odvolací soud za to, že nynější objekt pozemku parc. č. 828 je samostatnou stavbou, stejně jako stavba restaurace na pozemku parc.č. 485, a proto s ohledem na ustanovení §8 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb. nelze tento objekt vydat. Považoval v dalším za nedůvodnou námitku žalobkyně, pokud poukazovala na stavební aktivity žalovaných po obdržení výzvy k vydání uvedených nemovitostí. Bylo prokázáno, že stavební povolení na přístavbu objektu na pozemku parc. č. 828 (vodárna, žehlírna) bylo vydáno již v roce 1987, na přestavbu objektu na pozemku parc. č. 485 bylo vydáno stavební povolení v roce 1989 a kolaudován byl tento objekt rozhodnutím z 29.11.1990, tedy ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb. Pokud žalobkyně se domáhala vydání pozemků specifikovaných v žalobě, pak soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že veškeré tyto pozemky přešly na stát za okolností uvedených v zákoně č. 403/1990 Sb.( jsou na nich postaveny stavby, které nelze vydat. Odvolací soud však vytýkal soudu prvního stupně, že si náležitě neujasnil, za jakých okolností pozemky přešly na stát. Odvolací soud poukázal na závěry soudu prvního stupně, z něhož vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně byly spoluvlastnicemi pozemků zapsaných v knihovní vložce č. 862 pro katastrální území D., a to parc. č. 684/2-pastvina, parc.č.684/3-koupaliště, parc. č. 481, č. 482, č. 483 a 484 (skladiště) a pozemku parc. č. 485 (šatna). Z výpisu z pozemkové knihy pak bylo zjištěno, že pozemek parc. č. 684/2-pastvina byl sloučen s pozemkem parc. č. 684/3 již v roce 1941 a v témže roce z části pozemku parc. č. 684/3 vznikly nově uvedené stavební parcely. Nebylo zjištěno, že by pozemek parc. č. 483 byl sloučen s pozemkem parc. č. 684/3. Ze snímku katastrální mapy katastrálního území D. z roku 1941 (připojeného k výpisu z pozemkové knihy) vyplynulo, že pozemek parc.č. 483 byl v té době propojen s pozemkem parc.č. 482. Potvrzením Okresního úřadu P. ze dne 9.4.1991 bylo prokázáno, že rozhodnutím finančního odboru bývalého ONV P. ze dne 7.prosince 1960, č.j. Fin. 180-A-245/60-Ko, došlo podle vládního nařízení č.15/1959 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu k přechodu vlastnického práva na stát - MNV v M., a to k pozemkům parc. č. 684/3 a 684/2, zapsaným ve vložce č. 862 pozemkové knihy pro katastrální území D. Odvolací soud byl proto toho názoru, že předmětem přechodu na stát podle zákona č. 403/1990 Sb. byl pouze pozemek parc. č. 684/3, a v něm již sloučený pozemek parc. č.684/2, nikoli však ostatní pozemky, jejíž spoluvlastnicemi byly právní předchůdkyně žalobkyně, tedy stavby i pozemky parc. č. 481, č. 482, č. 483, č. 484 a č. 485. Stát proto tyto pozemky převzal bez jakéhokoli rozhodnutí či kupní smlouvy uzavřené s vlastníky pozemků( proto měl odvolací soud za to, že přešly na stát bez právního důvodu a na vydání těchto pozemků se vztahuje zákon č. 87/1991 Sb. Pokud se tedy žalobkyně domáhala uzavření dohody o vydání stavebních pozemků parc. č. 485, č. 823, č. 825 , č. 827 a č. 828, pouze pozemek č. 485 existoval již v době převzetí státem, byť v jiné - větší výměře.Ostatní pozemky byly v průběhu užívání státem vyčleněny z pozemkové parcely č. 684/3, která na stát přešla za okolností uvedených v zákoně č. 403/1990 Sb. Proto je třeba na vydání pozemku parc.č. 485 použít ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a na vydání ostatních pozemků ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. Dále odvolací soud dal za pravdu námitce žalobkyně, že pozemek parc. č. 828 byl původně pozemkem parc. č. 483. Porovnáním pozemkové mapy připojené ke znaleckému posudku znalce Ing. K. (vyhotoveném v roce 1991) se snímkem pozemkové mapy katastrální z roku 1941 je zřejmé, že původní pozemek parc. č. 483 byl ve stejných místech jako nynější pozemek parc. č. 828. Výměra tehdejší parcely č. 483 nebyla zjištěna. Znaleckým posudkem znalce Ing. K. je prokázáno, že výměra původního objektu na této parcele činila 30.793 m2, a přístavba provedená druhou žalovanou - tělovýchovnou jednotou - činila 42.402 m2, takže celková výměra objektu postaveném na pozemku parc.č. 828 činí 73.195 m2. I když to neodpovídá výměře pozemku parc. č. 828, uzavřel odvolací soud, že nynější pozemek parc. č. 828 byl z větší části vytvořen oddělením pozemku parc. č. 684/3 a také její vydání je třeba posuzovat podle zákona č. 403/1990 Sb. Dále měl odvolací soud na základě provedeného dokazování soudem prvního stupně za to, že ke stavebnímu pozemku parc. č. 485 nebylo zřízeno právo osobního užívání a že na pozemku nebyla zřízena stavba po jeho převzetí, neboť stát pozemek převzal jako pozemek zastavěný, a skutečnost, že postavená stavba změnila svůj stavebnětechnický charakter není důvodem k nevydání pozemku. Je proto dána povinnost k jeho vydání ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. Dokazováním provedeným soudem prvního stupně bylo pak prokázáno, že k žádnému z pozemků, které požaduje žalobkyně, nebylo zřízeno právo osobního užívání. Po převzetí stavebních pozemků parc. č. 823, č. 825, č. 826, č. 827 a č. 828 byly zřízeny nové stavby pouze na pozemcích parc.č. 825 a č. 826 a č. 827. Nebyly zřízeny stavby na pozemcích parc.č. 823 a 828 a je proto dána povinnost k jejich vydání podle ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb.
Odvolací soud se zabýval také tím, zda oba žalovaní jsou osobami povinnými. Poukázal na ustanovení §4 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb. podle něhož jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby, které věc drží ke dni účinnosti tohoto zákona, jakož i na to, že podle §2 a 3 zákona č. 403/1990 Sb. se vydání týká věcí, které držely ke dni účinnosti tohoto zákona právnické osoby. Z provedeného dokazování vyplývá, že nemovitosti byly ke dni účinnosti obou zákonů (1.listopadu 1990 a 1.dubna 1991 ) ve vlastnictví státu s právem hospodaření pro Místní národní výbor M. K témuž datu byly pozemky v dočasném užívání žalované tělovýchovné jednoty na základě hospodářské smlouvy o dočasném užívání, uzavřené podle §71 odst.1 zákona č.109/1964 Sb. mezi MNV M. a TJ M. dne 1.dubna 1986 s dobou užívání do 31.října 1995. Právním nástupcem MNV M. se stala Obec M.( je tedy povinnou osobou k vydání nemovitosti, neboť k datu účinnosti obou restitučních zákonů vykonávala k nemovitostem právo hospodaření. I žalovaná TJ M. je povinnou osobou, protože od roku 1986 na základě hospodářské smlouvy o dočasném užívání celý objekt užívá k provozování autokempinku.
Žalobkyně je oprávněnou osobou k uzavření dohody o vydání pozemku parc. č. 485 v katastrálním území M., který na stát přešel za podmínek uvedených v §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a pozemků parc. č. 823 a č. 828, které stát převzal za podmínek uvedených v §1 zákona č. 403/1990 Sb. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na uzavření dohody o vydání těchto pozemků, a uznal oba žalované povinnými uzavřít se žalobkyní dohodu o jejich vydání. Dále odvolací soud měl za to, že pokud se žalobkyně domáhala vůči oběma žalovaným ještě vydání stavebních pozemků par.č. 485, č. 823 a č. 828, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ohledně těchto pozemků bylo žalobě o uzavření dohody o jejich vydání vyhověno( rozsudek odvolacího soudu nahrazuje vůli žalovaných uzavřít se žalobkyní předmětnou dohodu a rozsudek je i podkladem pro změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Povinnost vydat nemovitosti žalobkyni nastává až dnem právní moci tohoto rozsudku a proto je žaloba o vydání těchto pozemků předčasná. Byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla žaloba zamítnuta, pokud se žalobkyně proti oběma žalovaným domáhala uzavření dohody o vydání pozemků parc. č. 825, č. 826 a č. 827 v k.ú. M. a také pokud se domáhala vyklizení těchto pozemků. Odvolací soud uváděl, že případné vydání těchto pozemků by bylo třeba posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č.403/1990 Sb., když tyto stavební pozemky vznikly oddělením z původního pozemku parc. č. 684/3. Bylo však prokázáno, že na nich byly po té, co byl pozemek převzat státem, zřízeny stavby, jejíchž užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím ze dne 29.11.1990 ( §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.)( proto se tyto pozemky nevydávají. Žalobkyně pak není vlastnicí pozemků parc. č. 825, č. 826 a č. 827, a není proto aktivně legitimována k podání žaloby o vyklizení těchto pozemků; proto i v této části odvolací soud potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou Obec M. v řízení zastupoval, dne 3.8.1999 a advokátce, zastupující Tělovýchovnou jednotu S., M., dne 9.8.1999( dovolání došlo Okresnímu soudu Praha-západ 2.9.1999, tedy ve lhůtě podle ustanovení §240 odst.1 o.s.ř.
Dovolávající se Obec M. navrhovala zrušit rozsudek odvolacího soudu v celém výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, i ve výrocích na napadeném výroku rozsudku závislých a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Důvody dovolání spatřovala v tom, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( §241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř.), dále že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( §241 odst. 3 písm.c/ o.s.ř.), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Namítala, že pro posouzení podle jakého právního předpisu má žalobní návrh být žalobkyně posouzen, jsou nepochybně důležité okolnosti, ohledně nichž se domáhá žalobkyně uzavření dohody o vydání věci, které přešly na stát. Vytýkala odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz nabývacími tituly, aniž jej neopakoval, ale došel k odlišnému závěru než soud prvního stupně, že totiž pozemek parc.č.485 nepřešel na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., nýbrž že jej stát převzal bez právního důvodu. To je v rozporu s ustanovením §213 odst.2 o.s.ř. a mohlo to mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále poukázala na to, že odvolací soud při úvaze, že je dána povinnost vydat pozemek parc. č. 485, vycházel z toho, že k tomuto pozemku nebylo zřízeno právo osobního užívání, ani na něm nebyla po jeho převzetí zřízena nová stavba, a dovodil, že na tomto pozemku je stavba původní, která pouze změnila svůj stavebnětechnický charakter, což opřel o část údajů obsažených ve znaleckém posudku znalce Ing. K. Dovolatelka tvrdí, že jde o stavbu novou. Lze to dovodit i ze znaleckého posudku tohoto znalce na str. 3, bod 2.511, ve kterém poznamenal, že celý objekt byl demolován. Z toho je pak zřejmé, že původní stavba zanikla. Obdobná je i situace u pozemku parc. č. 828, dále i u pozemku parc.č.823, poté, co byla původní stavba demolována, a byla tam situována stavba mobilní buňky (bez stavebního povolení)( dovolací soud proto uzavřel, že tuto plochu je třeba považovat za nezastavěnou plochu. Dovolatelka ovšem namítala, že je rozhodný faktický stav, a proto není možné pozemek podle ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. vydat. Dále uváděla, že není možné aby podle zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 403/1990 Sb. byla uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání jedné a téže věci dvěma subjektům, když např. ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. může být jen jeden subjekt, který věc drží.
Žalovaná Tělovýchovná jednota S. M. navrhovala zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Poukázala na přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm. a/ o.s.ř., protože byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a vytýkala nesprávné právní posouzení věci, pro které, podle jejího názoru, nejsou splněny podmínky vydání věci( také poukázala na rozpor v rozsudku odvolacího soudu, v němž se jednak poukazuje na to, že se stavba nevydává pro překážku podle ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ale na jiném místě je uvedené, že není překážka pro vydání pozemku parc. č. 485, když na pozemku není stavba, která by byla zřízena po jeho převzetí. Ze stejných důvodů nesouhlasila ani s vydáním pozemku parc. č. 823 a č. 828.
Žalobkyně ve vyjádření navrhovala obě dovolání zamítnout, protože jejich podání považovala za účelový postup, kterým dovolatelé ztěžují nápravu křivd, které tu vznikly( rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a vydané v souladu se zákony České republiky.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č.30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedené podle dosavadních právních předpisů se projednávají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů ( tj. občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm. a/ o.s.ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Z obsahu dovolání dovolatelů vyplynulo, že uplatňovali dovolací důvody, jež měla na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu, (že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst.3 písm.c/ občanského soudního řádu a ustanovení §24l odst. 3 písm. b/ o.s.ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé).
K ustanovením §241 odst. 3 písm. c) a písm. b) občanského soudního řádu bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst.2 (později 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 2 (nyní 3) písm. a) až c) občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá( musí jít o zjištění právně významné.
Vycházejíc z těchto právních závěrů z citovaného uveřejněného rozhodnutí dovolací soud neshledal, že by odvolací soud v daném případě vzal za zjištěno něco, co ve spise Okresního soudu Praha-západ, sp.zn. 8 C 497/92, vůbec není, anebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu uvedeného spisu vyplývá. Pokud oba dovolatelé poukazovali ve svých dovoláních na uváděnou vadnost některých závěrů odvolacího soudu (např. co do posuzování způsobů přechodu nemovitostí na stát, co do zřízení nebo nezřízení práva osobního užívání k pozemku parc. č. 485 v M., co do povahy a způsobu zřízení staveb na pozemku parc. č. 823 a parc. č. 828 v M. a co do skutkových podkladů pro aplikaci ustanovení §8 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb., potom z obsahu i právní povahy těchto námitek vyplývá, že směřují proti hodnocení důkazů, provedenému odvolacím soudem( hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu však nepochybně soudu náleží a z ustanovení §241 odst. 3 občanského soudního řádu nelze dovodit, že by námitky proti údajně nesprávnému hodnocení důkazů bylo možné pokládat za dovolací důvod, který by měla na zřeteli právní úprava obsažená v ustanovení §236 a §241 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.)( na tento zásadní výklad ustanovení §241 odst.3 (jmenovitě písm.b/) bylo právě poukázáno v již citovaném rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nesprávná právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst.3 písm. d) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.), na nějž dovolatelé rovněž poukazovali, může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13/45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §1, §2 a §10 zákona č. 403/1990 Sb. a podle ustanovení §3, §4 odst.1, a §6 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. Tato ustanovení se projednávané právní věci týkala a také ze strany účastníků řízení bylo na ně v průběhu řízení poukazováno. V řízení o dovolání bylo ještě třeba se zabývat tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo poukazováno (na str.106 a 107/240 a 241), na některé závěry, které by soud měl mít na zřeteli ve sporu, k němuž došlo ve smyslu ustanovení §5 odst. 4 zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. Bylo tu uvedeno, že nejde-li o případy, na něž se vztahuje zákon č. 403/1990 Sb, pak je nutno odpověď na otázku a možnosti uplatňování případných nároků, které vyplynuly z majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období od 25.2.1948 do 1.1.1990, jakož i na otázku postupu při uplatňování takových nároků hledat v ustanoveních zákona č. 87/1991 Sb.. V tomto smyslu a v uváděném pořadí úvah o aplikaci ustanovení citovaných zákonů o zmírnění křivd v daném případě odvolací soud také postupoval a neaplikoval ustanovení těchto právních předpisů souběžně.
Při aplikaci a výkladu ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. o povinných osobách, měl odvolací soud na zřeteli jednak to, že tu došlo jednak k přechodu vlastnictví nemovitostí ze státu na obec (a to se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinností věc vydat /viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č.17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/), ale také zjištěnou skutečnost, že pozemky, jichž se tento spor týkal, byly už před účinnosti zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. v užívání žalované tělovýchovné jednoty na základě hospodářské smlouvy podle ustanovení §71 odst.1 dříve platného zákona č.109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku). Nešlo tu tedy jen o odvozený právní vztah od vlastnictví žalované obce. Jestliže tedy za tohoto právního vztahu uložil odvolací soud povinnost k uzavření dohody o vydání pozemků parc. č. 485, parc. č. 823 a parc. č. 828 v M., okres P., oběma žalovaným právnickým osobám, nelze v tom spatřovat uložení právní povinnosti právním subjektům, kterým by taková povinnost z ustanovení citovaných zákonů v žádném případě nevyplývala.
Také pokud jde o výklad pojmů trvalé stavby, stavby, které zásadní přestavbou ztratila svůj původní technický charakter (§8 odst.1 zákona č.87/1991 Sb.) a pozemku, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem (§8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.), vycházel odvolací soud z výkladu uváděných ustanovení a uváděných pojmů jak byly vyloženy v judikatuře soudů zejména ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (např. pod č. 34/1993, str.120 odst. 2, pod č. 34/1993, str. 121/255, pod č. 53/1992 a pod č. 34/1992).
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v daném případě správné (ve smyslu ustanovení §243b odst.1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a že tu jsou dány dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) občanského soudního řádu ( v již uvedeném znění), jak se toho domáhali dovolatelé.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání ve smyslu ustanovení §243b odst.1 a 5 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovoláním dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení §150 téhož právního předpisu o nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a to vzhledem k povaze projednávané věci i vzhledem k obsahu vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaných, rekapitulujícího procesní vyjádření žalobkyně, učiněná již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2001
JUDr. Júlia M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková