ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2514.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2514/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání L. M., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30.5.2000, sp.zn. 20 Co 218/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 178/95 ( žalobkyně D. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ Městu L., 2/ M. P., zastoupenému advokátem, 3/ J. D. a J. D., 4/ Š. P. a 5/ L. M., o neplatnost právního úkonu a určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou, podanou u soudu 7.6.1995 domáhala proti žalovaným vyslovení neplatnosti kupních smluv a dohody o vydání věci s tím, že požádala Město L. o vydání nemovitosti, podala i další písemnou výzvu, avšak protože neměla trvalý pobyt na území ČSFR ji povinná osoba sdělila, že dohodou byla nemovitost vydána žalovanému M. P. do výlučného vlastnictví, ačkoli byl jeho podíl na nemovitostech pouze poloviční. Proto podle žalobkyně tento žalovaný uvedl vydávající město do omylu, když ve výzvě výslovně uvedl, že je jediným žijícím potomkem původních vlastníků. Neplatnost uvedené dohody o vydání nemovitosti spatřovala žalobkyně i v tom, že nemovitosti nebyly vydány skutečným vlastníkem - Městem L., ale Městským úřadem L., tedy správním orgánem bez vlastní právní subjektivity. Žalobkyně namítala, že je nutno spatřovat za neplatné i další smlouvy uzavřené následně 8.7.1992 a 14.9.1992. Svůj naléhavý právní zájem na určení neplatnosti žalobkyně odvozovala ze skutečnosti, že je oprávněnou osobou a bez určení neplatnosti by bylo ohroženo její právo dané ustanovením §5 zákona č. 87/1991 Sb.
Žalované Město L. uvedlo, že v době uzavření dohody o vydání byl žalovaný M. P. jedinou oprávněnou osobou, proto měl nárok na vydání celé nemovitosti. Souhlasilo však s názorem žalobkyně, že vydávající povinnou osobou mělo být Město L. Nyní však nemůže vydat žalobkyni požadované nemovitosti, protože už nejsou v jeho vlastnictví.
Ostatní žalovaní se domáhali zamítnutí žaloby, protože věc byla vydána po právu jediné oprávněné osobě, a prodej nemovitosti proběhl v souladu s právními předpisy. Žalovaný L. M. s poukazem i na pravomocné rozhodnutí ve věci 5 C 172/94 Okresního soudu ve Zlíně, v níž už byla řešena otázka platnosti smlouvy ze dne 14.9.1992 mezi prodávajícími J. a J. D.i a Š. M. a kupujícím L. M.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 11. října 1996 , č.j. 6 C 178/95-63, určil, že dohoda o vydání věci, uzavřená dne 1.8.1991 mezi Městským úřadem L. a žalovaným M. P. (Registrována bývalým Státním notářstvím ve Z. pod sp.zn. R I 376/91, jakož i kupní smlouva uzavřená mezi tímto žalovaným a manžely D. a Š. M. registrována bývalým Státním notářstvím ve Z. pod R I 73/92 je neplatná, zastavil řízení ohledně neplatnosti kupní smlouvy, uzavřené mezi manžely D., Š. M. a L. M. (registrovanou pod R I 1953/92) a určil, že dům čp. 586 s pozemkem parc. č. 703 a pozemkem parc.č .578/7 v katastrálním území L. jsou ve vlastnictví Města L.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24.3.1998, sp.zn. 20 Co 19/97, k odvolání žalobkyni a M. P., rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobu žalobkyně o vydání věci zamítl; ve výroku, kterým bylo rozhodnuto, že dohoda o vydání věci, uzavřená mezi Městským úřadem L. a M. P. dne 1.8.1991 a kupní smlouva uzavřená mezi 2., 3. a 4. žalovanou jsou neplatné, ohledně druhé ideální poloviny nemovitosti, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Zamítnuta byla určovací žaloba žalobkyně, že Město L. je vlastníkem ideální poloviny domu čp. 586 v L. se stavební plochou 703 a zahradou parc. č. 578/7. Zrušen byl výrok, kterým bylo zastaveno řízení o neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi 3. žalovanými, 4. žalovanou a 5. žalovaným a v tomto rozsahu věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že jde o neplatnou smlouvu, když městský úřad nebyl subjektem oprávněným uzavírat smlouvy. Uváděl, že podle výpisu z katastru nemovitosti doloženého Krajskému soudu v Brně ke dni 1.8.1991 ( ke dni převodu vlastnictví na Ing. L. P.) byly sporné nemovitosti vedené u tehdejší geodézie na čs.stát - Místní národní výbor L. - Domovní správu L.; šlo tedy o majetek státu. Tento majetek sice podle zákona č.172/91 Sb. přecházel na město, ovšem za předpokladu, že do jeho účinnosti, tj. 24.5.1991, nebyl ohledně něho vznesen restituční nárok; restituční nárok tu však byl vznesen žalovaným P. dne 23.4.1991. Nepřešla tedy ideální polovina těchto nemovitostí do vlastnictví obce, ale zůstala ve vlastnictví státu. Bylo nesporné, že ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. věc držel a spravoval Městský národní výbor L., který byl zapsán v podnikovém rejstříku Městského soudu v Brně, o čemž svědčí doložené usnesení ze 7.3.1990 a výpis z podnikového rejstříku z 30.3.1990. Proto podle odvolacího soudu šlo o státní majetek, který v době uzavírání smlouvy užíval a měl ve správě národní výbor; pokud tedy vydal věc tomuto žalovanému, případně s ním uzavřel dohodu o vydání věci, jednal jménem státu. Odvolací soud proto považoval dohodu o vydání věcí uzavřenou mezi městským úřadem a M. P. z 1.8.1991 za platnou, a to ohledně jedné poloviny všech vydávaných nemovitostí. Pokud však šlo o vydání i druhé ideální poloviny nemovitosti, právní předchůdce 2. žalovaného je nemohl zdědit; proto považoval odvolací soud tuto dohodu za neplatnou.
Soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem odvolacího soudu, který zrušil jeho předcházející rozsudek ve výroku, jímž bylo zastaveno řízení o neplatnosti kupní smlouvy ze 14.9.1992, rozhodl rozsudkem ze dne 10.července 1998, č.j. 6 C 178/95-101 tak, že určil, že tato kupní smlouva uzavřená mezi třetími žalovanými, čtvrtou žalovanou a pátým žalovaným je co do jedné poloviny převáděných nemovitostí neplatná, zamítl žalobu žalobkyně, pokud se domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy, z 8.7.1992 uzavřené mezi třetími žalovanými, čtvrtou žalovanou a pátým žalovaným, ohledné druhé ideální poloviny převáděných nemovitostí a nepřiznal žalobkyni ve vztahu se žalovanými právo na náhradu nákladu řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně vycházel z názoru odvolacího soudu, který vyslovil, že ideální polovina těchto nemovitostí nepřešla do vlastnictví obce, ale zůstala ve vlastnictví státu. Určovací žalobu považoval za opodstatněnou, vzhledem k tomu, že následovaly další převody majetku na další žalované a nebylo proto možné věc vyřešit podle ustanovení §5 odst.5 zákona č. 87/1991 Sb. Měl za to, že ze strany žalobkyně byl doložen naléhavý právní zájem na vyřešení této otázky právě určovací žalobou, aby bylo postaveno najisto, jaké jsou právní vztahy existující v současné době k nemovitostem. Poukázal i na spis téhož soudu, sp.zn. 5C 27/98, z něhož zjistil, že doposud v této věci nebylo rozhodnuto. Jde o neplatnost smlouvy uzavřené dne 14.9.1992 a žalobu podal Okresní státní zástupce ve Z. a důvodem namítané neplatnosti smlouvy je porušení devizových předpisů. S poukazem na ustanovení §588 odst.1 o.z. uzavřel soud prvního stupně, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než která mu přísluší s ohledem na právní závěry uvedené v rozsudku odvolacího soudu částečné neplatnosti dohody o vydání věci a kupní smlouvy uzavřené mezi druhým žalovaným, třetími žalovanými a 4. žalovanou, že se odvíjí i platnost další smlouvy, která navazovala a byla uzavřena mezi třetími žalovanými, čtvrtou žalovanou a pátým žalovaným ohledně stejných nemovitostí. Proto určil, že tato kupní smlouva je co do jedné ideální poloviny převáděných nemovitostí neplatná a žaloba žalobkyně, kterou se domáhala určení neplatnosti i ohledně druhé ideální poloviny převáděných nemovitostí byla soudem prvního stupně zamítnuta.
K odvolání žalovaných pak Krajský soud v Brně rozsudkem z 30.5.2000, sp.zn. 20 Co 218/99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo určeno, že kupní smlouva, uzavřená mezi třetími žalovanými, čtvrtou žalovanou a pátým žalovaným, registrovanou bývalým Státním notářstvím Z. pod RI 1953/92, je co do jedné ideální poloviny převáděných nemovitostí neplatná. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky byl rozsudek soudu prvního stupně rovněž potvrzen. Žalobkyni náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla přiznána.
V odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud uvedl, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i s řízením mu předcházejícím dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné a věcně správný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Poukázal na vázanost již pravomocným rozsudkem vydaným v této věci dne 24.3.1998, sp.zn. 20 Co 19/97, ve kterém vyslovil pro soud prvního stupně závazný právní názor o částečné neplatnosti postupní smlouvy, protože bylo na P. převedeno víc, než činil jeho restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. Zároveň také bylo již platně rozhodnuto, že z jedné poloviny náleží tyto nemovitosti do vlastnictví Města L. Proto pokud v současné době se vychází z tohoto rozhodnutí, nelze než dospět k závěru, že P. převedl na manžele D. a paní P. více ( jak to učinil soud prvního stupně), než mu svědčilo vlastnické právo a než byl oprávněn. Proto odvolací soud dovodil, že L. M. nabyl nemovitost na základě kupní smlouvy a v dobré víře, a že mu vlastnicky náleží; není však možné přihlédnout k vydržení tohoto vlastnického práva, když k uzavření smlouvy došlo 14.9.1992, a do zahájení řízení neuplynula desetiletá vydržecí lhůta předpokládaná ustanovením §134 odst.1 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 11.9.2000 a dovolání dovolatele došlo Okresnímu soudu ve Zlíne 28.7.2000, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o.s.ř. ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel navrhoval zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poukázal na přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu. Měl za to, že rozsudek odvolacího soudu má závadu, jelikož se diametrálně odlišuje od dosavadní judikatury týkající se problematiky uvedené v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 28/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož není rozhodné zjištění, zda jako další oprávněné osoby přicházejí v úvahu osoby uvedené v dřívějším nebo stejném pořadí ( §3 odst.4 zákona č. 87/1991 Sb.), ale zjištění, že takové osoby nepodaly do dne účinnosti dohody o vydání věci povinné osobě výzvu k vydání věci ( §5 odst.1 citovaného zákona), případně, že tuto výzvu nepodaly před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud jde o dovolací důvody spatřoval je dovolatel v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když soud aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně si jej vyložil. Dovolatel se považoval za jediného vlastníka domu čp. 586 na pozemku parc. č.703 (zastavěna plocha), jakož i pozemku parc. č. 578/7 (zahrada) vše v katastrálním území obce L. V katastru nemovitosti je zapsán jen jako vlastník ideální jedné poloviny, když jako vlastník „druhé\" ideální poloviny je zapsána žalobkyně.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Při posuzování tohoto dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č.30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti odvolacímu rozhodnutí, vydanému přede dnem účinnosti citovaného zákona nebo vydanému pro řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů ( tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo podáno proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, který nepřipustil dovolání proti svému rozhodnutí.
Z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 23.9.2000, dovolací soud zjistil, že odvolatel navrhoval, aby soud připustil dovolání k otázce, zda P. byl oprávněn celou nemovitost prodat dalším osobám, když považoval tuto otázku za otázku zásadního právního významu.
Podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. (před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.), nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že má napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
V ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (před novelizaci zákonem č.30/2000 Sb.) je svěřeno dovolacímu soudu oprávnění posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné, ovšem za předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu..
Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat (podle usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněného pod č.19 ve svazku 4, ročník 1995-I.díl, Sbírky nálezů a usnesení), zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
V projednávané věci řešil odvolací soud právní otázku, převodu vlastnictví ke dni 1.8.1991 na M. P. ohledně nemovitostí, vedených u tehdejší geodézie na čs. stát-Místní národní výbor L., Domovní správa L., který podle zákona č. 172/1991 Sb. měl přecházet na město, ovšem jenom za předpokladu, že do účinnosti tohoto zákona, tj. do 24.5.1991 nebyl vůči tomuto majetku vznesen restituční nárok ( §4 odst. 2 cit. zák.); ten však byl oprávněnou osobou M. P. vznesen 23.4.1991. Odvolací soud proto měl za to, že pokud s tímto žalovaným uzavřel smlouvu o vydání věci městský úřad, jde o platnou dohodu ( z 1.8.1991 ) ohledně jedné poloviny všech vydávaných nemovitostí. Pokud však jde o část dohody, kterou je vydávaná i druhá ideální polovina, právní předchůdce žalovaného P. ji nemohl zdědit, bylo tedy na něho převedeno víc, než byl jeho restituční nárok (tedy P. převedl na manžele D. a P. víc než byl oprávněn), a proto L. M., který od nich koupil nemovitosti, nemohl se stát vlastníkem i druhé poloviny těchto nemovitosti.
Z uvedeného vyplývá, že tu šlo o otázku doložení nároku další oprávněné osoby z důvodu, které jsou nyní uvedeny v ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud se žalované oprávněné osobě nepodařilo doložit své právo tzv. další oprávněné osoby k celému předmětu nároku podle zákona č.87/1991 Sb., pak nemohl po právu s celým tímto předmětem nároku disponovat, nýbrž mohl disponovat jen tím předmětem, k němuž mu nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. svědčil. Nešlo tu o případ, že by další oprávněná osoba nepodala výzvu k vydání věci anebo, že by ji podala opožděně, jak mělo tento případ na zřeteli ve svých právních závěrech rozhodnutí uveřejněné pod č. 28/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Protože nešlo o rozhodnutí odvolacího soudu, jež by se odchylovalo od ustálené judikatury ( srov. k tomu již citované usnesení Ústavního soudu z 23.8.1995, III. ÚS 181/95), nemohl dovolací soud dospět k závěru, že je tu dovolání dovolatele přípustné ve smyslu ustanovení §239 odst.2 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nezbylo dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání jako dovolání nepřípustného podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu / v již citovaném znění).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ostatním účastníkům řízení nevznikly náklady v dovolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2001
JUDr. Júlia M u r á n s k á
předsedkyně senátu