ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2570.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2570/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání A) J. F., B) J. B., C) J. H., D) M. H., E) K. R., roz. H., všech zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze z 3. 5. 2000, sp.zn. 13 Co 115/2000 (v právní věci žalobců A) J. F., B) J. B., C) J. H., D) M. H., E) K. R., roz. H., všech zast. advokátem, proti žalovanému Bytovému podniku P., s.p. v likvidaci, zast. advokátem, o vydání věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 12 C 134/95), takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2000, sp.zn.13 Co 115/2000 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. listopadu l999 pod č. j. 12 C 134/95-96 rozhodl tak, že nahradil projev vůle žalovaného k uzavření restituční dohody podle zákona č. 87/91 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, podle níž žalovaný vydává žalobkyním požadované spoluvlastnické podíly na nemovitostech uvedených v této dohodě. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný byl uznán povinným nahradit státem zálohované znalečné ve výši 2.830,- Kč České republice na účet soudu prvního stupně.
Obvodní soud přitom vycházel ze zjištění, že výměrem Finančního odboru rady ONV v P. č.j. Fin-3-konf.ř.351/56 ze dne 3. 5. 1956 bylo rozhodnuto podle §2 odst. 5 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. o konfiskaci podílu právních předchůdců žalobkyň. Soud prvního stupně došel k závěru, že zabavení majetku osob, které přitom konfiskaci podle §1 citovaného dekretu nepodléhaly, bylo bezdůvodným postihem, neboť tyto osoby byly bezúhonné a pro vyvlastnění chyběl veřejný zájem. Takovýmto postupem tedy došlo k porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 87/91 Sb. Žalobkyně, které jsou oprávněnými osobami, vyzvaly žalovaného k uzavření dohody o vydání nemovitostí dopisem ze dne 13. 9. 1991, vydání nebrání ani ustanovení §8 odst. 1 citovaného restitučního zákona. Žalovaný je povinnou osobou podle §4 odst. 1 zák. č. 87/91 Sb., když k dni 1. 4. 1991, kdy tento zákon nabyl účinnosti, sporné nemovitosti držel. Předmětné nemovitosti nepřešly do vlastnictví obce, tj. H. m. P. podle zákona č. 172/91 Sb., když dle ustanovení §4 odst. 2 tohoto předpisu do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci ve vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního zákona.
Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. května 2000 pod č. j. 13 Co 115/2000-113 tak změnil, že žalobu zamítl. Žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, státu byla odepřena náhrada nákladů před soudem prvního stupně.
Podle názoru odvolacího soudu obvodní soud nesprávně posoudil otázku pasivní legitimace žalovaného, který hospodařil s předmětem sporu na počátku účinnosti zákona č. 87/91 Sb. Zákonem č. 172/91 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, který nabyl účinnosti dne 24. 5. 1991, přešel tento majetek do vlastnictví obce. Podle §4 odst. 2 tohoto zákona do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu. Toto ustanovení ve svých důsledcích vylučuje z přechodu vlastnictví věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání uplatněn před účinností zákona, tedy před 24. 5. 1991, jinak ostatní věci podléhající režimu zákona č. 172/91 Sb. dnem jeho účinnosti přešly do vlastnictví obcí ex lege a obce je nutně převzaly i se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku připínají, tedy i včetně povinnosti věc vydat stanovené v ustanovení §4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Požadavek žalobkyň tedy nemůže obstát vůči žalovanému Bytovému podniku P., mohly by však být úspěšné ve vztahu k obci H. m. P., resp. městské části, vůči nimž však nárok na vydání spoluvlastnických podílů neuplatnily.
Včas podaným dovoláním napadli žalobci toto rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že došlo k nesprávnému posouzení otázky pasivní legitimace žalovaného. Podle dovolatelů nelze výklad ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 172/91 Sb. provádět odtrženě nebo v rozporu se zákonem č. 87/91 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 4. 1991 a jehož zákonné lhůty v ust. §5 odst. 2, odst. 4 a §34 předcházejí a přesahují nabytí účinnosti zákona č. 172/91 Sb. Řízení proti Bytovému podniku P. bylo u obvodního soudu zahájeno dne 30. 3. 1992 a žalovaný v průběhu celého soudního řízení až do rozhodnutí městského soudu dne 3. 5. 2000 jednal jako pasivně legitimovaná strana. Podle §8 zák. č. 172/91 Sb. jsou obce povinny do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh na zápis těchto nemovitostí do evidence nemovitostí. V příslušném katastru nemovitostí je však i k datu 4. 7. 2000 jako vlastník sporných nemovitostí uvedena ČR – Bytový podnik P. s.p. v likvidaci. Je tedy otázkou, zda by obec mohla vydat majetek, který nemá zapsán na listu vlastnickém v katastru nemovitostí, nevede jej v evidenci a nemá jej ani v držení. Městský soud navíc žalobkyně v průběhu řízení nepoučil, ani neseznámil se svým výkladem ust. §4 odst. 2 zák. č. 172/91 Sb. Poučení provedl až po ukončení řízení v písemně vyhotoveném rozsudku ze dne 3. 5. 2000. Takovýto postup je však – s ohledem na související judikaturu Ústavního soudu - v rozporu s poučovací povinností obecných soudů v restitučních řízeních.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. a) o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovené dovolací důvody (§24l odst. 3, písm. b/, a písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci dospěl dovolací soud k názoru, že dovolání žalobkyň je důvodné.
V předmětné věci se spor rozhodující otázkou stalo posouzení pasivní legitimace žalovaného. V této souvislosti nelze přehlédnout, že jedním z pilířů zákona č. 87/91 Sb. o mimosoudních rehabilitacích bylo, že základní odpovědnost povinné osoby je – za splnění ostatních podmínek – dána držbou věci, k níž byl restituční nárok uplatněn. Na tomto záměru citovaného zákona, vedeném snahou nezatěžovat restituenty obtížným zjišťováním často komplikovaných vlastnických vztahů, nemohl nic měnit – aniž by to vyjádřil výslovně – ani zákon č. 172/91 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, který nabyl účinnosti ve velmi krátké době po účinnosti zákona č. 87/91 Sb. Zákon č. 172/91 Sb. tak nemohl nic změnit na té situaci, že povinnou osobou podle zákona č. 87/91 Sb. je držitel a nikoliv pouze vlastník; kdyby tomu mělo být jinak, vyžadovalo by to novelizaci zákona o mimosoudních rehabilitacích, nikoliv však pouhý závěr učiněný soudy z výkladu zákona č. 172/91 Sb. To nic nemění na skutečnosti, že ve většině případů ten, kdo nabyl vlastnictví na základě zákona č. 172/91 Sb., bude současně i držitelem, nelze však vyloučit výjimečné případy, ve kterých bude konstelace právních vztahů odlišná. O takový výjimečný případ jde v souzené věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že za situace, kdy nadále existuje Bytový podnik P. s.p. v likvidaci, který nadále spravuje sporný majetek obce H. m. P., respektive příslušné městské části, s oprávněním s ním při projednávání restitucí nakládat nelze pouze na vlastnickém právu tohoto subjektu – kterému navíc neodpovídá zápis v katastru nemovitostí – stavět odůvodnění nedostatku restitučního nároku proti držiteli, jímž je stále žalovaný. Jiný závěr by se dostal do rozporu se základními zásadami restitučního zákonodárství.
Z těchto důvodů neshledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení rozhodnutí soudu druhého stupně zrušit.
Věc se vrací k dalšímu řízení soudu druhého stupně, na jehož půdě může dojít k projednání výše zmíněné právní otázky.
V novém rozhodnutí rozhodne odvolací soud i o nákladech řízení včetně nákladů řízení o dovolání (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., a §l5l odst. l o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. října 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu